In love with a coffee girl

1

Blíží se jedenáctá hodina večerní a já odpočítám minuty do konce směny. Na oči už skoro nevidím, až tak moc jsem unavená. Přes den škola, odpoledne a v noci práce. Malý útulný podnik, ve kterém pracuji se ponořil do hrobového ticha už skoro před hodinou, ale i tak tu musím zůstat do setiny sekundy přesně. Můj šéf si na tom zakládá. 

Z ničeho nic dovnitř vtrhla partička kluků a po bližším zkoumání jsem zjistila, že je velmi dobře znám. Otřepala jsem se. Za normálních okolností bych tady byla ještě s jedním kolegou, ale kvůli velké nemoci musíme zvládat dvakrát tolik práce. Usadili se u zadního stolu v rohu místnosti, kam nebylo moc dobře vidět. Jejich smích se však rozléhal po celém prostoru, bylo poznat, že už něco málo požili. S nechutí jsem popadla malý bloček na objednávky a vydala se za nimi. 

,,Jé hele, žába!" zvolal jeden z nich jakmile jsem se objevila v jejich zorném poli. Díky O' Conelle, to potěšilo. 

,,Dáte si něco?" zeptala jsem se. Tak dlouho jsem se v duchu odhodlávala, abych vůbec byla schopná promluvit. Nemám je ráda, žádného z nich a stydlivost je jedna z mála vlastností, co mám po mámě. 

,,Skotskou whisky." zabrblal další, přičemž hned co to dořekl, plácl hlavou o stůl. Ach bože, Martinus Gleich, ztracený případ a kapitola sama o sobě.

,,Tohle je kavárna." protočila jsem oči. Avšak tak, aby to ani jeden z nich neviděl. 

,,Však říkám. Whisky!" zaprotestoval znovu a u toho se hlásil. Jasně, ve škole děláš hovno, ale tady se budeš hlásit... 

,,Co nechápeš na tom, že tohle je kavárna?!" ztrácela jsem nervy. Čert to vem, že poznají mou jinou stránku. Je mi jedno, že mě mají za tichou šprtku co nikdy neprojeví názor. Ztrácím nervi a to se s nimi bavím sotva tři minuty!

,,Hele..." udělal dlouhou pauzu. 

,,Prostě whisky, kapiš to?" pokračoval. Nejspíš by i mluvil dál, kdyby mu do toho neskočil zase někdo jiný. 

,,Neznáme se?" mžoural po mně očima, jako by se snažil rozvzpomenout, že už čtyři roky navštěvujeme stejnou třídu nebo že jsme si jako malé děti spolu hráli na písku. Sebastian Reichel, moje dětská láska. A krom toho taky prvotřídní hajzl.

,,Dostanu tu whisky?" ozval se pan uražený. 

,,Prosím tě, radši jim nic nenalívej. Už toho měli dost." uchechtl se čtvrtý. Harry Robinson. Ty radši pomlč chlapče. 

,,Super. Mě za deset minut končí směna a zavírám, takže si jim laskavě vysvětli, že tohle není nonstop bar a odejděte. Díky." zabručela jsem. 

,,Já tě ale fakt znám." vykřikoval neustále dokola kluk hnědými, kučeravými vlasy. Jo, já tebe bohužel taky. Hlasitě jsem si povzdechla a otočila se k odchodu. Hmatl po mém zápěstí, jenže já už byla v půlce kroku, a tak jsem se prudce vyškubla. Nečekal to, ztratil rovnováhu a spadl ze stoličky na zem. Válel se mi pod nohama a aby toho nebylo málo, se smíchem se k němu přidal i jeho blonďatý kamarád, který už nejspíše zapomněl, že chtěl nějakou whisky. 

,,Bože." zavrčela jsem si sama pro sebe, překročila je a raději odešla uklidit do skladu. 

,,Vstávejte vy prasata." ozval se pevný hlas, ve kterém však byl poznat náznak smíchu. Normálně z nich Harryho nesnáším nejvíc, ale momentálně jsem za jeho přítomnost byla více než ráda. Nevím, jak bych si poradila se třemi zlitými kluky. Asi horko těžko. Rovnou jsem se i převlíkla do civilu, což znamenalo obyčejné černé džíny a lehký svetřík. Přesně v jedenáct jsem se vrátila zpět, doufajíc, že už tam nebudou. No, prosby vyslyšeny nebyly. Dva z nich se stále váleli po podlaze, třetí seděl u stolu a mnul si hlavu. Nejvíce mě však zarazil Harry, který pobíhal za pultíkem a snažil se uklidit rozbitý hrnek. S otevřenou pusou jsem na ně hleděla, na to, že jsem ani ne před hodinou uklízela, tady byl neskutečný bordel. 

,,Taxík už je na cestě, za chvilku vypadneme." konstatoval Harry, když si všiml, že jsem zpátky. 

,,Co se tady stalo?" poukázala jsem na pár kusů rozbitého nádobí a rozsypané zrnka kávy. 

,,Dominic hledal nějaký alkohol, trošku se mu to vymklo z rukou." pokrčil rameny. Vyjeveně jsem pozorovala jeho klidné chování a hledala odpověď. V ten moment mi zazvonil mobil. Táta. Určitě se strachoval, jestli jsem v pořádku a nemá mi jít naproti. Ostatně jako každý den. Bojí se mě večer pouštět samotnou. Urychleně jsem naťukala odpověď, z úklidové místnosti popadla kýbl s mopem a dnes se už podruhé pustila do vytírání. Celou dobu mě pozoroval. 

,,Pomůžu ti." stoupl si mi těsně za záda. 

,,Nepotřebuju. Nejlepší bude, když na ten taxík počkáte venku." odsekla jsem mu. 

,,Fajn. Můžu aspoň něco udělat?" byl nabroušený. Nejspíš nemá rád, když mu někdo odporuje. 

,,Jo. Vynechte pro příště tuhle kavárnu ze seznamu podniků, kde se chcete opíjet." mrmlala jsem si pod nosem. Neměl to slyšet, ale slyšel. 

,,Hele, vím že si o nás ze školy myslíš, že jsme hajzlové, ale zase tak špatní nejsme. Nejsme nalití každý den, dnešek je prostě výjimka a trochu se to zvrtlo." procedil skrz zuby. Řekla bych, že se hlídal, aby nezačal křičet. Já však vím svoje. Je pravda, že je neznám, ale stačí vidět, jak se producírují po chodbách. Už jenom tohle vám o nich vytvoří nepěkný obrázek. 

,,Nic takového jsem neřekla. Jen bych to tu chtěla douklidit a hodilo by se, abyste odešli." trvala jsem si na svém. Nadechoval se k odpovědi, ale skočil mu do toho jeho kamarád. 

,,Já už vím kdo jsi." zaradoval se. Mžoural očima a pak vybuchl smíchy. Myšlenky mi v hlavě přebíhaly jako splašené. Přemýšlela jsem, kde je ten starý Sebastian, se kterým jsem stavěla bábovičky, se kterým jsem byla nerozlučná dvojka. Asi fuč. 

,,Já taky. Žába." přidal se k němu opět Dominic s poznámkou, jakou měl už na začátku. Zakroutila jsem hlavou, poklidila a pak je konečně vyhnala...

A to jsem ještě nevěděla, že tahle parta kluků mi změní život. Speciálně jeden z nich....

Prosím o zpětnou vazbu.♥ Zatím první kapitola, avšak doufám, že se vám příběh zalíbí a budete si jej číst.♥