Letěl jsem teda tam, kam mě JongHo nasměroval. Byl do malý ostrůvek uprostřed Moře Zapomnění a na něm jsem spatřil onu jeskyni. Bingo. Potichu jsem, již bosíma nohama, dopadl na zem. Pomaličku jsem šel ke vchodu do jeskyně, když tu najednou...
,, Tyvole!" Zaklel jsem potichu, když mi najednou těsně nad hlavou proletěl obrovský kus skály.
Podíval jsem se přímo před sebe a spatřil Mingiho naštvaného a rudého od pláče a vzteku... Tohle není dobré.
Už se napřahoval, že hodí další kus kamene a já věděl, že ho musím zastavit dřív, než nám to tu celé spadne na hlavu.
,, Mingi dost!" Zakřičel jsem na něj a svou magií ho zastavil. I se svou mocí může být naštvaný jak chce, ale na mou sílu to nedosáhne.
,, Co tady děláš ?" Zakřičel po mně nazpátek.
,, Zachraňuju ti vztah a vlastně celý život !" Pocítil jsem, jak se zvedl silný vítr a v jeho očích viděl doslova plameny.
"Tak to potěš koště..." Řekl jsem si v duchu a vrhnul se po něm tak, že jsem ho svalil k zemi.
,, WooYoungu, okamžitě ze mě slez !" Chytil mě za ramena a snažil se mě sundat.
,, Ani nápad, nenechám si zničit zem, ve které budu vládnout." Řekl jsem mu trochu méně vážně, i s lehkým úsměvem a viděl, jak se mu vytrácejí plameny z očí. Výborně, už přichází k sobě.
Chvíli bylo naprosté ticho, on se nehýbal, ani nemluvil, jen jsme oba dýchali.
,, Woo ?"
,, Ano?" Podíval jsem se na něj.
,, Kde je HongJoong ?" Neodpověděl jsem mu, jen jsem se zasmál a v duchu děkoval všem démonům za to, že přišel k rozumu.
______
,, Woo, ale on mě zabije až mě uvidí." Říkal mi Mingi s provinilým výrazem, když jsme spolu vybírali omluvné květiny pro Honga.
,, Ale nezabije, bude štěstím bez sebe, že jsi tady." Usmál jsem se a dál procházel svou vlastní zahradou.
,, Mohl bych vzít tyhle ? Hong je má rád, připomínají mu draky a moje vlasy." Řekl se přičichl k rudým růžím.
,, Jasně, vezmi si je, tady jsou zahradnické nůžky." Hodil jsem je po něm a doufal, že je chytne.
Chytil a mně zabzučel mobil v kapse.
SeongKing👑
Ahoj zlato, kdy se uvidíme ?
Youngbadb.🔞
Ahoj, sejdeme se v našich zahradách ve 4 odpoledne, mohl bys přivést HongJoonga prosím ? ❤️
SeongKing 👑
Samozřejmě, seženu ho, zatím se měj 🥰
Po této krátké konverzaci jsem mobil vložil do kapsy u kalhot.
,, Sejdeme se ve 4 tady. Jsi připravený ?" Optal jsem se svého kamaráda.
,, To nebudu asi nikdy, ublížil jsem mu tím a to hodně." Opět posmutněl.
,, Hele, někdy prostě nejde vše jak má, ale to nevadí. Je to příští bůh bouří, tak co kdybys ho vzal do hor, prý má být dneska velká bouřka." Usmál jsem se a dál mu ruku na záda. On je na mě jen podíval a s úsměvem přikývl.
HongJoong
Ležel jsem ve své posteli a v náručí žmoulal Mingiho pyžamo, které zde nechal. Zase se mi chtělo hrozně brečet a už jsem měl opravdu na krajíčku, ale zabrněl mi telefon.
SeongKing 👑
Ahojky
Vyzvednu tě v půl 4
Buď připravený
A na nic se mě neptej 🥰✌️
Joongieeee⚡
Budu ready 👁️👄👁️
Co mi může chtít ? Viděli jsme se včera. No každopádně jsou tři, takže bych se měl začít dávat dohromady, jelikož můj výjev byl opravdu otřesný.
Bylo přesně půl čtvrté, když se ozvalo klepání na mé okno. Tenhle démon je sice přesný jako hodinky, ale dveřmi chodit neumí.
,, Děleeeej!" Ozvalo se za oknem.
,, No jo, no jo, běžím." Přehodil jsem přes sebe středně dlouhé červené kimono, jelikož dnes mělo být chladněji.
Otevřel jsem okno, samozřejmě zapomněl vytáhnout svá křídla a tak jsem přímou čarou padnul na svého kamaráda, který měl ale postřeh a chytil mě do náruče.
,, Ty seš blázen." Začal se mi smát, když mě stále držel jako koalu.
,, Haha, jedl si vtipnou kaši co ?" Zaxichtil jsem se na něj a dostal se na svá křídla.
,, Tak pojď, letíme." Zasmál se blonďák naproti mě a dali jsme se do pohybu.
Zastavili jsme až ve WooYoungově zahradě. Myslel jsem, že tu bude můj Mingi... Nad touto myšlenkou jsem lehce posmutněl.
,, Ahoj Woo." Zašeptal jsem. On se jen usmíval jako měsíček na hnoji a pak se na mě vrhl a zavázal mi oči. Bomba.
Každý mě chytili za jednu paži a vznesli se do vzduchu.
Sice jsem nic neviděl, ale cítil jsem, jak se vzduch kolem mě ochlazuje a následně se můj nos naplnil mně povědomou vůní, tou vůní, kterou jsem nadevše miloval. Do očí se mi nahrnuly slzy. Kluci mě postavili na zem, sundali látku z mých očí a já měl konečně možnost vidět svého přítele, jak stojí naproti mně v dlouhém bílém kimonu a v rukou držel kytici krásných červených růží, které jsem tak moc miloval.
Nevydržel jsem to a rozběhl se k němu se slzami v očích. Vlastně už jsem spíš brečel a mé linky už byly pravděpodobně rozteklé po mé tváři, ale to mě teď vůbec netrápilo. Skočil jsem po něm a silně ho stiskl. Dobře, spíš jsem ho skoro rozmačkal, ale zasloužil si to !
,, Moc jsi mi chyběl." Řekl jsem potichu a políbil ho.
,, Ty mi taky, omlouvám se." Postavil mě na zem a do rukou mi vložil růže. Usmál jsem se otočil se za sebe na kluky, kteří se jen usmívali a následně se se zamáváním odlepili od země a zmizeli ve tmě.
Uslyšel jsem za sebou jeden z mých nejoblíbenějších zvuků, hrom a následně se objevil blesk. Sedli jsme si na okraj jeskyně a společně sledovali tu krásnou podívanou.
Nebylo třeba slov. Odpustil jsem mu hned co jsem ho viděl. Jen jsem si položil hlavu na jeho rameno a klidně dýchal.
Taaaakže moji drazí, jsem zpět s novou kapitolou, opět po sto letech, za což se chci omluvit 👉👈
Dnes jsem si četla komentáře u starších kapitol a dost mě to nakoplo k pokračování, jste skvělí !💕
Taky jsem si po víc jak roce při tom pročítání komentářů všimla, že mi tenhle příběh okomentovala osoba, jejíž příběhy mě hrozně baví fck-loves a mám z toho do teď hroznou radost 💫😂💕
Každopádně doufám, že se vám kapitola alespoň trošičku líbila 🥰
Zároveň mám za pár dní narozeniny, takže tohle je takový malý dárek ode mě pro vás 😎💕
Danielle 💕
