Domácí meta J.M.

9.

Milý čtenáři a čtenářky, přeji vám krásné Vánoce, pohodové svátky plné knížek a hlavně plná bříška 🎄🎁🎉
~

Ležela jsem na zádech v posteli, pozorovala jsem svůj nudný strop a uvažovala jsem o celém dnešním dnu. Za jeden den se toho přihodilo docela dost. Povzdechla jsem si a přetočila se na břicho. Před očima jsem pořád měla Jonahův zkroušený výraz. Bezmyšlenkovitě jsem si sáhla na čelo, kam mě předtím políbil. Cítila jsem jeho rty na mé pokožce jako by se to stalo před vteřinou. Proč se tohle musí dít zrovna mě? Vím, že mám neuvěřitelně nudný život, ale to ještě neznamená, že potřebuju prožívat takový zážitky. Utápěla jsem se v přívalu myšlenek, až jsem začala chodit po pokoji. Potřebovala jsem se nějak zaměstnat.

V hlavě jsem si udělala menší seznam pro a proti chození s Jonahem. Proti: on je hezký, já jsem (vím, že to teď bude znít trochu egoisticky, ale je to pravdivý) ošklivá, tlustá, neschopná, úplně blbá a nejsem překvapivě Nicole. Mám svá pravidla. Navíc bych nesnesla všechny ty pohledy na chodbě, šuškání za mými zády a posměchy lidi, kteří by mi to nepřáli. Jsem introvert, a když se můžu vyhnout středu pozornosti, udělám to co nejrychleji.

Pro: Je hezký, milý a tvrdohlavý. Je mi s ním dobře a cítím se v bezpečí v jeho objetí. Naštvala bych tím Nicole. A tady seznam končí. Můžeme si všimnout, že seznam Proti je trochu delší a proto taky náležitě vyhrál.

Jonah je moc hodný kluk a jednou udělá nějakou holku vážně šťastnou, ale já to nebudu. Vůbec se k sobě nehodíme. Oba jsme naprosto odlišný a oba se bavíme i s jinými lidmi. Nepatříme k sobě a nikdy nebudeme. Takže teď už žádný výčitky svědomí. Žádný hlas uvnitř mé hlavy, který mi bude donekonečna připomínat, že jsem udělala strašnou chybu. Vím, že jsem ji udělala, ale už se to nedá vzít zpátky.

***

V pondělí ve škole jsem Mell všechno řekla. Nevěřícně nade mnou vrtěla hlavou, vytkla mi, že si nedokážu vážit štěstí a připomněla mi, že nejspíš zůstanu sama. Protočila jsem znuděně oči. A zase dělám všechno špatně. To by nebyla Mell, kdyby se nepřidala k mému svědomí. Radši jsem od sebe odvedla pozornost a zeptala jsem se na Petera. Smutně si povzdechla. Svěřila se mi, že jí od soboty neodepsal a nevím, co si o tom všem má myslet. Je to prostě debil. Zazvonilo na hodinu, do třídy vběhl Jonah, sedl si na své místo přede mnou a do třídy vešel učitel. Hodina začala a Jonah se na mě celou dobu otáčel, abych mu půjčila sešit kvůli zápiskům. Nevím, kde se ve mně brala taková dobrota, ale vždy jsem mu sešit půjčila i když jsem nechtěla. Nejspíš jsem se tím trochu chtěla vykoupit z výčitek. Nepomohlo to.

Po hodině jsem šla po chodbě s pohledem připnutým na podlaze. Automaticky jsem mířila ke své skříňce, když jsem do někoho narazila. Rychle jsem o krok ustoupila, začala jsem se omlouvat a podívala jsem se na dotyčného. Naštvaným pohledem mě propaloval David. Zamrazilo mě na šíji.

„Pořád budeš někoho proti mně poštvávat?“ Zasyčela na mě podrážděně.

„C-co tím myslíš?“ Vykoktala jsem ze sebe překvapeně.

„Ráno si mě odchytil basketbalový tým, aby mě zase zmlátil“ vrčel na mě uprostřed chodby. Nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe. Riskujeme, že nás někdo uslyší, ale pořád je to lepší než kdybych s ním měla být v jedné místnosti sama.

„Ale za to já nemůžu“ namítla jsem odhodlaně. Nenechám na sebe křičet od nějakého idiota.

„Komu jsi o tom řekla?“ Přistoupil ke mně blíž, aby mi nahnal strach.