Ishkensag

Devatenáctá kapitola - Staré jizvy

,,Kam až hodláš jít? Jsme už dost daleko od tábořiště." Promluvil Laif konečně po více než půlhodině, během které se v tichosti prodírali nezkrocenou divočinou. On sám se zde cítil absolutně ztracený, ale Seindri jako kdyby tušila kudy jít. Její oči dokázaly nalézt stezky, jež byly  mnohým skryty. A které občas působily jako zákruty zrádného bludiště. Až se Laifa jímalo podezření zda-li se nepokouší schválně ve zdejší krajině ztratit, když pozoroval kolik skalisek bylo nutné obejít. Kolik vyvrácených menhirů bylo nutné podlézt či odhodit stranou. Ani tentokrát se neměla příliš k odpovědi. 
,,Po jakých bylinách se vlastně poohlížíme?" Zkusil to netrpělivě znovu.
,,Sháním Síntarel. Bylina se zvonkovými květy a žlutě žíhanými listy. Roste jen tam, kde je půda nasycená magií. A jelikož je ve zdejší přírodě magie spoustu..." Odpověděla Seindri.
,,Ah... Chápu. A kvůli tomu se musíme táhnout kamsi do nejzapadlejšího koutu divočiny?" Laif obrátil oči v sloup. ,,K čemu že tu kytku vlastně potřebuješ?"
,,Má mnohá využití." Potřásla zrzavou hřívou, načež ukázala před sebe. ,,Mimo jiné tohle je to místo, které jsem ti chtěla ukázat. Jsme v cíli."
Zahleděl se tím směrem, jakým ukazovala, a spatřil palouk na němž se natahovalo k obloze větší množství opracovaných obelisků. Tyhle se od všech ostatních okolo ovšem lišily minimálně ve dvou věcech. Jednak je pokrývala spousta mnohem zdobnějších rytin, a druhak svým uspořádáním utvářeli kruh. Čím déle si Laif ten plac prohlížel, tím více si uvědomoval že se jedná o jakési rituální shromaždiště. Magie zde byla cítit velice silně. Téměř se mu z toho dělala husí kůže na zátylku.
Následoval Seindri do nitra obřadiště, a krátce pozoroval jak se ihned vrhá k nepřehlédnutelným květinám na vnitřním okraji. Síntarelu se tu ve stínech prastarých balvanů dařilo. Vytáhla z brašny nůžky a začala ustřihávat jeden lístek za druhým. Dokud jich neměla plné obě hrsti. Tehdy by jeden čekal, že se zas vydají na cestu zpět. Ale ne. Tak prosté to očividně nebylo, když Sein náhle začala chystat malé ohniště. Křesadlem zažehla chomáč suché trávy, a poté drtila žíhané lístky v hmoždíři. Když je rozmělnila dostatečně, přesypala veškerý obsah z hmoždíře do kovového hrnku, který nechala levitovat nad plameny. Dolila do něj trochu vody z čutory, a přidala špetku nějakého svého koření.
,,Ugh... Tohle je ztráta času." Zabručel Laif nevrle a vsunul si cigaretu mezi rty. ,,Mám se tu dívat jak vaříš byliny?"
,,Byla bych raději, kdybys věnoval pozornost spíše místním kamenům. Chtěla jsem ti ukázat jak vypadá jeden z velice starých kruhů obnovy. Našla jsem to zde náhodou. A už od prvního okamžiku se sem ráda vracím." Seindri rozmáchle ukázala paží po okolních obeliscích, načež sebrala ze země silný klacek.
,,Takže jde o klasickou záležitost druidů. Způsoby jejich magie si nikdy nezískali moji pozornost. Jsou zastaralé a slabé." Utrousil Laif skrze zuby a položil dlaň na nejbližší obelisk. Když začal věnovat rytinám více pozornosti, zjistil že na každém kameni se vyprávěl nějaký příběh. Musel se hodně zamyslet nad jednotlivými úryvky, které tam byly vyobrazeny. 
Věřící přinášejí těla či kosti. Uvnitř kruhu je následně obojí odloženo a odevzdáno zemi. Říkal si v duchu zatímco obcházel jeden obelisk za druhým a hltal očima němý příběh. Když bylo staré a umírající pohlceno zemí, bohové ji spojili s nebesy do kterého mohly odejít duše zemřelých. Jiné zas sestoupily, aby z nich byl stvořen nový, další život. Tehdy se nebesa od země oddělila, a koloběh pokračoval.
