Ishkensag

Čtvrtá kapitola - Konvoj

Obchodní tepnou táhnoucí se na jihovýchod snad nikdy předtím neproudilo takové množství davů, jako v nynějších dnech. Širokou cestu vyplňovala spousta těžkopádných vozů. Některé naložené po okraj zbožím, jiné obsazené lidmi či nelidmi. Mnoho dalších bytostí kráčelo po svých podél karavany, nebo ji z povzdálí následovali. Pod dusotem bot a kopyt tažných zvířat se vířila mračna prachu. Kola skřípala a vrzala. Plechové nádobí řinčelo, a někde se ozýval uvolněný smích, nebo drnkání loutny.
Kaelas ještě pár úderů srdce pozoroval řetěz povozů, načež se vyhoupl do sedla. S hlasitým zvoláním popohnal koně, a uháněl přes suchou pláň k nedalekému kopci. Jako vždy se mohl přesvědčit, že nezáleželo na tom jak dokonale byl vymyšlený plán. Jeho realizaci vždy provázela spousta nečekaných překvapení. 
Zastavil na úpatí kopce, a na vrchol došel po vyšlapané stezce pěšky. Už tam na něj čekala malá společnost. Byl zde Edwin, jež si zrovna prohlížel staré zranění na své noze. A byl zde i kapitán Gal s Laifem, kteří zádumčivě shlíželi na konvoj jež putoval po obchodní cestě. V tichosti se k nim přidal, a též přelétl letmým pohledem dění tam dole. 
"Inu, není to úplně tak, jak jsme to plánovali. Ale pořád to mohlo být horší." Připustil kapitán Gal, a pokrčil ramenem.
"Všechno se zdá být v pořádku. Zatím nemáme žádné potíže. Jen necelý den zpoždění. Ale s tím se dalo počítat." Nadhodil klidně Kaelas.
"Vtipkuješ, že ano?!" Vybuchl Laif rozhněvaně, a mávl volnou rukou.
"Když jsem s tebou souhlasil, myslel jsem že s námi pojede tak pět vozů! Ne že jich bude dvanáct! A ještě s hromadou nedočkavců kolem!"
"Napočítal jsem asi nějakých třicet hlav. Těch, co se motají kolem. Polovina z nich nejspíš ani netuší, za který konec držet meč." Dodal Gal s tichým uchechtnutím.
"A všichni do jednoho začnou panikařit, až ve vzduchu hvízdne první šíp. Když se je pokusíme odehnat, potáhnou se nám tak jako tak v zádech." Laif hluboce zavrčel.
Prsty si promnul kořen nosu, a zas a znovu přelétl pohledem celou karavanu. Předpokládal, že se k nim přidal každý, kdo trčel ve Vraništi už delší dobu. Mnoho tváří si odtamtud pamatoval. Putovat v doprovodu ozbrojeného oddílu byla zřejmě až příliš lákavá šance. Tak hluboce se zamyslel, až se lekl když cítil jak mu na rameno dopadla Kaelova dlaň.
"Abys, bratře, nebyl ještě překvapený. Spousta z nich se třeba i umí bránit lépe, než předpokládáš. Bude to v pořádku." Řekl Kaelas s úsměvem.
"Doufejme v to, jinak budeme kopat spoustu hrobů." Utrousil Laif tiše. "Kapitáne...!"
Půl-Elf Gal ihned srazil paty, a postavil se do pozoru. Připraven přijímat jakékoliv rozkazy. Podíval se směrem, jakým princ ukazoval.
"Chci alespoň dvacet zbraní a čtyři kuše do zadní části konvoje. Vozy budou mít prioritu. A kdo z pěších zůstane pozadu, na toho se nečeká."
"Rozkaz, milorde. Postarám se, aby se to dostalo ke všem." Odpověděl Gal pohotově.
Kaelas se od obou zas vzdálil a zanechal je v jejich taktizování. Místo toho se začal věnovat Edwinovi. Kratším hvízdnutím si získal jeho pozornost, a pokynutím dlaně mu přikázal ať jej následuje. Beze slova vyskočil na nohy, a šel ve stopách svého pána.
