Ishkensag

Devátá kapitola - Střípky minulosti

Obloze nad městem kralovala hejna velikých stvoření, podle nichž mělo své jméno. Gryffové se zde chovali víceméně už od okamžiku, kdy byl položen první kámen. Jejich pronikavý křik byl slyšet i v ulicích, které překypovaly rozmanitým životem. Nejen Lidé a Trpaslíci tudy procházeli. Bylo možné zde spatřit Orky z Nakyrimu. Hobity i spoustu zvláštních, zvířecích bytostí. Především ale město přitahovalo Taury z nedalekých plání, nebo Pterany jejichž barevná pírka se občas odněkud snesla k zemi jako sníh. 
Kolovalo tu tolik života, že se občas nedalo v ulicích pořádně pohnout. Tolik pachů ve vzduchu, až z toho téměř bolela hlava. Koření a pižmo. Kožešiny a parfémy. Ta směsice zvuků, mezi kterými bylo výskání, smích, i křik vyvolávačů. Cestovatele neznalého zdejších poměrů taková záplava vjemů dokázala zaskočit. Mohlo to trvat pár vteřin, ale i několik dlouhých minut. 
Laif se sehnul, a sebral ze země velké hnědobílé pero. Krátce si jej prohlížel, než vzhlédl a přelétl pohledem početné davy. Znal téměř každou kočičí hlavu u svých nohou, a přesto se v ulicích města cítil tak... Cizí. Jako kdyby zde nebyl celé věky. Zahodil pero a trochu se lekl, když se mu nad hlavou mihnuli dva Pterané podobní papouškům. Nespornou výhodou Gryffího vrchu bylo ovšem to, že v něm nebyl ani zdaleka jediným, kdo zde musel dávat pozor na ocas. 
"Tolik života a vzrušení na jednom místě. Miluji tohle místo." Pronesla zasněně Zrzka a zhluboka se nadechla. "Navrhovala bych, abychom zapadli do nejbližší krčmy a koupili si nakládané jehněčí."
"Nic ti v tom nebrání." Laif zakroutil mírně hlavou. Otočil se k ní. "Ale já a tady zelenáč musíme okamžitě za Jarlem. Máme povinnosti."
"Ah! Chápu." Zrzka se pousmála a chápavě přikývla. "Naše cesty se zde tedy rozdělí, že?"
"Už to tak vypadá. Děkuji za... Uh... Za společnost a tak dále. Sbohem." Laif pohodil hlavou a s mávnutím ruky se otočil k odchodu.
"Doufala jsem, že bychom si mohli více promluvit." Pokrčila rameny. Pak se zarazila, jak se jí hlavou mihl nápad. "Počkat! Nechtěl by jste se později zastavit U Hagova kladiva? Bývám tam dost často. A pořád vám dlužím za doprovod, vzpomínáte?"
Laif se zastavil, spíše ze zvědavosti než ze zájmu, a poohlédl se. Neměl nejmenší chuť lézt po krčmách, ale hlavně pochyboval že by na to byl vůbec čas. Počítal s tím, že za pár hodin město zas opustí a vyrazí zpátky do Rienu. Shlédl na Edwina po svém boku, a zpozorněl když chlapec opatrně zakašlal.
"Nestálo by to alespoň za zkoušku, milorde? Třeba získáme nějakou cennou informaci." Navrhl.
"A možná i nějaké to slovo za dobrý čin."
Laif přimhouřil oči. Na možnosti získat informace něco bylo. Ale ty mohl stejně snadno získat i od šlapek v bočních uličkách. Jak se ale říkalo... Slibem jeden nezarmoutí.
"Fajn! Nezaručuji, že se tam objevíme. Ale kdyby ano... Po kom se mám ptát? Pořád ani netuším, jak se jmenuješ."
"Jmenuji se Seindri, můj pane." Odpověděla se zářivým úsměvem, a velice elegantně se poklonila. 
"Seindri... Hmm..." Zamručel Laif tiše a na okamžik sklopil pohled.  "A dál?"
