Život není jen boj |countryhumans|

Kapitola 15.

🇨🇿:,, Jakou sázku?"
🇷🇺:,, Měl jsem za to že si to budeš pamatovat."
Slovensko se nenápadně přidala do naší konverzace.
🇸🇰:,, Co se děje?"
🇷🇺:,, Ani ty si to nepamatuješ? Včera ses se svým bratrem vsadila že budete celej den bez pásky."
Sundal Slovensku šátek z hlavy.
🇸🇰:,, Hej!"
🇨🇿:,, A jak jsme se k tomu dokopali?"
🇷🇺:,, Ani nevím, myslím že jste se hádali o tom kdo je originálnější."
🇨🇿:,, Aha, no dobrej pokus o vtip ale teď nám to naval zpátky jinak "
🇷🇺:,, Jinak co? Mám pocit že zrovna ty mi nemáš čím vyhrožovat."
Slovi napjatě sledovala náš rozhovor.
🇨🇿:,, Noooo, tím bych si nebyl tak jistý."
🇷🇺:,, Co?"
Vytáhl jsem svůj mobil z kapsy a ukázal mu tu fotku.
🇨🇿:,, Co se asi stane když to pošlu Japonsku?"
Zčervenal a neměl slov.
Vrátil jsem telefon zpátky do kapsy.
🇨🇿:,, Tak domluveno."
Dal nám zpět naše pásky a mě přitom vraždil pohledem.
Pak uraženě odešel a my jsme mohli opět s klidem v duši existovat.
Všichni jsme asi do sedmi dělali blbosti.
🇦🇹:,, Já už asi půjdu."
Zavolala do davu Rakousko.
🇨🇿:,, Půjdu s tebou."
Slovensko se na mě nechápavě podívala.
Vzali jsme si tedy věci a šli.
Chvíli jsme si povídali o blbostech.
🇨🇿:,, Nechtěla bys někdy po škole ven?"
Řekl jsem trochu nervózně.
🇦🇹:,, Jo, klidně dneska."
Mile se usmála.
🇨🇿:,, Super."
Úsměv jsem jí vrátil a pokračovali jsme v konverzaci o blbostech.
Náhle začalo sněžit, ani mi nepřišlo že je dost velká zima na to aby sněžilo.
Došli jsme ke škole a schovali se pod přístřešek autobusové zastávky.
Ještě jsme si chvíli povídali a po nějaké chvíli se otevřely dveře školy a my jsme šli dovnitř.
Vešli jsme do třídy a postupně přicházeli i ostatní.
Celá výuka byla nuda, ale sranda byla když učitelé zjistili že má většina státu kocovinu.
Když skončila poslední hodina ještě jsem rychle zaběhl za Rakouskem aby jsme se domluvili kdy a kde se sejdeme.
Domluvili jsme se na čtvrtou hodinu v parku na náměstí.
"To zvládneš, jdete jenom ven. Navíc si za to můžeš sám, ty si to navrhnul, ty za to můžeš. Proč jsem to dělal? Ale už není cesty zpět, to přežiješ."
Došel jsem domů.
Měl jsem dvě hodiny čas a neměl co dělat.
Nějak jsem ten čas smysluplně využil (čuměl na blbosti na yt, ale pššš), už bylo půl čtvrtý a já si řekl že bych už mohl jít.
Výjimečně jsem si vzal bundu a vypravil se.
Dorazil jsem na místo a měl ještě deset minut.
Znovu začalo slabě sněžit.
Jen jsem stál a chvílemi kontroloval čas.
Jsem nervózní, opravdu hodně a nevím jestli jí mám říct že se mi líbí.
Hlavou se mi honili všechny možné myšlenky dokud jsem si nevšiml že se ke mě někdo přibližuje.
Byla to ona, teď stačilo jenom zachovat chladnou hlavu.
Zrychlila krok a začala mi mávat, já jí šel naproti.
🇨🇿:,, Čau."
🇦🇹:,, Ahoj."
🇨🇿:,, Tak kam půjdem?"
🇦🇹:,, Co třeba do kavárny?"
🇨🇿:,, Můžem."
Šli jsme tedy do kavárny a cestou opět probírali nesmysli.

Zdar,
konečně jsem zase něco napsala.
Opět to není nijak dlouhé, ale snad se to zlepší.
No nic, tak snad se vám to líbilo a hezkej zbytek večera.
Ps: Původně jsem to "vyhrožování" Česka chtěla udělat delší, ale nakonec jsem nevěděla jak to obkecat tak jsem se na to vykašlala.