Ishkensag

Šestá kapitola - Stíny Větrné rokle

Stará, dobrá rutina. Špeh zaslal tip, a smečka se vydala na lov. Pokud se jednalo o velké konvoje, zvědi vyrazili napřed a obvykle prováděli běžné pozorování. Aby dokázali následně smečce podat co nejvíce informací. Strategie se většinou vymýšlela na místě. Podle potřeby a podle kořisti. A i nyní vše probíhalo tak, jak mělo. Alespoň zatím. 
Ve vzduchu páchl olej, i kyselejší vůně hořlavých směsí. Všude v okolí tiše vrzala kůže rukavic. Občas někde zadrnkala tětiva, či zasyčelo ostří zbraně. A jak se slunce sklánělo za obzor, tři desítky postav začaly splývat se závojem šera, jež každou minutou více a více halilo malý hájek se spoustou planých jabloní.
Valas založil šíp do svého luku a zkusmo jej natáhl. Pak si ho zas pověsil na záda, a zatímco otáčel šípem mezi prsty, zpozoroval jak se k němu blíží Harp. Obcházela téměř každého ze skupiny. To, že si jeho nechala nakonec, nevěstilo nic moc dobrého. Od incidentu v ležení to byly sice už dva dny, ale i tak se na něj pořád dost zlobila. Alespoň už neměla tu potřebu mu uříznout obě uši.
"Jak vypadá situace?" Zeptal se jí zvědavě.
"Zajímavě, řekla bych." Pronesla Harp tiše. "Máme tu dvanáct vozů plných zboží a věcí, doprovázených asi šedesáti vojáky. Dalších padesát, šedesát hlav tvoří ti ostatní co jsou ve vozech, nebo v jejich okolí."
"Hmmm. Nějakých sto dvacet proti třiceti... To... Nevypadá úplně dobře." Valas rozrušeně zamručel a ohlédl se po svých druzích. Jeden od druhého byl téměř k nerozeznání.
"Je to jednoduché. Musíme být rychlí, přesní, a smrtící. Zaútočit, nadělat co nejvíce škody to půjde, a zas se stáhnout." Harp se podívala téže směrem, ale poté pohlédla zas na něj.
"A Oliver se svými Vlky? Ti budou dělat co? Ještě ani nedorazili." Valas opovržlivě ohrnul horní ret.
"Jakmile se stáhneme, zaútočí." Harp vytáhla od opasku pomuchlaný cár papíru. Podala mu jej. "Jsou nám v zádech. Jen dělají poslední přípravy. Je to všechno tady. Stejně jako rozkazy přímo od Olivera."
Valas se na ten kousek psaní váhavě podíval, než si jej převzal. Přelétl pohledem v rychlosti několik úhledně napsaných řádků, a pak si je důkladně prošel. Až nedokázal věřit tomu, že někdo jako Oliver dokáže psát tak hezky.
Rozkazy byly ovšem jasné. Proplížit se co nejblíže ke konvoji, zapálit několik vozů, a vyvolat zmatek. Pak se stáhnout, a nechat zbytek na Rienských vlcích. 
"Pak už tedy chápu proč chystáme tohle." Valas kývl hlavou k malým, dřevěným amforám ze kterých se linula ta kyselá vůně.
"A tentokrát neudělej nic pitomého!" Harp tiše zavrčela. "Nechat se takhle idiotsky načapat..."
"Víš, že mě to opravdu mrzí." Valas si tiše povzdychnul. "Ale když jsem se k těm dveřím přiblížil, začal jsem cítit... Strašlivé brnění v rukou. Zmizel bych, ale nemohl jsem. Nevím jak nebo proč, ale..."
"Pcha! A nejsou to vážně jenom výmluvy?" Harp mávla rukou zatnutou v pěst. "Připrav se!"
Valas si povzdychl a pohodil mírně hlavou. Bylo mu jasné, že si to svojí neuvážeností u Harp pořádně rozházel. A bude nejspíš trvat, než to dá zase do pořádku. Nezbývalo mu nic jiného, než podávat v následujících dnech jen ty nejlepší výkony. Když se ale zamyslel nad tím, co se mu podařilo před dvěma dny zaslechnout...
