Život není jen boj |countryhumans|

Kapitola 21.

Odpolední hodiny uběhly celkem rychle, hned co nás učitelé pustili z šatny jsem společně s Německem a Slovenskem vyběhl z hlavního vchodu a co nejrychleji běželi domů, jelikož končíme před půl čtvrtou a to je celkem na hovno :D.
Doběhl jsem do svého cíle a sotva popadl dech, rozrazil jsem dveře a vypravil se na malou půdu.
Mezi hromadou krabic jsem hledal hokejku, brusle a svůj nádherný dres, protože proč ne, že?
Do několika minut jsem obrátil půdu vzhůru nohama, ale nikde nic.
"Třeba jsem to jen přehlédl, někde to tu prostě musí bejt."
Prohledal jsem to tu znova a jo, jsem slepej jak patrona.
Ryhle jsem to hodil do random vaku,  ještě popadl nějakou láhev, kterou jsem naplnil vodou a mohl vyrazit.
Opět jsem musel běžet, abych to nějak stíhal.
Doběhl jsem k zamrzlému rybníku, ale nikdo tu nebyl.
Vytáhl jsem z kapsy mobil a podíval se na čas, nebylo ani tři čtvrtě.
🇨🇿:,, Ty vole a hlavně že mám z těláku dvojku."
Sotva jsem dýchal, a tak jsem prostě spadl ksichtem do sněhu a asi 10 minut tam prostě ležel.
???:,, Seš v pohodě?"
🇨🇿:,, JO!"
Ten hlas už jsem dlouho neslyšel, hádám že je to Ame, a někde tam bude i Nada.
Pomalu jsem se překulil na záda a čuměl na nebe, krásně čistá modrá, ani mráček.
🇨🇿:,, Btw čau, jak jde život?"
Chvíli trvalo než si USA uvědomil že na něj mluvím.
🇺🇸:,, J-Jo...jde to, co ty?"
🇨🇿:,, Ani se neptej."
Pomalu jsem se posadil, Amerika už měl obuté brusle a začal flexit se svými krasobruslařskými schopnostmi.
" To je gay xD"
Kanada si mezitím na lavičce opodál obouval své brusle.
Postavil jsem se, došel k nejbližší lavičce a vytáhl z vaku taky brusle.
Teď to trochu zkrátím, do pár minut přišli ostatní, všichni jsme se připravili na hru a rozdělili do týmů.
Po celou dobu jsme do sebe ,,omilem,, naráželi, samo sebou že nejvíc do mě narážel Německo, a taky je samozřejmost že si toho Slovensko všimla.
🇸🇰:,, Německo, nechápu že tě vstah tvojí ségry tolik sere."
Ještě se trochu zasmála.
Německo se trochu zamyslel a vypadalo to, že má co říct, ale jelikož se při svém přemýšlení zastavil, náš tým měl šanci a tak mu Dánsko hrubě sebrala puk, ale gól nedal, to by bylo pro Německo až moc na hovno.
Hráli jsme asi do devíti, pak už jsme začali být všichni unavení.
Pomalu jsme se všichni zbalili a vyrazili domů.
Už jsem byl jen pár ulic od svého obydlí, když tu jsem pocítil, jakoby mě někdo sledoval.
Pomalu a nenápadně jsem se ohlédl přes rameno.
Estonsko, šla jenom pár metrů za mnou a bez výrazu mě sledovala.
Mráz mi běhal po zádech, pomalu jsem zrychlil a ona zdá se taky.
Jako jó, je nižší než já, ale stejně, bůh ví jestli tu někde není aj Finsko s Švédskem.
Přepnul jsem do klusu a už viděl svůj dům.
"OMG, hurá, fakt dík, hlavně aby mě teď někdo nesejmul."
Sprintem jsem doběhl k hlavním dveřím.
"hlavně ať mi teď nespadnou klíče, hlavně teď ne, prosím."
Rychle jsem odemkl, zabouchl za sebou a zamkl.
Podíval jsem se z okna vedle dveří a ona tam stála.
"WTF? Tak co děláš, to nevidíš že už dneska máme zavřeno? Tak běž prosím do píči."
Pomalu otočila hlavu a dívala se mi přímo do očí.
Rychle jsem se schoval pod okno.
Radši jsem se pomalu odebral do koupelny.
Nemyslím si že je sprcha zrovna nejlepší nápad, ale jen kvůli nějaký borce, z který mám nasráno, nebudu zítra ve škole smrdět jak hovno.
Umyl jsem se a pomalu se přesunul do pokoje, lehl si do postele a sledoval strop.
"Super, teď kvůli tý krávě neusnu."
Asi bych se podíval jestli tam furt stojí, ale myslím, že má i důležitější věci na práci než mě dohánět k šílenství.
Trvalo pár hodin než jsem usnul.
Jako vždy mě probudil budík a já mohl vyrazit do školy, super.
Díky bohu byl dnes poslední den školy tohohle roku, takže máme besídku, což je jedna z věcí co moc nemusím, ale aspoň nám odpadne poslední hodina.
Byl jsem připraven, jen jsem do tašky ještě hodil nějaký ty dárky a svou mega velkou svačinu, neboli tatranku.
Před odchodem jsem ještě nekoukl z okna jestli tam někdo není, teď rozhodně nehodlám riskovat, nikdo tam nebyl, takže pohoda.
Dorazil jsem před školu, kde jako vždy čekala sestra s Polskem a začali jsme naše smyslu plné konverzace.
Den uběhl celkem rychle, dokud nezačala besídka, většinou je to i sranda, ale mě nebaví ty vylosované dárky, abych to lépe vysvětlil, přibližně tři týdny před besídkou si každý vylosuje, koho obdaruje, prý je to pro to, aby se někdo necítil blbě že nedostal žádný dárek.
Já jsem si vylosoval Německo, a jelikož jsem nevěděl co mu mám dát, tak jsem zaimprovizoval a koupil mu pytlík preclíky, ale nebyl to obyčejný pytlík, měl aspoň půl tuny.
Jinak kluci v naší třídě brali tohle dávání dárků jako skvělou příležitost na žertování a prostě jsme si dávali úplný nesmysly.
Takže i tohle jsem nějak přežil a jestli vás zajímá co jsem dostal...dostal jsem krtečka, teda krtečky všeho druhu, bože jak já je nenávidím, je to taková každoroční tradice, každou besídku dostanu aspoň jednoho krtečka a zdá se že to všem pořád přijde vtipný.
Když skončilo vyučování rovnou jsem zamířil domů, kde začalo mé klidné čumění do stropu.

Ohh... Dobré ráno,
jak jste se vyspaly, já ještě nespala jen proto, abych vám napsala další kapitolu, tak se neděste jestli tu píšu úplný blbosti.
Pokud vám přijde že je tu nadměrné množství sprostých slov, tak se omlouvám ale v pozadí mi hraje záznam z Agrealova streamu, takže jeho vyjadřování ovlivnilo tuto kapitolu.
Tak snad se líbí a zatím se mějte.
Btw je 5:35, venku už zpívají ptáci, takže já jdu spát xD.