Ishkensag

Čtyřicátá kapitola - Co bylo kdysi zničeno

Domov. Místa o kterých tolikrát snil, a která byla tak vzdálená. Po mnoha letech se vrátil a bylo to nepopsatelné. Nezměnilo se nic. Všechny ty vůně. Měkká půda sestřiných zahrad. Síla proudící vzduchem i zdmi, způsobující lehké chvění pod kůží. Jak málo stačilo k tomu, aby se přenesl v čase do bezstarostných dnů kdy se vše zdálo být v pořádku. Alespoň na ten okamžik než se vylouply na světlo světa palčivé otázky. Jsem tu vůbec vítán? Můžu tohle místo nazývat ještě domovem? Neměl nejmenší tušení, a téměř se bál to zjistit.
Když se vyhoupl na chatrné molo, které si Isaia u jezera zbudovala, ještě pořád se mu motala hlava z přeměny a z pádu z nebes. Obojí však bylo mnohem příjemnější než pomyšlení, co by mu sestra provedla kdyby se pokusil v jejích zahradách přistát v celé své velikosti. Vyslat jejím směrem urážky je jedna věc. Pošlapat jí záhony... Jako kdyby ji těmito myšlenkami přivolal. Vycupitala ze svého domku a přispěchala s bělostným rouchem, kterým zakryla jeho nahotu. 
,,Děkuji." Nedíval se darovanému koni na zuby, a rovnou se oblékl. Byl obvzlášť rád že si může volnější pas stáhnout opaskem. 
,,Půjdu uvědomit ostatní, že jsi dorazil." Isaia vysmekla malé pukrle. ,,Můžeš si zatím užít pohostinnosti mých zahrad. Pak už moc chvil na odpočinek nebude. Je tu velká spousta věcí které se musí dořešit."
,,Mám sedět a čekat?! Oba dobře víme, že nemám rád takové mrhání časem. Prostě mě veď." Zakroutil nelibě hlavou a ukázal paží. 
,,Rovnou k věci bez meškání, že?" Isaia se uculila a přehodila si pramen vlasů přes rameno. ,,Každopádně... Vítej zas doma."
,,Jo... Uvidíme na jak dlouho tentokrát." Sykl tiše skrze zuby pro sebe a vydal se v jejích stopách. 
Neskrýval jak moc je nervózní. Měl ostatně dobrý důvod cítit se nesvůj. Už jen proto, že tak úplně nevěřil že by skutečně mohlo dojít na nějaké poslední sbohem. Ne. Tušil že za tím vším bude víc. Možná víc hašteření a pří. Počítal s mnohými argumenty, kterými se ho budou snažit přimět zůstat. A pravděpodobně trochu v něco takového i doufal. Sestra měla nakonec výbornou pointu. Ne vždy je dobré za sebou udělat tlustou čáru a neříct ani jediné slovo. 
Takhle tedy skončila ta část, která byla má a jen má. Zavřená před světem na klíč. Pomyslel si když opustil Isainy zahrady a spatřil bránu, za níž se nacházely osobní komnaty. Pečeť si ihned uzmula veškerou jeho pozornost. Středem všeho bylo kovové kolo s viditelnými převody, které se mnoha rameny zapíralo o vstupní oblouk. Tak zajišťovalo, aby se brána nedala otevřít. Klíčové dírky zde nebyly k nalezení. Klíčem totiž bylo heslo a nastavení převodů do správné pozice. 
Laif nechal sestru sestrou a úplně zapomněl kam s ní chtěl jít. Ta pečeť ho přitahovala jako světlo můru. Samozřejmě ji zkusil strhnout silou. Ale ani se nepohnula. Začal tedy otáčet ozubenými koly, na která dosáhl a střídal jednu kombinaci za druhou. První výrazné cvaknutí oznámilo že měl štěstí. Zbývalo několik dalších zámků. A pak... Pak už jen uhádnout heslo.
,,Předpokládám že tu zábranu sem dával Zitro osobně." Pronesl polohlasem. ,,Co by to mohlo být... Rudý idiot chce dovnitř?"