Společně opustili vrchol kopce, a vrátili se ke koním.
"Zdáte se být klidný, co se nastalé situace týče." Podotkl Edwin hloubavě. "Nebojíte se, že by se mohlo něco ošklivě zvrtnout?"
"Vždycky se něco bohužel zvrtne. Ale narozdíl od svého bratra, já věřím ve schopnosti svých poddaných. Těch, co jdou po svých, i těch ve vozech." Kaelas s úsměvem mrkl. 
"Princ Laif si je ovšem jistý se svými tvrzeními. Neměli bychom se připravovat na nějakou ošklivou situaci?" Edwin se v sedle poněkud nejistě ošil.
"Situace může být jakákoliv, hochu." Kaelas pokrčil rameny a natáhl se, aby plácl mladíka povzbudivě po zádech. 
"Samozřejmě. Je dobré se připravovat. Ale proč myslet okamžitě na pohřeb? Strach dokáže být zlý zabiják vůle. Dokud budeme on a já strážit karavanu, všechno bude v pořádku."
Kaelas poté práskl otěžemi, a dostal se rychle do čela konvoje, kde se začalo schylovat k nějaké hádce. Pouhá jeho přítomnost dokázala zklidnit horké hlavy.
Edwin jej z dálky pozoroval. Ačkoliv mu v hlavě rezonovala ta slova, snad nikdy dříve v duchu nepociťoval takovou nejistotu. Věřil svému pánu. Nebylo, alespoň zatím, proč si dělat starosti. A přesto si je dělal, když na vyhlídce naslouchal obavám prince Laifa. 
Obrátil se v sedle, a zahleděl se k vrcholu kopce kde stále byly vidět dvě siluety. Oba princové byli tak velmi rozdílní. Až bylo těžké uvěřit tomu, že je kdysi spojovalo více než přísaha a služba vlastnímu království. S touto myšlenkou vylovil z brašny na opasku svůj kožený deník, a otevřel jej zhruba v polovině. V místech, kde se nacházel hrubě nakreslený obrázek jak prince Laifa, tak i Kaelase. Oba třímali meč a štít. A oba byli oděni do rytířské zbroje. 
Kdysi kráčeli stejnou cestou. Ale dnes mají sotva něco společného. Co se stalo? Pomyslel si.
Odpověď nalézt nedokázal, ale doufal, že jednoho se mu povede získat alespoň střípky pravdy. Nezbývalo mu nic jiného, než být trpělivý.
Zas deník zaklapl a schoval, načež vyrazil za svým pánem.

Dny ubíhaly až nesnesitelně pomalu, mezitím co se karavana jako líný červ sunula více na jih. Aby Edwin nestihl dříve pojít nudou, začal počítat vozy či jejich kola. Přemýšlel nad tím, jaké zboží asi převážejí, nebo uvažoval odkud mohou pocházet jejich majitelé. 
Například první vůz byl naložený kožešinami a velkými tesáky či kly. Na kozlíku seděl starý lovec a společnost mu dělal míšenec, v jehož žilách musela převažovat Orkská krev. Tihle byli malou záhadou.
Kdesi uprostřed jela kodrcavá herka, jejíž korba byla plná různorodých stvoření. Už několik hodin v kuse pěli písně, hned v několika jazycích. Zde dokázal mnohem snadněji poznat, kdo pochází z východního Nakyrimu, kdo z Loranie, a kdo byl s určitostí místní.
Úplně na konci řady se nacházel vůz, který se svým původem netajil. Na jeho bočnicích totiž visely prapory s Loranijským erbem. A zatímco jeden člověk si vzadu cosi vyřezával, další dva seděli na kozlíku a uhlazeným dialektem si cosi vyprávěli. Podle toho by dokázal možná odhadnout, ze kterého regionu mohli pocházet. 
Když se k nim přiblížil, jeden z mužů ve výrazném, barevném oblečení vstal a s úsměvem zamával. Měl dlouhou, pěstěnou kozí bradku a nízký cylindr.
