Ishkensag

Osmnáctá kapitola - Na křídlech Gryffů

Krajina hluboko pod nimi rychle ubíhala. Otevřené pláně sem tam protínaly vyježděné cesty. Občas se odněkud vyloupla vesnice v obklopení políček a pastvin. Načež zůstala v pozadí a nahradily ji další míle plání posetých řídkými hájky, či obrovitými skalisky. I z takové výšky bylo možné zahlédnout rolníky pracující na polích. Děti hrající si na pomezí vísek a divočiny. Kočár či kupecký vůz jedoucí si osaměle svojí vlastní cestou.
Laifovi neuniklo téměř nic z toho, co se tam na zemi dělo. Mnohem více si ale všímal krajiny samotné, aby dokázal držet správný směr. Snažil se dávat pozor i na rozmary počasí. Aby oba dva Gryffy nepříjemně nezaskočila nějaká bouře. Tu ale naštěstí nechali daleko za zády, nad městem. Přímo před nosem měli pouze čistou, blankytně modrou oblohu. O pár hodin později se začala objevovat i smaragdově zelená pokrývka lesů, jež se táhla daleko za horizont. Tehdy vedl silného tvora směrem na jih, aby mohli putovat podél okraje Rienského hvozdu. Především z toho důvodu, aby měli kde přistát a nocovat. Což přišlo záhy k užitku, neboť slunce zapadalo rychle. S hlasitým hvízdnutím dal znamení svým společníkům a strhl Gryffa k zemi střemhlavým manévrem.
Utábořili se pod korunami prvních stromů, a šli na kutě téměř ihned.
Následující den se od toho předchozího příliš nelišil. Vstali krátce po východu slunce, a co nejdříve se zas vrátili vysoko na nebesa. Míle pod křídly tvorů ubíhaly, stejně jako krajiny s cestami. Na těch se objevovalo mnohem více vozů a jezdců. Nejednou se objevil i oddíl, za nímž vlály modré prapory.
Každou třetí hodinu, hlavně na nátlak Seindri, dělal Laif přestávky během kterých dali odpočinout jak létajícím tvorům, tak i svým vlastním pozadím. On sám mezitím zkoumal na mapě další trasu, a přemýšlel kudy se vydat, aby vzbudili pokud možno co nejméně pozornosti. Do Rothagu to byly minimálně ještě čtyři dny. Pokud by tedy letěli bez přestávky, nebo měli v zádech mimořádně silný vítr. Ani jedno se nezdálo být pravděpodobné.
Dřív nebo později musíme navštívit nějakou osadu. Zásoby mizí rychle. Pomyslel si a spálil zbytek cigarety v dlani.
Třetího dne strávili v sedlech Gryffů jen pár hodin. Poté se obloha potáhla ocelově šedými mračny. Začal vanout prudký, nebezpečný vítr a aby toho nebylo málo, spustil se silný liják. V takovém počasí nebylo možné pokračovat. Nezbývalo nic jiného, než se vrátit na zem a nalézt si nějaké přístřeší.

,,Kolik vody ještě spadne? Chystá se snad nějaká potopa, nebo co?" Postěžoval si Laif hlasitě zatímco stál na prahu opuštěné stodoly. Nevrle pohazoval ocasem, a zatímco pozoroval jak půdu bičují provazce vody, kouřil další cigaretu.
,,Možná by to nebylo na škodu. Radši bych se plavil, než znovu být tam nahoře." Utrousil polohlasně Valas a sklonil se zas k hromádce klacků, třísek, a troudu ve kterých se snažil rozdmýchat plameny.
Už jen kvůli Anwyn která, celá promočená, netrpělivě poskakovala z nohy na nohu a mnula si u toho prochladlé ruce. Jako kdyby snad předváděla nějaký ohňový tanec jehož účelem bylo rozdělávání ohně urychlit.
,,To pro tebe mám špatné zprávy, Elfe. V tom sedle tě čeká ještě několik dalších dní. Pokud tedy nehodláš běžet po svých." Laif odtrhl pohled od rozpadajících se stavení v blízkosti stodoly a vyhodil cigaretu ven do deště.