,,Kvůli tomuhle jsme tady, jo? Zakopeš mě tu do země?" Ušklíbl se a poohlédl se po ní. Úsměv mu ale zas opadl, když zpozoroval jak klackem vyrývá do země obrovské kruhy plné dalších obrazců a symbolů.
,,Na tomto místě jsem si dokázala ujasnit spoustu věcí. Předně jsem se vyrovnala s tím, že už nikdy nenaleznu svoji domovinu. Odložila jsem zde stíny, jež halily mou mysl, a odešla jsem se světlem v duši. Silnější a mnohem vyrovnanější. A stejně tak odtud odejdeš dnes i ty." Vysvětlila a v posledním tahu nakreslila dva menší kruhy přímo uprostřed. Poté klacek zahodila.
,,Aha. Jasný. Jen tak tu odložím pár věcí a hotovo? Proč jsem o tom nevěděl jen dřív? Eh... Nemám čas ani náladu na takové sračky, Sein." Zahodil nedokouřenou cigaretu a chystal se jít pryč.
,,Myslíš, že je to tak jednoduché?" Zatřepala nevěřícně hlavou a sáhla po svém hrnku. Obsah v něm důkladně promíchala, načež ty největší kousky bylin vyndala. ,,Tu největší práci musíš udělat ty sám. Tohle ti pomůže. A já také."
,,Seindri, jestli mě chceš zabít prostě mi vraž kudlu do podpaždí. Jedy na mě fakt nepůsobí." Zadíval se nedůvěřivě na hrnek, a pak na ni samotnou.
,,Nemá tě to zabít, hlupáku! Jen to uvolní tvoji mysl. Je čas se vrátit. Slibuji ale, že na to nebudeš sám." Odvedla ho do jednoho ze dvou kruhů uprostřed a strčila mu hrnek do dlaně.
Zadíval se na tekutinu uvnitř a naprázdno polkl. Vývar z těch bylin páchl odporně. Ani na pohled to nebyl o nic krásnější dryák. Stejně tak nebyla příjemná ani ta představa, že bude muset znovu stanout před tím, co se skrývalo u dna jeho vlastní duše. Jenže... Seindri byla tvrdohlavá a neustoupí. On taktéž neustoupí, a budou zde stát celou noc. Tohle nemělo smysl. Zhluboka se nadechl a povzdychl.
,,Ať je po tvém. Protentokrát. Ale já tě varoval." Naráz do sebe obsah hrnku obrátil. Bylo to strašlivě hořké, takže se dávivě rozkašlal. Cítil se jako kdyby vypil chcanky Goblina.
,,Já vím. Zkus se teď moc nevzpírat. A hlavně nepanikař. Na poprvé to bývá vždycky... Divočejší." Pozvedla obě ruce a postavila se do druhého kruhu.
,,Divočejší? Co přesně ta sračka dělá?" Pozvedl jedno obočí a propálil ji pohledem. Pak se pokusil nějak vyrovnat svůj dech. Byl hodně nervózní a napjatý jak neměl nejmenší tušení co jej čeká. Jestli skutečně vypil nějaký prudký jed...
Dohajzlu! Tady to máme. Mihlo se mu hlavou, když ucítil bolestivé pnutí v okolí žaludku. Odtud se také následně začalo šířit silné mravenčení do ostatních končetin. Snažil se s tím nebojovat, a snažil se zůstat klidný. To ale skončilo v okamžiku, kdy se okolní svět začal bortit a převracet naruby. Mravenčení se změnilo v třas, a hlava jej rozbolela takovým způsobem, že byl byl přísahal že ví jak se cítí špalek, který je půlen dřevorubeckou sekerou.
Nyní je čas. Pojďme zjistit, co se skrývá uvnitř Ničitele. Řekla si Seindri v duchu a vyrazila svou myslí vpřed. Ocelová pevnost, strážící tu Laifovu, byla nyní ochromená takže jí nic nebránilo proniknout hlouběji. Nejen k myšlenkám. Ale i k samotným vzpomínkám. Co ovšem spatřila za neproniknutelnou zdí? Chaos. Oheň. Cosi prastarého a velmi mocného. Cosi zvířecího a divokého. Prvotní nadšení pohaslo když si uvědomila, že bude mít neskutečnou fušku s tím, aby se zde zorientovala. Natož aby nalezla vzpomínky staré celá desetiletí.