Zaslechl druhé cvaknutí. Uprostřed pečetě se otevřel poklop, v němž vězela třetí a poslední série ozubených hádanek. Musel spojit runy s náležitou kombinací čísel. Tady potřeboval mnohem více citu a trpělivosti. Po necelých pěti minutách, a po několika prvotních neúspěšných pokusech, se konečně zadařilo. Mechanismus secvakl i potřetí. Všechny runy se rozzářily namodralým světlem. Už chyběl poslední krok. Jen přijít na to, jaký přesně. 
,,To bude nějaký chyták." Nadhodil váhavě. Znal svého vládnoucího bratra a jeho zálibu v jízlivých vtípcích. Pokusil se o náhodný tip. ,,Poníženě se klaním před vládcem nejvyšším, a prosím o vpuštění!"
Nepřišla žádná reakce. Slova se naprázdno ztratila v rozlehlosti okolní haly. Musel se hodně zamyslet. Sevřel si prsty kořen nosu a přecházel ze strany na stranu. Zkoušel se dívat na jednotlivé vstupy do komnat svých sourozenců, jestli odpověď nenalezne tam. Načež prozkoumal pohledem svá, těžká vrata. I zašlé prapory na kterých se vyjímala ozubená kola s kladivy. Pak ho cosi konečně cvrnklo do nosu. Ne. Nebude to žádný chyták. Bude to něco šitého jemu na míru. Něco upřímného a skutečného. 
Zavřel oči a dotkl se pečetě. Promluvil prastarým, hrubým, dračím nářečím. Já, Laif Ničitel, se vracím domů. Sotva dořekl poslední slovo, pečetí projel silný impulz vlivem kterého vmžiku zatáhla svá ramena a spadla těžce na podlahu. Cesta do jeho komnat byla volná.
,,Teď jsem skutečně doma." Řekl si spokojeně a pootevřel zatuhlá křídla brány.
Okamžitě ho ovanul ledový vzduch. Bylo v něm však cítit kromě zatuchliny i známé vůně oleje, kovu, uhlí, a kůže. Na prahu se krátce zastavil a pohlédl na dvojici ohromných, kovových golemů kteří měli do útrob zabudované koše na oheň. Kolem nich pokračoval na druhý konec prostorné chodby. Minul dveře, za kterými vězela tréninková aréna, a nahlédl až do těch dalších. Jeho osobní dílna se utápěla ve tmě a v tichu. Za všechna ta léta se tu změnilo jen málo.
Sebral z podlahy zatoulané kladivo a chvíli si ho prohlížel. Odložil jej na kovadlinu, vedle níž spala vychladlá výheň. Výheň, ve které se zrodila spousta mechanismů. Velká část z nich dodnes měla své místo na okolních hácích a zdech. Už si nevzpomínal co přesně se snažil vytvořit. O svitky s nákresy se zde nikdo nepostaral, takže se téměř rozpadaly když je vzal do prstů. Vydechl rozžhavený vzduch a zas dílnu opustil. Pokračoval dál. K vyřezávaným dveřím z černého dřeva, zasazených do kovového obložení. Zamčené nebyly. Měly ovšem zrezlé a zatuhlé panty, takže je otvíral s notnou dávkou síly. 
,,Deset let. Bude tu fůra pavučin. Doufám, že alespoň o úlovky se mi někdo postaral..." Postěžoval si když stanul v centrální místnosti. 
Nebyl daleko od pravdy. Jakmile si posvítil vlastními plameny, potřeboval by alespoň šest paží aby spočítal pavučiny s vypasenými pavouky. Vše se utápělo pod solidním nánosem prachu. Všechny zvířecí hlavy a trofeje, vitríny s kořistními zbraněmi, každý gobelín a prapor... Kdysi by býval řekl, že to tu vypadá hůře než v zákoutích jeho vlastní duše. Obešel otevřenější ohniště uprostřed, které kdysi využíval nejen k vytápění ale i k pálení odpadu, a nechal se přilákat rozměrným stojanem. Tam odpočívala jeho osobní zbroj s ikonickou maskou, která chránila pouze spodní část obličeje. Vzal tento konkrétní kus zbroje do rukou a obracel jej v prstech. Masivní, kovová maska s úzkými výdechy se zdála být v dobrém stavu. Očividně alespoň něčemu se tu dostávalo péče. Zkusil si ji nasadit. 