"Harp..." Zvolal na ni, než stihla odejít. "Jak dlouho budeme ještě... Takovým jako Oliver sloužit?"
Harp se zastavila a poohlédla se. Na patě se otočila a několika kroky překonala tu vzdálenost mezi ním a jí. Dokud nestanula jen dvě stopy od něj. 
"Co má tohle znamenat?" Zeptala se s opatrným tónem za kterým se skrývalo ostří.
"Tohle všechno pro co? Pro trochu krve?" Zašeptal Valas.
"Pro trochu krve?!" Vyjekla Harp nevěřícně. "Pro spoustu dračí krve! JEHO krve! Krev Temného boha se k nám zas jednou vrátí, a bude jí mnohonásobně víc, než kdy dřív. Ne jen kapka. Ale celé litry!"
"A tobě to nezní ani trochu šíleně?" Nadhodil Valas, ačkoliv tušil na jak tenký led se tím vydal.
"Věřím, že poprvé po mnoha letech máme reálnou šanci získat zpět to, co bylo ztraceno. Nejen to, ale i mnohem víc. A já už nehodlám více setrvávat v zapomnění, a mizet jako nějaký duch."
Harp chytla Valase za rameno a přitáhla si jej tak blízko, až se jejich masky málem srazily. Díval se jí zblízka do horečnatě planoucích, ocelově šedých očí. Jestli v nich spatřoval náznaky šílenství, to odhadnout nedokázal. Ale rozhodně téměř cítil to odhodlání dosáhnout cíle.
"A já se tě teď zeptám jednou a naposledy. Jsi se mnou nebo ne?" Zašeptala důrazně.
"Na to se snad ani nemusíš ptát. Pro krev Temného boha." Odpověděl Valas upřímně, pohotově.
"Pro krev Temného boha." Harp spokojeně přikývla, a zas jej pustila. 
Valas pozoroval její záda, zatímco kdesi v jeho mysli začaly pomalu, ale jistě, růst pochyby. Bůhví proč začal litovat, že před lety opustil Hes'Nimalar. V jehož troskách dodnes naivní hrstka jeho bratrů a sester pátrá po daru, jež jim byl před desetiletími dán samotným, Temným drakem.

Cesta k místu přepadení netrvala déle než hodinu. Slunce už dávno zapadlo, a nad krajem zavládla noc. Ledová a temná jako dno nejhlubšího jezera. Bylo stěží vidět na krok, ale to pro Valase a jeho druhy nebyla naštěstí žádná překážka. Zaujmuli pozice na vrcholu svahu, na jehož konci byla vysoká, široká rokle v níž proudila dravá řeka. A na druhé straně spatřili cestu, na níž bylo v řadě za sebou dvanáct povozů. Palouk za nimi byl plný tažných zvířat, a jen občas sem tam se objevil nějaký ten obránce konvoje. Jinak se zdálo, že jsou všichni někde zalezlí.
Dvě věci Valase ovšem překvapily nejvíce. První bylo to, že nikde nehořel žádný oheň. Žádná louče. Tou druhou byl fakt, že ke konvoji vedla pouze jedna jediná cesta, a tou byl mohutný most spojující obě strany rokle. Předpokládal, že Oliver se svými vlky bude číhat někde tam poblíž. 
Dostat se tam, podpálit vozy a podříznout pár hrdel, a zase se stáhnout. Pomyslel si Valas v duchu. Znělo to prostě. Ale byl nervózní. Něco bylo špatně.
"Nelíbí se mi to, Harp." Zašeptal tiše. "Tohle je divný, nezdá se ti?"
"A nebo jsou prostě jen pitomí." Odpověděla zcela klidně. "Dali nám do rukou všechna esa."
"Hmmm." Valas tiše zamručel.
Sestoupili ze svahu na blízkou cestu, která protínala les, a tam se rozdělili do tří skupin. První měla za úkol osvobodit a rozehnat zvířata. Druhá rozlít hořlavinu po vozech a zapálit je. Ta třetí měla držet pozici a krýt ustupujícím záda pomocí svých luků.
