Ishkensag

Třicátá čtvrtá kapitola - Finální tah

Po uzavřeném nádvoří se potácivě pohybovalo hned několik postav. Bezcílně bloumaly z jednoho místa na druhé. A úplně stejné tomu bylo i na poničených hradbách. Valas počkal, až jedna z hlídek projde kolem, a poté opustil svůj stínový úkryt. Pohlédl na obrovskou vatru, která hořela v místech bývalé fontány. Po levici kus od ní se nacházela konírna se stájemi. V nepoužitelném stavu. Na druhé straně nádvoří byl posléze vstup přímo do paláce. Jen jedno křídlo brány bylo uzavřené. To druhé se povalovalo na schodech, vyrvané z pantů. Kdesi uvnitř se pohyboval kdosi další. Valase už napadlo zkusit se podívat i tam. Nechtělo se mu ovšem takhle riskovat. Dvojnásob když hlídky působily tak... Nepřirozeně. Přemístil se zpět do astrálního světa.
Střez se nepřátel bez srdce... Nikdo tady žádné nemá. Pomyslel si Valas, když počítal prázdné siluety. Neodvažoval se ani pomýšlet, jaká strašlivá kouzla zde Khasar používal k vytvoření svého vojska. Získal každopádně to, pro co sem přišel. Přehoupl se přes okraj hradeb do prázdnoty a vydal se zpět k ostatním. Trochu vyděsil Zorena, když se zničehonic objevil vedle něj.
,,Mám dobré i špatné zprávy." Pronesl okamžitě. ,,To nádvoří okupuje asi jen nějakých dvacet, dvacet pět hlav."
,,A ta dobrá zpráva?" Zoren se podrbal hůlkou na čele.
,,Však to byla ona. Ta špatná je... Inu... Mám pocit, že nikdo tam není živý."
,,Takže budeme čelit mrtvým? No paráda." Seindri tiše povzdychla. ,,Nějaké nápady co dělat?"
Podívala se především na Laifa. Odpovědi se však nedočkala, protože drak přecházel sem a tam. Jako zvíře v těsné kleci. A pokud si zrovna cosi nemumlal tiše pod vousy, bušil pěstí do své přilby. Pochybovala že to bylo kvůli tomu, aby nalezl nějakou myšlenku. Když přišla blíž, rozpoznala co si povídal. 
,,Všechen ten zasraný nářek! Tak nahlas... Jak utišit tolik hlasů? Nemůžu přemýšlet. Pořád se tak... Překřikují! Pořád volají o pomoc." Lamentoval tiše pořád dokola.
,,Laife. Potřebujeme tě teď a tady." Seindri několikrát luskla. ,,Co se s tebou děje?!"
,,Jak to mám sám dohajzlu vědět?!" Vyjel na ni podrážděně a hrdelně zavrčel. Ale pak se zarazil. Trochu se zas uvolnil. ,,Omlouvám se."
,,To je v pořádku. Ale měl by ses dát dohromady. Jsi si jistý, že tohle zvládneš?"
,,Nad tím ani nepochybuj. Já... Už si nějak poradím." Obejmul ji krátce kolem pasu. Pak pohlédl na Valase. ,,Jaké věci že jsi to zjistil?"
,,Plus mínus dvacet hlav na nádvoří. Pravděpodobně oživení mrtví. Další nepřátelé jsou uvnitř. Netuším kolik a jak se liší." Shrnul Valas v rychlosti.
,,Hmm... Nemrtví... To leccos vysvětluje." Pronesl si Laif tiše pro sebe. Pokývnul lehce hlavou. ,,Fajn. Je čas upoutat pozornost. Vy se dostaňte dovnitř a zjistěte kde drží Míriel." 
,,Moment. Jen tak se tam..." Namítl Edwin, ale už nestihl doříct.
Laif se vrhl ven z úkrytu a vyrazil rovnou k paláci. Jenom v rychlosti zapřemýšlel nad tím, co chce udělat. Pohlédl na několik postav strážících hlavní bránu a posléze na ohně v blízkých, kovových koších. Velkou část jeho pozornosti si nicméně získala vatra na nádvoří, která zářila v temnotě noci jako maják. Dostal nápad. 
Pojďme dát zbytku pořádný prostor pro pohyb. Řekl si v duchu a pobaveně se nad tím poušklíbl. Hned poté se zahalil plameny, a přemístil se rovnou k tomu největšímu zdroji tepla v okolí.
Vatra se rozletěla na kusy. Zasypala žhavými uhlíky vše v okolí. Pár nejbližších nepřátel Laif rovnou spálil na popel. Jen co se však jeho nohy dotkly dláždění, vyběhl schody vedoucí do paláce a z jejich vrchu zamával.
,,HEJ! Kdo tady chce kus masa?! No tak, mršiny!" Zařval z plných plic.
Pokud očekával sotva potácející se mrtvoly, tak se šeredně spletl. Ti kteří hlídali bránu či hradby si našli velice rychle cestu dolů. Kdepak. Tihle nemrtví byli pěkně svižní. Jejich pozornost si nicméně získal. Otočil se na patě a vpadl do mrazivých útrob paláce. Několik dalších nepřátel zde posrážel vlastním tělem. Pod botami mu praskaly jejich ztrouchnivělé kosti. Horší než tento zvuk bylo strašlivé, úpěnlivé kvílení které se začalo nést okolními prostorami. Teď o jeho přítomnosti věděl úplně každý. Což... Nemuselo být nutně špatně.
Ocasem si kolem sebe udělal prostor a bez váhání se vydal náhodným směrem pryč. Občas se zastavil, aby měl jistotu že je správnou návnadou.