Jakmile hlavu zas pozvedl, byla pryč. Jakoby se zčistajasna vypařila. Nikde v okolním davu nenalezl ani náznak její zrzavé hřívy. Zůstalo pouze její jméno, které mu aktuálně plulo myslí. Seindri. Zvláštní a cizokrajné jako ona samotná. Zatřepal hlavou a zatřásl Edwinem, který se ji také pokoušel marně najít. Bylo třeba pokračovat v tom, kvůli čemu do města mířili.
Laif se podíval ke vzdáleným věžím paláce, na jejichž vrcholcích se nacházela hnízdiště nejen Gryfů. Hluboko uvnitř cítil obavy. Ale navenek nedal nic znát.

Doufal že alespoň v okolí Jarlova sídla budou menší davy. Ale když spatřil kam až se na rozlehlém nádvoří táhne fronta těch, jež toužili nebo potřebovali jednat s pánem města, došlo mu jak moc se zmýlil. Byla zde spousta urozených šlechticů. Diplomaté, obchodníci, úředníci... Laif jim všem věnoval jen pár vteřin zájmu, než si začal nekompromisně razit cestu vpřed. Způsobil tím mnoho pozdvižení, ale jakmile mnozí spatřili jeho nebezpečný ocas, zmlknul i ten nejoprsklejší z pobouřených. Něco jiného ovšem bylo, když jim oběma cestu do paláce zastoupili strážní.
"Už ani o krok více, pánové! Fronta končí támhle! A Jarl je beztak vytížený těmi, kteří přišli dříve." Ozval se hromovým hlasem kapitán hlídky. 
Laif na něj pohlédl a tiše se zpoza hledí uchechtnul. Uvolnil řemínek, že si přilbu sundá, když v ten moment Edwin postoupil o dva kroky vpřed a hluboce se nadechl.
"Tohle je Lord Ničitel! Jeden ze Čtyř. Jeden z vládců této říše, a hrdina velké války..."
"Edwine..." Pokusil se jej Laif zarazit.
"Přicházíme za Jarlem s důležitou prosbou, která musí být okamžitě vysl..."
"Edwine! Drž hubu." Zvýšil hlas. Až tehdy mladík zmlkl.
"Ti mladí a jejich... Horlivost." Utrousil tiše skrze zuby a otočil se na kapitána. "Ale kluk má pravdu. Přicházíme za Jarlem a musíme s ním mluvit. Okamžitě!"
"Moc se omlouvám, pane! Mám své rozkazy. Nemohu..." Kapitán pozvedl ruku v gestu. Začal váhat a přemýšlet. Až ruku zas spustil a pokýval hlavou. "Následujte mne. Ohlásím vás."
Laif věnoval ještě jeden poslední pohled Edwinovi, a s přimhouřenýma očima na něj ukázal pozdviženým ukazováčkem. Bylo to jasné gesto, aby si dával pozor na ústa. Poté vyrazil za kapitánem do paláce. 
Okamžitě se mu začaly v mysli vybavovat staré, zaprášené vzpomínky na místní chodby a haly. Vše se zdálo být tak známé a povědomé. Na druhý pohled ovšem zjistil kolik věcí se od jeho poslední návštěvy změnilo. Nebylo toho zrovna málo. Kupříkladu ve vyčkávacím sále, za nímž se nacházel samotný trůn. Býval plný obrazů a trofejí. Ale nyní se zde nacházely obrazy pouze tři. Na jednom byla vyobrazena Isharon coby přenádherná žena v bílých šatech. Na druhém byl sám Morkensag. Vyobrazen jako válečník v plné zbroji. Tu zjizvenou, strašlivou tvář by Laif poznal kdekoliv. 