Na Valase padlo místo v druhé skupině. Převzal si amforu s hořlavinou a křesadlo, a společně s dalšími dvanácti druhy vyrazil k mostu. Držel se poblíž kamenného zábradlí, zpoza kterého občas vyhlédl. Na druhé straně se skryli za balvany u cesty, a zatímco první skupina si šla po svém, oni pozorovali a naslouchali. Bylo slyšet vzdálený, velice tichý šepot. A o něco více hlasitější, občasné chrápání. Zdálo se, že velká část konvoje prostě spala, zatímco kolem pochodovalo jen pár stráží.
Tohle bude věru zajímavý útok. Pomyslel si Valas rozrušeně a ohlédl se směrem, kterým přišli. Doufal, že tam někde Oliver se svými muži už čeká, jinak... Zatřásl hlavou a nemyslel na to. Raději dal svým druhům ve znakové řeči pokyny, a sevřením dlaně v pěst znamení aby se dali do práce. Sám se ihned přehoupl přes kameny a překonal zbývající vzdálenost, jež ho dělila od prvního vozu v řadě. Napřed měl v úmyslu se pod něj sklouznout. Ale pak byl neuvěřitelně rád, že to neudělal. Protože pod vozy spala velká spousta postav. Stejně tak pod těmi dalšími. Netušil, jestli se jednalo o vojáky, a ani neměl zájem to zkoumat. 
Zaslechl kroky. Přitiskl se zády k velkému kolu, a ruka mu okamžitě sjela ke zbrani. Míjel jej strážný. Ale čím byl blíže, tím zřetelněji Valas viděl, jak muž ve tmě tápe. Chodil zřejmě podle naučené stezky. A i tak měl nejistý krok. Nechal jej projít, zatímco se pod maskou pobaveně šklebil, a pak pokračoval opatrnými krůčky k prostředním vozům. Napětí, které cítil, způsobovalo že mu strašlivě tlouklo srdce. Nacházel se doslova ve vosím hnízdě. Stačila jediná chyba, a mohl by vyvolat poplach. 
Tenhle je můj. Mihlo se mu hlavou, jen co se zastavil u vozu s otevřenou korbou. Pod jeho koly byly naskládány nějaké věci. Přímo ve voze, schováni pod kožešinami, spalo několik osob. Valas se vyhoupl nahoru, a letmo zkontroloval své okolí. Poblíž pochodovalo pár vojáků s velkými štíty, ale nezdálo se že by o něm kdokoliv z nich věděl. V rychlosti otevřel amforu s hořlavinou, a rozlil ji po kožešinách. Pokud něco způsobí zaručený chaos, tak tohle. Vytáhl křesadlo a chystal se vykřesat jiskry. Ale pak se zarazil. Pod kožešinami spali jak muži, tak i ženy.
Tohle by mohlo být kruté dokonce i na Oliverovo poměry. Pomyslel si nejistě, zatímco se sám sebe ptal, kam až by dokázal zajít. Tak daleko... Možná asi ne. I vrah má mít nakonec nějaké zásady.
Z myšlenek ho vytrhlo velmi hlasité prásknutí, po němž se ozvalo hysterické ryčení koní i volů. Okamžitě poté noc prořízl křik mužských hrdel, a o pár úderů srdce kdesi za jeho zády vzplály první vozy. Hučení ohně začal doprovázet řev panikařících bytostí. Boj začal.
Valas zahodil křesadlo, a seskočil z vozu ještě dříve, než jej probouzející se postavy v něm zahlédli. Poté tasil meč, a bleskovým pohybem přeťal hrdlo nejbližšímu vojákovi kterého oheň zřejmě oslepil. Brzy jej vystřídali tři další, kteří po něm šli s nevídanou agresivitou. Měli ale smůlu. Byli příliš těžkopádní a pomalí. Dva z nich Valas porazil a zabil celkem rychle. Třetímu musel zarazit dýku do podpaží.