Načež Valase za paži odtáhl od táboráku. Nemohl se na to už dívat. Zhluboka se nadechl, a s výdechem z jeho úst vyšlehl kužel ohně. S maximální účinností zapálil jak ohniště, tak i trávu v jeho okolí. Se spokojeným ušklíbnutím zabušil pěstí na svá prsa, a tiše si říhl. Ještě větší, škodolibou radost mu ovšem udělalo když Valas obrátil oči v sloup a frustrovaně povzdychl.
,,Vejtaho." Ucedila skrze drkotající zuby Anwyn. Okamžitě se ale k teplu ohně přiblížila co to bylo jen možné.
,,Bylo mi potěšením." Laif se na ni kysele ušklíbl.
Přemístil se poté k jednomu z Gryffů. Tvor na něj pohlédl chytrýma očima a zaklapal orlím zobákem. Na okamžik ho za něj zachytil, ale pak mu začal pročesávat peří na krku. Od něj se posunul na bok kde nějakou chvilku vnímal tlukot opeřencova srdce. Bylo dobré vědět, že jsou jejich zvířecí přátelé v pořádku. Odvrátil se od něj a sehl se k sedlu na zemi, z jehož brašen vytáhl deky a nějaké sušené maso. Udělal však chybu, když nad jedním proužkem zaváhal. Gryff mu jej vytrhl z prstů a okamžitě spořádal.
Fajn... Potvoro! Nemám náladu se tu s tebou rvát o kus masa. Mihlo se mu hlavou načež drzého tvora plácl po zobáku.
Otrávený a rozmrzelý následně vyšplhal po chatrném žebříku do patra, kde měl v úmyslu najít si nějaký vhodný kout na spaní. Trochu ho ovšem zaskočilo když zjistil že se tam nenachází sám. Seindri zde byla dřív. Seděla u otevřených vrat, kterými se sem nahoru vytahovalo seno, a ždímala si vodu ze svých zrzavých vlasů i dredů. Vypadala hodně zamyšleně. Očividně o něm ale věděla, neboť nehnula ani brvou když se posadil vedle ní. Nepromluvil, ale stejně tak zachovávala ticho i ona. Seděli tam, a společně naslouchali hučení deště.
Nakonec to Laif nedokázal vydržet. Vytáhl další cigaretu a obrátil se na ni.
,,Je všechno v pořádku?"
,,Hmm... Ale... Ano. Jen přemýšlím." Odpověděla pomalu.
,,Dost nebezpečná věc." Laif chápavě přikývl a spustil ocas přes okraj dolů, kde jím líně pohupoval. ,,Nad čím?"
,,Nějak jsem se vrátila myšlenkami na věž v Gryffím vrchu. Přesněji řečeno... Tvůj bratr tam měl svým způsobem dobrou pointu." Pohlédla mu do očí a rukou odehnala obláček kouře.
,,A dohajzlu. Nelíbí se mi, kam to vede." Obrátil oči v sloup a povzdychl.
,,Chápu. Ale zkus se nad tím také zamyslet." Seindri pozvedla vztyčený ukazováček. ,,Tvá minulost je očividně tvojí slabinou. Pokud máš mít v dalším setkání s Khasarem nějakou šanci, měl by ses jí postavit čelem. Bude pak jednodušší nalézt nějakou vnitřní rovnováhu. Díky ní už bys neměl v boji tak... Zamrznout."
,,To je hovadina! Bude to v pohodě. Vím už, jak ten zasraný čaroděj bojuje. V dalším setkání ho rozsekám na několik kusů." Uchechtl se a naznačil palcem setnutí krku. ,,Tentokrát se ale připravím lépe. Mnohem lépe."
,,Tomu sám nevěříš. Probodl jsi ho, a on žil. Sesypala se na něj hrobka, a nebyl k nalezení. Tohle není obyčejný nepřítel." Seindri potřásla hlavou.
,,Všechno na tomhle světě se dá zabít. I bohové." Hrdelně zavrčel a potáhl dlouze z cigarety.
,,Neříkal jsi náhodou sám, že jeden nemůže před svým vlastním stínem utíkat věčně?" Zamračila se a spražila ho vyčítavým pohledem.