----------------------------

Zvony na vysoké věži odbyly třetí hodinu a vyplašily doposud líně posedávající holuby. Celá hejna se vznesla k obloze, a zamířila v dlouhém oblouku kamsi nad kopuli Černé citadely. Ta se tyčila do nezměrné výšky nad vším ostatním. Nejen že vrhala stíny. Ale jako kdyby sama jedním byla. Obludná piha na tváři města. Chobotnice, jenž natahovala černé vnitřní hradby coby svá chapadla k těm vnějším. V blízkosti Černé citadely, mezi menšími měšťanskými budovami, se skrývalo uzavřené nádvoří. Tam vysedával chlapec. Opíraje se o dřevěný meč, zatímco mu světlovlasá dívka natírala mastmi zranění.
,,Tohle nemůže pokračovat dlouho. Podívej se na sebe!" Hudrovala znepokojeně. ,,Takovéhle modřiny nemá ani Kael. A tyhle jsou od čeho?"
,,Pokusil jsem se mu vrazit ten meč do krku. Ujely mi nervy. Trochu mě zmasíroval kopím. A Kaelas, pokud vím, obvykle podává prvotřídní výsledky. Ale učím se od něj. Příště budu lepší já." Chlapec se píchl palcem do prsou a rozesmál se.
,,Měla bych to říct matce." Dívka se zamračila a potřásla hlavou.
,,Zkus to, a otec nám naloží ještě víc. Víš jaký je. Nesmíme být slabí. Brekot a spílání jsou slabost. Donášení matce... Slabost. Strach... Slabost."
,,Slyšíš vůbec co říkáš? Tohle nemůže být normální. Ten... Bojový výcvik. Je to šílenost!" Dívka zavřela dózu s mastí a rozhodila bezradně rukama.
,,Ale díky němu budeme silní. Porazíme každého, kdo se nám postaví do cesty. A pak nás budou všichni respektovat." Chlapec se vyšvihl na nohy a provedl mečem blok následovaný výpadem.
,,Víš, je tady jistá hranice mezi tím, když je někdo respektován, a když se ho jiní bojí. To je velmi důležitá lekce." Dívka si tiše povzdychla.
,,Jo jo... Jasně. Až budu mít dráhu kněžky, zkusím si na to vzpomenout." Chlapec se jízlivě ušklíbl. Pak vyjekl a sáhl si prsty na spánek. ,,No... Musím jít. Volá mne."
,,Už zas?! Sotva jste skončili!" Dívka zvýšila vystrašeně hlas, ale nemělo to smysl. Zůstala na nádvoří sama.

,,Inu, tohle jsem úplně nehledala ale je to fascinující." Šeptla vzrušeně Seindri a rozhlédla se kolem. ,,Kolik ti sakra bylo? Dvanáct?"
,,Patnáct. Morkensag nás ale začal trénovat ještě mnohem dřív." Odpověděl Laif a pohlédl na pevnost z černého kamene. ,,Otec byl sadistická svině. Věděl ale co dělá."