Když v rychlosti shlédl situaci v okolí, soudil že boj se rozhořel na dvou místech zároveň. Poblíž ohrady se zvířaty, a v okolí konvoje. Kde se situace... Nevyvíjela dobře, ale ani špatně. Většina vojáků už byla na nohou. Civilisté se snažili hasit vozy. Opodál spatřil dva své bratry, kteří bojovali proti přesile. Zatím se ale drželi. Další se nacházeli porůznu v okolí. Prozatím byli stále ve výhodě.
Nakonec to bude i zábava. Valas se poušklíbl a odklepl ze svého meče krev. Několika kroky se přenesl k nedalekému, velice mladě vypadajícímu bojovníkovi. Stačily mu pouze dva údery mečem, aby jej odzbrojil. A když jej následně kopancem srazil k zemi, chystal se jej dorazit. Koutkem oka ovšem zahlédl kdesi po svém boku pohyb. Okamžitě odskočil dozadu, a děkoval za to všem bohům. Neboť místem, kde ještě před chvilkou stál, se vzduchem mihla strašlivá, válečná palice. Valas vytřeštil oči, a ohlédl se směrem, ze kterého přilétla. Akorát včas, aby na poslední moment srazil stranou čepel meče. Úder byl tak tvrdý, až mu málem jeho vlastní zbraň vylétla z rukou.
Jeho nepřítelem byl těžce obrněný rytíř. Větší a mohutnější než jakýkoli jiný voják v okolí. Tvář mu halila přilba. Ale když Valas spatřil, jak se od jeho těla vine dlouhý, téměř démonický ocas, okamžitě mu došlo že stojí tváří v tvář jednomu z princů. Pokusil se zachovat chladnou hlavu, a ihned zas zaujmul postoj.
Ničitel se tedy skutečně vrátil. Řekl v duchu sobě samému, zatímco se snažil svého protivníka odhadnout. Myslel, že princ bude těžkopádný a pomalý ve vší té zbroji. Jak zle se zmýlil zjistil až o pár úderů srdce později, když na něj zaútočil. Princ byl rychlý. A byl neuvěřitelně agresivní. Pokud byl Valas předtím ten, kdo útočil, tak nyní byl tím kdo zoufale ustupoval. Princův meč dopadal s nadlidskou silou. Zanechával na ostří jeho vlastních zbraní hluboké zuby a rýhy. Ruce ho začaly brzy velmi nepříjemně brnět, jak se je snažil neupustit. 
Až se zničehonic princ o dva kroky stáhl, a udělal otočku. Jeho ocas se mihl vzduchem, a byl by býval Valasovi podrazil nohy. Přirozeně vyskočil. A ještě než se jeho nohy dotkly země, uvědomil si že to byla smrtící past. Okovaná pěst jej udeřila ve vzduchu do hrudi silou beranidla.
Cítil že letí. Že se krkolomně kutálí po zemi. Po těle se mu rozlévala bolest. A i když už se nehýbal, svět kolem se točil dál. Ztěžka zalapal po dechu, a s hlasitým zachrčením se zvedl na všechny čtyři. Měl dojem, jako kdyby mu cosi zlámalo všechna žebra. Když vzhlédl, spatřil jak k němu princ kráčí. Jistě a neochvějně jako smrt samotná. S každým jeho krokem Valas vnímal, jak se přibližuje i okamžik dalšího, a posledního, selhání. V zoufalé naději tasil vrhací dýku, a hodil ji. Ale sotva se dokázal nějak trefit. Pouze se neškodně odrazila od princova kyrysu, a spadla k jeho botám. Ten na ni krátce shlédl, než pozvedl zrak zas na Valase. Jaký měl pod přilbou asi zrovna výraz?
Valas se zhluboka nadechl, a byl již smířen se smrtí. Všiml si ale, jak se za princovou hlavou cosi hýbalo. Zahlédl plášť a zaslechl ženský výkřik. Harp!
Skočila na drakova záda zezadu, a svůj plášť mu dvakrát ovinula kolem přilby. Pak se elegantně snesla na zem, a ramenem do něj silně vrazila. Neupadl, ale alespoň zavrávoral. Oslepen, a rozzuřen, vydal ohlušující burácivý řev. Máchaje kolem sebe divoce mečem, než jeho tělo vzplanulo jako kdyby bylo celé polito hořlavou směsí.