,,Hodláš používat má vlastní slova proti mě? O co ti vlastně jde?!" Zvýšil rozrušeně hlas a opětoval jí pohled.
,,Je tak těžké prostě přiznat, že z toho máš takový strach?" Pozvedla mírně obočí.
,,Já nemám...!" Vyštěkl, ale pak se zarazil. Akorát její slova potvrdil. Vydechl rozžhavený vzduch a vyskočil na nohy.
,,Proč? Po tom všem... Co se tak moc bojíš odhalit?" Pootočila se na místě.
Sledovala jak přechází z místa na místo. Jako lev ve stísněné kleci. I v té tmě dokázala postřehnout jak si mne tvář či oči. Dokud se zas nezastavil a nepodíval se na ni. Na malý okamžik se zdálo, že oheň sváru kdesi uvnitř zcela uhasl. Vypadal vyčerpaně. Tvář mu pokrývala spousta ustaraných vrásek.
,,Spoustu věcí. Jasné? Jde... O víc než o pár vzpomínek. Je toho spousta." Chytl se prsty za kořen nosu.
,,Nehodlám toho zneužít. Chci ti jen pomoct." Natáhla k němu opatrně paži. Lekla se když ji srazil stranou.
,,Ale mě nejde o to, že bys mých vzpomínek zneužila! Bojím se toho, jak moc tě to změní. Jen si mě prohlédni, a zamysli se nad naším společným časem." Udělal krok zpátky a rozpřáhl ruce.
Seindri se zmateně se zamračila a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Zavzpomínala. Ale nějak neměla nejmenší tušení kam svými slovy cílil.
,,Jsem válečník. Zabiják a Ničitel. Nemám krev jen na rukou. Brodím se jí po kolena. Byl jsem vychován k boji, a opravdu nemohu říct, kdy jsem dělal cokoliv jiného. Mnohdy jsem rozbíjel druhým tváře, a často za méně než špatné slovo." Hluboce, hrdelně zavrčel. ,,A ty... Jsi naivní stejně jako ostatní. Unášíš se v oblacích na vylhaných představách! Ale co bude, až se podíváš do mé hlavy a spatříš plameny, které jsem rozdmýchal? Budeš se mě po zbytek dní bát? Vyhýbat se mi a přát si, abys mne raději nikdy nepoznala? Pak bude záchrana princezny ještě složitější. Dá se vlastně říct, že se tě snažím chránit. Před sebou samým."
,,Vypadám skutečně jako někdo, kdo potřebuje chránit?!" Seindri udělala krok blíž a zadívala se pevně do jeho očí. ,,Procestovala jsem svět a viděla mnohé hrůzy. Co horšího mohu ještě spatřit? Cokoliv to ovšem je, bude to z mé vlastní vůle. Bude to mé rozhodnutí, a já počítám s následky. Důležitější je abych dokázala pomoci. Právě proto, pokud spolu máme v budoucnu bojovat proti Khasarovi. Možná jsem naivní. A s hlavou v oblacích. Ale to mi dává naopak sílu věřit, že i v někom jako jsi ty může být dobro."
Výraz jeho tváře zas povolil. Udělal krok zpět, a prohlédl si ji od hlavy až k patě. Pak zakroutil silně hlavou. Odvrátil se a přesunul do nejvzdálenějšího rohu, kde si udělal jednoduché ležení. Zkusmo tasil meč, načež si jej položil vedle sebe.
,,Jsi ta nejbláznivější ženská jakou jsem v posledních letech potkal. Ale budiž. Zítra." Pronesl polohlasně a pokynul rukou.
,,Počítám s tím, draku. Víš... Není žádná ostuda občas požádat o pomoc." Odpověděla a chvíli pozorovala jak se ukládá ke spánku. Netušila jestli měl jen zavřené oči, nebo jestli opravdu usnul tak rychle. Rozhodně ho ovšem nerušila. Pochybovala, že by měla trpělivost na další hádku.
Edwin měl skutečně pravdu když říkal, že tenhle princ je... Komplikovaný. Pomyslela si a zhluboka povzdychla. Tušila, že bude těžké dostat se blíž k někomu jehož srdce je tvořeno kovem a ohněm. Možná byla přece jen šílená. Ale každá stěna musela dříve nebo později povolit.