Vždy stejný že? Otče... Pomyslel si a tiše zaskřípal zuby. Poté se odvrátil k třetímu obrazu. Byl největší. Zachycoval výhled na město, uprostřed něhož stála obrovská citadela z černého kamene. Poznal ji. A čím déle se na ni díval, tím horší byl ten tlak kdesi vzadu v jeho hlavě. Slyšel odněkud otravné, pronikavé pískání. Posléze se k němu přidaly hlasy. Spousta hlasů, které se překrývaly a kterým nebylo rozumět. Veselé, i vzrušené. Vyděšené i rozhněvané. To by Laifovi ani tak nevadilo, kdyby ovšem nebyly stále hlasitější. Přiložil si prsty na spánky, a zavrčel jak jej rozbolela hlava.
"U sta hromů...! Musíte všichni tak strašlivě ječet?!" Zařval z plných plic a otočil se na patě.
"Co...? Tady ale nikdo nemluvil, pane!" Edwin vyvalil oči a nechápavě zatřepal hlavou.
Propálil jej pohledem, a s bušícím srdcem si uvědomil že mladík měl pravdu. Byli v celém vyčkávacím sále samotní. Prohrábl si vlasy a marně poslouchal, jestli nezaslechne cokoliv dalšího. Ticho bylo téměř hmatatelné. Ať už to byl přelud nebo pouze nějaký výplod jeho vlastní fantazie... Bylo to zas pryč.
Zhluboka se nadechl, a s pomalým výdechem se zas narovnal. Všiml si, jak Edwin zvědavě pozoruje každý jeho pohyb. Viděl v jeho očích otázky. Spoustu otázek. Bylo jen otázkou času, než ho jimi zasype pod jednu velkou, těžkou hromadu. Alespoň měl ovšem mladík dost rozumu na to, aby nyní nezkoušel nějaké pokládat. Laif mu dal gestem jasně najevo, že jestli to zkusí...
Dveře po jejich boku se rozevřely dokořán, a uprostřed nich stanul sám kapitán.
"Jarl Wyrax vás nejen že přijme, ale jste ihned očekáváni, pane." Promluvil a udeřil se pěstí do prsou.
"Heh. No vida. Tak ho nenechejme čekat." Laif se pobaveně ušklíbl a okamžitě vstoupil.
Jarl Wyrax? Co se stalo se starým Morholtem? Mihlo se mu hloubavě hlavou.
Trůnní sál byl podstatně větší než ten vyčkávací. Po jedné straně se nacházela obrovská okna s barevnými vitrážemi. Po té druhé zas zasedací lavice, ve kterých zjevně sedávali příslušníci městské správy. Samotný trůn byl postaven na vyvýšeném ostrůvku. Tam Laif spatřil Jarla, jež byl zcela mimo jakákoliv jeho očekávání.
Pán města Wyrax byl přes dva a půl metru vysoký, orlu podobný Pteran. Nohy tvořily spáry s vražedně velkými drápy. Ruce byly na první pohled spojené s křídly. Ale když se Wyrax vhodněji otočil, bylo vidět že to tak jen vypadalo. Křídla samotná vyrůstala ze zad. Tvor si upravil modrý kabátec se zlatými knoflíky a zacvakal hlasitě zobákem.
"Samotný drak a Ohněvládce Laif Ničitel v mém městě! Vítejte, milorde!" Pronesl Wyrax vzrušeným hlasem, a při uctivé pokloně roztáhl křídla do plné šíře.
"Děkuji za přátelské uvítání, Jarle." Laif stáhl levou nohu dozadu a opětoval poklonu. "Jsem... Překvapen, že vidím na trůnu někoho takového. Ale má paměť je poněkud zaprášená. Jak dlouho už vládnete Gryffímu vrchu?"
"Přesně šest let, čtyři měsíce, a dva a půl týdne mocný lorde." Jarl Wyrax se pyšně nadmul. "Své místo jsem získal v čestné volbě i v následném utkání poté, co dobrý Morholt, hvězdy opatruj jeho duši, podlehl dlouhé a vleklé nemoci."
"Hmm... To by vysvětlovalo proč je tu všude kolem najednou tolik dalších Pteranů. Mají ve vás očividně svého oblíbence." Laif pozvedl mírně jedno obočí.