"Hej! Přidej se k nám, selakiir." Zvolal obchodník vesele. "Je fajn jednou zas potkat někoho z rodný země."
"Jak jste poznal, že jsem z Loranie? Ani jsem se ještě nepředstavil." Edwin překvapeně vyvalil oči a zatřásl hlavou.
"Loranijskej Loranijskýho pozná, ne?" Obchodník se rozesmál, a vytáhl zpod kozlíku hliněnou nádobu, o kterou se okamžitě podělil. "Ale především tedy se zvěsti šíří rychle. Hlavně mezi obchodníky."
"Ah... No jistě. To dává smysl." Edwin přikývl a váhavě nádobu přijal.
Neměl by pít, ale jeden lok snad ničemu neuškodí. Přičichl k obsahu uvnitř. Jednalo se o nějakou silnou pálenku. Když se napil, měl na okamžik dojem jako kdyby si do hrdla zkusil nalít tekutý oheň. Nejen že to chutnalo po ovoci, ale aspoň to vehnalo teplo do jeho končetin. S kuckáním nádobu zase vrátil.
"Na zdraví, přítelíčku. A na šťastnou cestu. No ne?" Obchodník se ušklíbl a sám si pořádně lokl.
"Jste na cestách už dlouho?" Zeptal se Edwin zdvořile.
"Jo. Už je to pár měsíců, co se táhneme touhle zemí." Muž máchl rukou. "Chtěli jsme udělat poslední cestu za Trpajzlama do Dol'Nordan, a vrátit se do domoviny. Když se ovšem cesta tak náhle... Znepřístupnila."
"Heh. Ne každý má holt tolik štěstí jak tady pán z Galanu." Podotkl obchodníkův společník vedle.
"Co tím bylo myšleno?" Edwin nechápavě naklonil hlavu ke straně a pozvedl jedno obočí.
Pak si všiml že se výstředně oděný muž začíná chovat podivně. Rozhlížel se na obě strany a něco si šeptal se svými společníky. Načež několika rychlými gesty dlaní přivolal Edwina ještě blíže k sobě. Ztišil hlas.
"Tady můj kamarád ti jenom závidí, že máš možnost cestovat po boku Protektora Kaelase. Obrovská spousta lidí by za to dala nevímco." Vysvětlil a rozesmál se.
"Opravdu? A... Čím to? Tolik krajanů by se chtělo stát rytířem ve službách dračích?" Zeptal se Edwin stejně tiše.
"Ale ne. Na rytíře sere medvěd. Ale ta šance dostat se do jeho blízkosti..." Muž se ušklíbl od ucha k uchu a pozvedl obě ruce. "Sto tisíc zlatých placek jenom za jeho hlavu, selakiir!"
Edwin nevěřícně vykulil oči, a zatřepal hlavou aby se ujistil jestli slyšel opravdu to, co slyšel. Ale než stihl vůbec něco říct, muž vytáhl ze záhybů svého oblečení několik zažloutlých, potrhaných listů papíru. S velkým váháním mu je podal, a pohybem prstu naznačil ať se na ně podívá.
O bohové! To si někdo dělá snad srandu! Pomyslel si Edwin zatímco jeho myslí se začala prohánět čirá hrůza.
Byly to plakáty podobné těm, na které se malovaly tváře hledaných zločinců. Akorát na těchto byli vyobrazeni čtyři vládci Ishkensagu. Chyběla na nich ovšem pečeť královny Avelin, nebo jakékoliv jiné, úřední razítko. Předpokládal tudíž, že tyhle věci musejí pocházet z Loranijského podsvětí, nebo z černého trhu. Spatřit něco takového bylo šokující i fascinující zároveň.
Za princeznu Isaiu bylo nabízeno kolem dvou set padesáti tisíc zlatých. Cena za hlavu prince Laifa se pohybovala kolem sto osmdesáti tisíc. A za hlavu samotného krále Zitra bylo nabízeno neuvěřitelných čtyři sta tisíc zlatek. Taková suma by zajistila věčný blahobyt hned několika lidem.
