Život není jen boj |countryhumans|

Kapitola 20.

Pomalu jsem otevřel oči, postavil se a rozhlédl.
Nikde nikdo, hádám že jsou tak tři ráno.
Chytil jsem se za bolavou hlavu, pomalu se dobelhal k domovu a přemýšlel jakej důvod by Rusko mohl mít k tomu mě takhle napadat.
Dorazil jsem domů a hned vytáhl z mrazáku nějakej obklad ve stylu ,,mražená, tři roky stará zelenina,,.
Položil jsem si sáček na zraněné místo a sedl si na gauč.
Vedle konferenčního stolku spal Aslan a spokojeně vrněl.
Až teď jsem si uvědomil že bych nemusel mít mobil.
Rychle jsem si prohmatal kapsy a naštěstí ho objevil.
Hned jsem projel upozornění, co mi během nuceného spánku přišla.
Celkem zvláštní že si mě tam za těch pár hodin nikdo nevšiml.
Chvíli jsem ještě seděl v obýváku, ale pak jsem se rozhodl přemístit do postele.
Ani jsem se nepřevlékl a lehl si do postele se svým improvizovaným obkladem.
Do pár minut jsem usnul.
Probudil jsem se a hned se podíval na budík.
"Super, dvě odpoledne."
Pomalu jsem vstal a došel do kuchyně.
Uvařil jsem vodu na čaj a to byla celá moje snídaně.
"Zdá se mi to nebo poslední dobou moc nejíš?" "Ale prosim tě." "Že by si měl zase nějaké problémy?" "Můžu tě zabít?" "..." "Ty vole a najednou seš ticho."
Ani nevím co jsem celé odpoledne dělal a už byla tma.
Udělal jsem tedy večerní rutinu a lehl si do postele.
Trvalo celkem dlouho než jsem začal konečně pomalu usínat.
"Zítra je pondělí, že?" "Můžeš mě nechat prosím spát?" "To znamená že jdeš do školy, že?" "No wow." "Takže zítra budeš sedět v lavici s Ruskem, není to problém?" "Možná jo a možná ne, ale já teď chci spát, tak buď té lásky a drž hubu."
Po pár minutách jsem usnul.
Začal zvonit budík, vůbec se mi nechtělo vstávat.
Po několika minutách přemlouvání sám sebe jsem konečně vstal a začal s ranní rutinou.
Až když jsem vyšel z domu, začal jsem si uvědomovat jaký problém Rusko může být.
Čím blíž jsem byl ke škole, tím víc jsem byl nervózní.
Ke škole jsem došel o něco později a Polsko se Slovenskem tu nečekali.
Celej rozklepanej jsem vešel do budovy a s husí kůží jsem šel od skříněk do třídy.
Nakoukl jsem a sestra i Polsko seděli na svých místech, celkem se mi ulevilo.
Pomalu jsem se vydal ke své lavici, sedl si a čekal na jistou smrt.
Mezitím co jsem se bez výrazu díval před sebe, má sestra si vedle mě sedla a spustila.
🇸🇰:,, Co to máš na obličeji?"
🇨🇿:,, Co?"
🇸🇰:,, Ta modřina, máš úplně fialovou pravou tvář."
🇨🇿:,, To nic není, jen...jsem nedával pozor a narazil do zdi?"
🇸🇰:,, To je ta nejhorší výmluva, kterou si kdy vymyslel, ale asi to nebudu řešit."
Zase se vrátila do své lavice.
" Oukej, tak tohle jsem nečekal."
V sezení a strachu o svůj život jsem pokračoval, dokud nezazvonilo na hodinu a učitelka nevtrhla do třídy.
Zbytek výuky se nic zvláštního nedělo.
Začala přestávka na oběd, hlad jsem neměl, ale co jsem teď měl dělat celou hodinu.
Šel jsem k lavičce před jídelnou, smetl sníh a uvelebyl se na ní.
Chvíli jsem se díval do mobilu, než ke mě někdo přiběhl.
🇨🇦:,, Ahoj, nechceš si dnes odpoledne na rybníku za městem zahrát hokej?"
🇨🇿:,, Jasně, proč ne. V kolik?"
🇨🇦:,, Tak třeba ve čtyři? Když tak s sebou vem i sestru."
🇨🇿:,, Ok, domluveno."
Nada zase odběhl.
Už jsem dlouho nehrál, snad jsem to úplně nezapomněl.
Ještě chvíli jsem seděl na lavičce, a pak konečně ze dveří vyběhla Slovensko.
🇨🇿:,, Konečně, proč ti to tak trvalo?"
🇸🇰:,, Na rozdíl od tebe aspoň jím, tak buď ticho."
🇨🇿:,, Btw půjdem po škole hrát s Kanadou hokej, půjdeš taky?"
🇸🇰:,, Jasný a kdo všechno půjde?"
🇨🇿:,, Asi jako vždycky, my, Kanada a Amerika, Dánsko s Norskem a Německo se Švýcarskem."
🇸🇰:,, Tak super."
Pomalu jsme se vraceli do třídy a povídali si, jako vždy o nepodstatných věcech.

Zdar,
tak jsem to konečně dopsala, bylo to utrpení, snad se líbí a zatím nazdar.