Život není jen boj |countryhumans|

Kapitola 11.

Stále v bolestech jsem seděl na židli a snažil se neztrácet vědomí.
Polsko spal.
Nevím jak dlouho tu jsme, ale dostal jsem hrozný hlad a o žízní ani nemluvě.
Hlasitě mi zakručelo v břiše.
Díky hladu jsem aspoň přestal myslet na tu bolest.
Švédsko s úsměvem otevřel dveře a sledoval mě.
Přišel k Polsku a zatřásl s jeho židlí.
Polsko se hned probral.
Švédsko si vyndal z kapsy nůž a hned mu ho bodl do břicha.
Nůž vytáhl a bodl ho znova a znova.
Polsko jen tiše brečel.
Jako vždy mu následně rány zašil.
Přišel ke mě a bodl mi nůž do ramene.
Jako reflex jsem vytasil drápy.
On si toho nevšiml a já toho zneužil.
Rychle jsem osvobodil své ruce, vytáhl si nůž z ramene a bodl s ním Švédsko do břicha.
Následně jsem vyprostil i své nohy a přiběhl k Polsku, také jsem ho dostal z provazů.
Švédsko se začal pomalu zvedat.
Hned jsem mu podrazil nohy a s Polskem jsme vyšli z místnosti.
Následně jsme šli dlouhou chodbou.
Vyšli jsme z budovy a zjistili že jsme nejspíš ve staré čtvrti našeho města.
Vydali jsme se lesem vedle silnice do centra města.
Každou chvíli jsem se ohlížel jestli nás někdo nepronásleduje.
Nikde nikdo.
Celkem jsem se uklidnil.
Došli jsme k nemocnici a vešli do čekárny.
Polsko si sedl na lavičku a já šel.
🇵🇱:,, Počkej, kam jdeš?"
🇨🇿:,, Domů."
🇵🇱:,, Děláš si srandu? Vždyť si na tom hůř jak já."
🇨🇿:,, Neboj, jsem v pohodě."
Polsko se na mě nevěřícně podíval a já odešel.
Cestou domů jsem nikoho nepotkal.
Byl jsem celkem nervózní.
Stál jsem před domem a k mému překvapení byly dveře zavřené.
Opatrně jsem otevřel dveře a vešel dovnitř.
Rozhlédl se a nikdo tu nebyl.
Zavřel jsem dveře, šel do koupelny a vzal pár obvazů.
Vyšel jsem z koupelny a málem dostal infarkt.
Stála tam moje sestra.
🇸🇰:,, Kde si byl? Nezvedáš mi telefon a co se ti proboha stalo!? "
🇨🇿:,, Nic, jsem v pořádku."
🇸🇰:,, Jak můžeš říct že seš v pořádku? Podívej se jak vypadáš. Jdeme do nemocnice."
🇨🇿:,, Můžu se aspoň převléct?"
🇸🇰:,, Jo, ale dělej."
Šel jsem do svého pokoje a vzal si novou mikynu a kalhoty.
Celou cestu jsme nemluvili.
V nemocnici mě hned po menší prohlídce uspali a odvezli na sál.

Slovensko
Už jsem pár hodin seděla v čekárně.
Náhle přišel doktor a já se postavila.
🇸🇰:,, Tak co, jak na tom je?
Doktor:,, Má zlomená tři žebra, pak spoustu hlubokých ran, zdá se že měl i velkou řeznou ránu přes celou hruď a nakonec má, dovolil bych si říct několikset řezů na rukách, ale ty jako jediné vypadají že jsou jeho práce. "
🇸🇰:,, Počkat, to myslíte že se řeže?"
Doktor:,, Už to tak vypadá."
Zničeně jsem si sedla zpět na židli.
🇸🇰:,, Můžu ho vidět?"
Doktor:,, Za chvíli pro vás přijde sestra a zavede vás k němu."
Odešel a já čekala.
Po chvíli přišla nějaká zdravotní sestra.
Sestra:,, Tak pojďte."
A rychlím krokem vyrazila ku předu a já za ní.

Česko
Pomalu jsem se probíral.
Na pokoji jsem byl sám.
Začal jsem si prohlížet svá zranění.
Najednou se otevřely dveře a vešla Slovensko.
Přišla ke mě a sedla si na židli vedle postele.
🇸🇰:,, Tak jak se cítíš?"
🇨🇿:,, Celkem dobře."
🇸🇰:,, Proč si tak uzavřený?"
🇨🇿:,, Já nejsem uzavřenej."
🇸🇰:,, Tak proč se řežeš? Proč si se nesvěřil? Jsem přece tvoje sestra a mě by si měl věřit."
Na tohle jsem neměl jak odpovědět.
🇸🇰:,, A ještě k tomu si najednou zmizel, já jsem byla strachy bezsebe, ty se vrátíš zničenej a děláš jakoby nic."
Tyhle rozhovory od srdce nesnáším.
🇸🇰:,, Takže buď tak hodnej a řekni mi co se stalo."
🇨🇿:,, Já, já..."
🇸🇰:,, Co ty?"
🇨🇿:,, Já nevím, všechno se to najednou posralo a já jsem teď tady a nevím co dělat."
Trochu jí moje odpověď zaskočila.
Následovalo dlouhé ticho.
🇸🇰:,, Co kdyby... Co kdybys, až tě pustí byl na pár týdnů u mě. Třeba dokud nebudeš úplně v pohodě."
🇨🇿:,, Asi by mi to neuškodilo."
Pak jsme začali normální konverzaci.

Nazdárek,
mám tu opět další kapitolu.
Jelikož mě fantazie pomalu opouští tak nejspíš příští týden vyjde jen jedna kapitola, ale možná ani ta ne. Ale během prázdnin by se moje aktivita měla znovu obnovit.
Tak se zatím mějte.