Kdo ví, jak dlouho jsou tyhle věci v oběhu. Možná desítky let. Napadlo jej. Chtít něčí hlavu byla jedna věc. Získat ji a zůstat naživu ta druhá. Obvzlášť, když lovnou kořistí jsou potomci dvou údajných dračích bohů. 
"Smím si tenhle nechat?" Zeptal se obchodníka, a pozvedl plakát s tváří prince Kaelase. "Tohle mi dost otevřelo oči."
"Je tvůj. Je tvůj. Jen nezapomeň, od koho je." Obchodník s úsměvem zamrkal.
"Nezapomenu." Přikývl Edwin, zatímco si schovával list papíru do svého deníku.
Neměl tušení, jestli byl dotyčný muž tak hloupý, nebo pouze příliš důvěřivý vůči svým vlastním krajanům. Ale Edwin rozhodně nehodlal nechat tuto věc bez povšimnutí. Musí si o tom při první vhodné příležitosti promluvit se svým pánem. Raději s ním, protože pokud by ten plakát zanesl k princi Laifovi... Inu, dovedl si až příliš živě představit, jak by s největší pravděpodobností obchodníka roztrhl vejpůl.
Pomalu se od Loranijského vozu zas vzdálil, a snažil se působit klidným, vyrovnaným dojmem. I přesto, že mu srdce tlouklo jako splašené, a že téměř cítil v zádech něčí pohled.

Trvalo ještě celý jeden den, než se daleko na obzoru začaly objevovat vysoké stromy coby předzvěst Rienského hvozdu. Čím více se k němu konvoj blížil, tím intenzivnější napětí panovalo mezi obchodníky a pocestnými. Bylo to cítit ve vzduchu. Bylo to vepsáno v mnoha tvářích. 
Proč byli někteří z nich tak nervózní pochopil Laif v okamžiku, kdy spatřil poblíž cesty první opuštěný povoz.
Byl prošpikovaný šípy jako jehelníček. Pár šípů zasáhlo i koně, na jejichž hnijících tělech se krmily vrány a mouchy. A opodál na pasece byly tři poměrně čerstvé hroby.
Nevěnoval by tomu příliš pozornosti, ale tentokrát byla jeho zvědavost silnější. Sešel z cesty k zdevastovanému povozu, a vytrhl z jeho bočnice jeden šíp. Hrot měl jednoduchý, kovaný v podobě listu. Letky byly z černého peří. Bez pochyb z všudypřítomných vran. Zkusil jej očichat, ale necítil nic jiného než slabou stopu kovu a dřeva.
"Tohle nevypadá moc povzbudivě." Nadhodil Edwin z povzdálí.
"Jsi připravený bojovat o svůj život? Beze cti a bez slitování?" Zeptal se jej Laif, jakmile se vrátil na cestu.
"Uhm... Prosím?" Edwin se zatvářil zmateně.
"Jen se ptám, jestli jsi připravený hodit čest a nějaké slitování za hlavu." Zopakoval Laif, a pozvedl šíp. "Protože tihleti nebudou mít ani jedno."
Poušklíbl se a nechal mladíka s jeho vlastními myšlenkami. On sám se mezitím vydal do čela konvoje, a nalezl tam svého bratra. Zachytil otěže jeho koně, a odvedl jej více do ústraní. Tam mu vrazil ukořistěný šíp do rukou.
"Napadá tě to samé co mě?" Zeptal se tiše.
"Napadá mě spousta věcí, bratře. Na co konkrétního narážíš?" Kaelas se opřel rukama o hrušku sedla.
"Loví pro svoje šípy sami vrány, nebo je někdo zásobuje z Vraniště?" Navedl jej Laif na správnou úvahu.
"Jako že by se ve Vraništi nacházel zrádce? To je absurdní! Náčelník snad má přehled o tom, co se v jeho malé osadě děje, ne?" Kaelas zakroutil hlavou.