"Vstávej a utíkej, idiote! Tohle ho zdrží jen na chvilku!" Zařvala Harp a vytáhla Valase na nohy. "Ústup!"
"Ty... Děkuju, Harp." Vykoktal Valas zatímco mu srdce strašlivě tlouklo.
"No jo, no jo." Utrousila Harp jednoduše zatímco ho mírně postrkovala.
S vypětím vůle potlačil bolest ve svém těle, a zariskoval když se pokusil zjistit jak vypadá situace. 
V okolí konvoje stále panoval chaos. Ale obránci využili šance aby se přeskupili, nebo aby pomohli obchodníkům či cestovatelům. Plameny zachvátily osm vozů, ale jen tři z nich se proměnily v obrovskou, ohnivou kouli. Byl by to pěkný pohled, kdyby ovšem oheň nezačal nepřirozeně rychle hasnout. Zničehonic. Během tří, čtyř úderů srdce se konvoj začal zas potápět do temnoty. 
Valas nehodlal zkoumat proč nebo čím to bylo způsobeno. Vběhl za Harp na most a když pohlédl na druhou stranu, nepříjemný pocit kdesi uvnitř něj zesílil. V tuhle chvíli už by tam měl Oliver se svou družinou být. Už měli dávno vyrazit do útoku. Ale na druhé straně rokle panovalo ticho.
Něco je strašlivě špatně. Mihlo se mu hlavou, načež chytil Harp za zápěstí a zastavil ji.
"Co děláš, pitomče?!" Vyjela na něj ostře.
"Počkej! Mám před očima mžitky, nebo to jsou opravdu..." Valas ukázal před sebe.
Několik desítek kroků před nimi ležela na zemi těla. Hodně těl. Šestnáct, možná osmnáct. K hrůze jich obou se jednalo o jejich vlastní spolubojovníky.
První myšlenkou bylo, že je postříleli obránci konvoje. Ale když Harp otočila jednoho padlého na záda, objevila v jeho hrudi tři šípy. Ti okolní na tom byli podobně. 
"Co to kurva...!" Vykřikla Harp zděšeně. Vyskočila na nohy, a zadívala se před sebe.
"Oliver?" Nadhodil Valas. Začínal tušit, odkud vítr fouká. "Odepsali nás!"
"Gryffí vrch! Flint!" Řekla Harp ve spěchu, a chytila Valase za paži. "Najdi ho a..."
Nestihla doříct slovo. Vzduchem začaly hvízdat další šípy, z nichž několik se jí zabodlo do zad. Padla na Valase a svojí váhou ho strhla k zemi. Potlačil výkřik a na okamžik cítil jen to, jak se mu do každého koutku těla rozlévá čirá hrůza. Obvzlášť když si uvědomil, že žije jen díky tomu, že Harp stála před ním. 
Zachránila jsi můj život dvakrát... Harp... Pomyslel si Valas, zatímco objímal její tělo a stále nedokázal uvěřit tomu, že je opravdu mrtvá. Začal se strašlivě třást, jak odezníval adrenalin a jeho končetin se ujímal šok. Musel začít jednat. Okamžitě. 
Podíval se směrem, ze kterého přilétly šípy, a spatřil mezi stromy pohyb postav. Temnotu tam prořízl malý plamínek, ve kterém se objevila Oliverova tvář. Valase se v tu chvíli zmocnila nenávist tak silná, až jej to samého překvapilo. Ale teď... Musel se odtud dostat. Upnul se na poslední slova, která mu Harp řekla.
Naše duše se znovu setkají. V tomhle životě, nebo v tom příštím. Zašeptal v myšlenkách a opatrně vyklouzl zpod jejího těla. Pak se přehoupl přes kamenné zábradlí, a vnímal už jen to, jak padá do hlubin rokle. Ještě než jej pohltila ledová voda divoké řeky, vrátil se naposledy myšlenkami k Oliverovi. Byl rozhodnut, že po něm půjde dnem i nocí. Bude k tomu potřeba spousta trpělivosti, ale on bude trpělivý. Mnohem víc, než kdy dříve.