Pozvedl hlavu až v okamžiku, kdy ucítil že je pozorován. Na prahu stál Kaelas. Přesněji se jedním ramenem opíral o futra, zatímco mu na tváři hrál značně neutrální výraz. Jako kdyby si nebyl jistý jestli se radovat, nebo se bát.
,,Laife."
,,Kaelasi..." Odpověděl bratru podstatně méně vesele. 
,,Je skvělé vidět tě zas doma." Kael se zkusil usmát.
,,Věřím tomu že je." Laif odložil svoji masku stranou. ,,Kurva hodně ale záleží na jak dlouho."
,,Vím. A nebudu se ti tady omlouvat, ani ti vykecávat díru do hlavy." Kaelas se odlepil od futer a mávl dlaní. ,,Musím ti něco ukázat. Pojď se mnou."
,,Pak by sis měl dát záležet, aby to za to stálo!" Zasyčel Laif nepřátelsky a jen neochotně se vydal za ním.
,,Věř mi že tohle bude." Utnul ho Kael rázně. ,,Je to velký. A bude to mít význam."
Laif spolykal všechny sarkastické, urážlivé námitky které ho zrovna napadaly a uvolnil křečovité sevření pěstí. Vzpomněl si na Isaina slova. Sliboval jí, a sobě samému, že tomu dá šanci. Alespoň tu poslední. Co víc nakonec mohl ztratit. 

Pokud na nějakém místě nebyl ještě déle než celou věčnost, tak to byly především Kaelasovy prostory. Vyhýbal se jim kdykoli jen mohl. Nenavštěvoval je z nudy, ani ze zvědavosti. Kdysi ho totiž odrazovala už jen holá skutečnost, že bratr si ta místa zdobil po vzoru sídel králů z jihu. Jeho komnaty připomínaly spíše rytířské a lovecké, zámecké sály. Páchlo to zde lidstvím a přízemností. Obojí bylo Laifovi kdysi odporné do morku kostí. Obvykle by měl problém vůbec překročit hranici, za níž ležel bratrův uvítací pokoj. Ale ne dnes. Dnes vešel dovnitř prakticky bez přemýšlení a bez váhání. 
Chodby zde byly užší. Hlídané nehybnými, němými strážci. Na zdech se mnohem více vyjímaly různorodé obrazy a tapisérie. Spousta výjevů se zaobírala děním okolních království. První počátky výprav do nitra Nakyrimu. Povstání Loranijských nevolníků vůči tyranskému králi. Dobývání východních teritorií. Kaelas... Kaelas měl zkrátka rád Lidi. 
,,Tady." Bratr ho poklepal po rameni a ukázal nad rozměrný krb. 
,,Mhhm..." Zamručel Laif a obrátil zrak daným směrem.
Nejprve přimhouřil oči, protože si nebyl jistý co přesně má hledat. Na krbové římse se válela spousta haraburdí. Ale pak si všiml těžké, zavěšené vitríny. Několik okamžiků do ní prázdně hleděl, než kdesi v jeho mysli zapadla kolečka na správné místo. Protřel si oči jestli nemá vidiny. Načež přišel blíž a bázlivě se dotkl kličky. Ohlédl se na bratra, jestli může, a ten mu to souhlasným gestem povolil. Tehdy otevřel vitrínu dokořán a vyndal z ní pavézu. Svoji pavézu. 
,,Tys ho... Spravil?" Vydechl Laif nevěřícně.
,,Spíše mi dalo strašlivou práci vyrobit ho znovu. Jen pár úlomků je skutečně původních. Ale... Jo. Dal jsem tu věc dohromady, a uschoval ji." Kaelas se nervózně zasmál a promnul si dlaně. ,,Je to ostatně to něco z mála co zbylo. To co bývalo skutečně tvoje."
,,Byl rozlámaný na třísky..."
,,Dokonce je tam i tvá řezba." Poklepal na druhou stranu.
Laif pavézu otočil a zkusil si ji nasadit na levé předloktí. Neseděla úplně perfektně. Řemínky by potřebovaly lepší péči. Ale byla v celku. Jako kdyby ji před lety jen odložil. Zavřel levačku v pěst a pozvedl štít výš. Tehdy zahlédl slova. Vyrytá bratrovým rukopisem, ale s naprosto přesným zněním, které si kdysi vyřezal on sám.