"Vážně jo?" Laif se uchechtl. "No, možná některé ty ztracené karavany nebudou tak úplně ztracené."
Nadhodil s pokývnutím a zase si od bratra uzmul šíp zpět. Poté se vzdálil, a zatímco jej otáčel v prstech, mysl mu pracovala jako systém promazaných koleček. Přemýšlel co vše by se dalo ještě udělat předtím, než je všechny pohltí náruč starého lesa. Možná přidat vozům další dodatečnou ochranu?
Ne, to ne. Byly by příliš těžké. Navíc už takhle jsou zatraceně pomalé. Pomyslel si rozrušeně. Nakonec šíp zas zahodil, a vylovil svoji krabičku s cigaretami. Zbývalo mu jich tam už jen pět. S tichou nadávkou jednu rty vytáhl, a rozžhavil hlavici svého kladiva, o kterou si později zapálil. Tehdy se vrátil zpět do čela konvoje, a hlasitým hvízdnutím přivolal kapitána Gala.
"Všechno v pořádku, kapitáne?" Zeptal se než zhluboka potáhl.
"Řešíme nějaké menší spory mezi obchodníky, ale kolem a kolem... Ano, sire. Žádné závažnější případy." Odpověděl Gal uvolněně.
"Fajn." Laif přikývl. "Přesuňte těžkooděnce se štítama podél vozů. A trochu víc svý lidi rozprostřete."
"Dobrá, milorde. Postarám se o to." Kapitán se udeřil pěstí do prsou.
Posléze pár okamžiků trpělivě vyčkával, zda-li od prince nedostane ještě nějaké další úkoly. Když ovšem viděl, jak si rozrušeně mne dlaně a prsty, zaváhal. Hluboce se nadechl a pootevřel ústa. Až po pár vteřinách sebral odvahu. 
"Děje se něco, pane?" Zeptal se Gal opatrně.
"Ale ne. Jen... Jsem nikdy neměl příliš v lásce procházky po lesích." Utrousil Laif s poušklíbnutím, načež zpopelnil špaček cigarety v dlaních.

Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když konvoj vstoupil na území starého hvozdu. Malé hájky velice rychle nahradily vysoké, statné stromy s ohromnými korunami. V jejich větvích se proháněly silné poryvy větru, až se mnohdy zdálo, jako kdyby nad hlavami všech šumělo moře. I zde bylo slyšet otravné krákání vran. Kdesi v dálce se ozývalo kejhání divokých hus.
Pokud předtím panovala v konvoji hovorná, povznesená nálada, tak nyní zde zavládlo mrtvolné ticho. To napětí by se dalo krájet na plátky. Jediným povzbuzením bylo, když někdo začal hrát na jakousi foukací harmoniku. 
Edwin se snažil zachovat klidnou hlavu, ale stejně si uvědomoval, jak se častokrát rozhlíží po všem co se v okolí mihlo. Jedinou nepatřičnou věcí, kterou vypozoroval, bylo ovšem jen pár dalších zdevastovaných vozů na kraji široké cesty. Přesněji potkali celkem tři. Jednomu chybělo kolo. Druhý se zřítil z nízkého valu, a třetí byl též prošpikovaný šípy. 
Protektor Kaelas byl asi jediný, kdo se zdál být ledově klidný. Broukal si tiše nějakou píseň. Narozdíl od svého bratra, jež se zdál být jako na trní. Alespoň podle toho, jak neustále zatínal dlaně v pěst.
Na malý okamžik spustil ruku ke své brašně a zaváhal, zda-li by si neměl s Protektorem nyní promluvit o nešťastném objevu jež učinil u posledního vozu. Ale rozmyslel si to, když oba princové začali rozebírat jak a kde se karavany utáboří. Světla uvnitř hvozdu totiž ubývalo čím dál více.
Možná raději až budu s pánem Kaelasem sám. Mihlo se mu hlavou. Zas ruku z brašny stáhl. Možná by to nyní přineslo spíše více škody než užitku. Místo toho kopl koně do slabin, a dostihl svého pána. Aby mohl být případně nějak nápomocen.