"A kdo jiný, jen tak mimochodem, by rozuměl Gryffům lépe než sami dravci? Hahaha!" Wyrax zaklonil hlavu a od srdce se rozesmál. Poté položil Laifovi přátelsky dlaň na rameno. "Ale usuzuji že tu nejste proto, abychom spolu klábosili nad chovem Gryfů. Co vás sem přivádí, můj pane? Rudého draka jsme tu... Abych byl upřímný... Neočekávali už velice dlouho."
"Inu, a já zas nečekal že se sem kdy vrátím. Časy se evidentně mění." Utrousil Laif suše a zakroutil hlavou. "Přicházím s výzvou, aby mi bylo okamžitě poskytnuto vojsko. Vezmu si každého, koho budete moci jen postrádat. Potřebuji válečníky, lovce, jezdce. Potřebuji je hned, abych mohl zas co nejdříve opustit město. Závisí na tom životy konvoje, jež v doprovodu mého bratra putuje napříč Rienským hvozdem." Spustil Laif bez zaváhání.
"Byli jsme napadeni. Máme raněné i nějaké mrtvé. Konvoj potřebuje podporu, a já a můj bratr více zbraní, se kterými bychom se mohli vydat po stopách útočníků."
Jarl Wyrax se zachmuřil a poodstoupil. Začal usilovně přemýšlet, a během toho se držel jednou rukou za zobák, zatímco pochodoval z místa na místo. Cosi si tiše štěbetal. Až se nakonec zas zastavil, otočil se k Laifovi čelem, a spojil ruce za zády.
"To je dost neobvyklá žádost, milorde. A také velice složitá. Obávám se, že nebudu moci zcela vyhovět. Řešíme zde momentálně spoustu vlastních potíží. Pokud oslabím obranu města..." Odpověděl Wyrax nejistě.
"A pak je tu také jistý, nepatrný problém týkající se vás samotného. Domnívám se správně, že jste v jistých směrech... Suspendován? V takovém případě bych tedy musel počkat s tak závažným rozhodnutím na Protektora Kaelase, neb on má slovo nejvyšší v záležitostech týkajících se armády království. Jen král a bohové jsou výše, tedy."
"V jistých směrech suspendován?! Možná. Stále jsem ovšem jeden ze Čtyř, Jarle Wyraxi. Stále jsem váš pán! A já se neptám! Já vás vyzývám! Můj bratr je v Rienu, a pravděpodobně by mohl čelit dalšímu přepadení. Zkuste se ho nyní zeptat, jestli mi můžete poskytnout pomoc. Nebo si počkáme na vyjádření samotného krále?" Odsekl Laif vztekleji a hlasitě zavrčel. "Takže?"
"Princi Laife... Já..." Wyrax se na něj zahleděl a chvíli měl naprázdno pootevřený zobák. Jako kdyby snad hledal slova. Nakonec si povzdychl. "Bude trvat nějakou dobu, než shromáždím vojsko. Musím povolat pár oddílů i z okolí města."
"Vezmu si každého muže, který se nachází přímo za hradbami. Ostatní nám mohou jít v patách. Kolik duší, a jak dlouho to potrvá?" Laif práskl nervózně ocasem o podlahu.
"Dle vašich požadavků... Potřebuji minimálně tři hodiny na to, abych shromáždil alespoň sto padesát mužů. Pět až sedm, aby jich bylo přes tři sta. Rychleji to bohužel nepůjde." Řekl Wyrax odevzdaně.
"Pak se tedy stavím za tři hodiny. Jsem rád, že jste ochotný jednat v zájmu království. S vaší pomocí... Se já a můj bratr jednou provždy zbavíme banditů jež sužují tyto kraje." Laif se otočil na patě a vydal se k odchodu.
"Vždy jsem sloužil výhradně svému království, milorde. Svému království a jeho... Vládcům." Zvolal za ním ještě naposledy Wyrax s náznaky frustrace, než svěsil hlavu v hlubokém přemýšlení.