Ishkensag

Třicátá pátá kapitola - Nejtemnější dno

Zprvu to vypadalo jako jedna z dalších, nočních můr. Nelišila by se od jakékoliv předchozí. I zde hleděl jak vysoko na obloze kamsi spěchají mračna černá jako uhel. Metající jeden rozeklaný blesk za druhým. Tentokrát měl ale ústa plná popela, který ho nepříjemně dusil. Jakmile se otočil na bok, a začal plivat veškeré to svinstvo ven, ucítil kterak se každým kouskem jeho těla šíří strašlivá bolest. Až příliš reálná na to, aby se jednalo jen o sen. Když se posléze zvedal na nohy, cítil se jako zbitý pes. Který schytal příliš kopanců a ran holí, než bylo zdrávo. Musel sebe samého přesvědčovat, aby se vůbec zvládl udržet ve vzpřímené poloze. Nejhorší záchvěvy bolesti naštěstí pomalu ustupovaly, a on se mohl rozhlédnout kolem.
Zlověstná, bouřlivá mračna měl i přímo za zády. Jediná překážka, která ho dělila od smrtících blesků, byla jakási magická bariéra která se rozzářila pokaždé, co se jí dotkl dlaní. Ať to bylo cokoliv, působilo to oboustranně. Nic nemohlo dovnitř, ale ani ven. Po několika prázdných, slabých úderech pěstí své snahy o rozbití této zdi vzdal. Zas se otočil a pohlédl na prázdnou, popelavou krajinu, jež se rozkládala všude kolem. Žádná tráva. Žádné květiny či stromy. Jen popel. Popel a cesta z nespočtu kostí, která vedla napříč krajinou k troskám čehosi, co snad kdysi bývalo malou pevností. Naprázdno polkl a vydal se tím směrem. S každým krokem nějakou tu kost pod svými botami zlomil. Snažil se to nevnímat. Nebylo to naštěstí až tak složité. Netušil totiž, jestli se dříve soustředit na bolest, která mu trýznila každý kousek těla, na své vlastní myšlenky, nebo na to jak strašlivě mu buší srdce. 
,,Je tady někdo?" Zkusil zavolat. Jeho hlas se nesl v ozvěnách dál. ,,Seindri? Valasi? Kdokoliv?"
Jedinou odpovědí ale bylo leda tak burácení hromů. Z nebes. Zpoza bariéry. Frustrovaně zavrčel a zvedl oči k pevnosti před sebou.
Byla ve strašném stavu. Zdivo se rozpadalo. Věže se nakláněly. Střecha se propadala. Ten, kdo tu dříve sloužil, musel odejít již před velmi dlouhou dobou. Možná před celými staletími. Brána se sotva držela na zrezavělých pantech, a padací mříž se pravděpodobně zasekla během spouštění. Malé dveře, které byly zbudovány v jednom křídle brány, vypadaly použitelně. Když Laif vzal za kliku, mechanismus uvnitř zapracoval. Byly však zatuhlé. Musel do nich několikrát vrazit ramenem, aby je rozrazil dokořán. 
Vpadl rovnou na nádvoří, které zelo stejnou prázdnotou jako zbytek pevnosti. Rozbité vozy zde byly ponechány i s ostatky koní. Náklad se stihl již úplně rozpadnout. Jedinou věcí, která jakž takž dokázala přežít běh času, bylo asi jenom staré zrcadlo. Které kdosi jednoduše opřel o zeď. Když k němu přišel, pohlédl na svůj vlastní odraz. Vypadal... Strašně. Únava a vyčerpání se vepsala hluboko do jeho tváře. Byl zohavený černými linkami, jako kdyby mu v žilách proudila sama temnota, a zbrocený krví. Svou i cizí. A ty oči... Ty odporné jámy bez duše... Vzedmula se v něm nenávist. Nenávist k sebe samému. Zvedl pěst, aby zrcadlo roztříštil. Jenže jeho odraz založil ruce na prsou a ušklíbl se.
,,Tohle je ono." Pronesl ten druhý. ,,Prohrál jsi. Posrals to. Tohle je konec."
,,A ty jsi kdo? Moje zasraný svědomí?"
,,Hanba, nenávist, vztek... Říkej si tomu jak chceš. Já jsem všechno to, čím ses ty mohl stát. Čím jsi mohl být." Druhý Laif se poplácal po prsou. A pak... Pak vystoupil ze svého zrcadla ven.
,,Myslíš zrůdou? Tak tím už jsem dávno."
,,Ne! Jsi patetická, ubohá sračka která zbaběle zdrhá před svým vlastním stínem! Otevři na chvilku ty svoje zasraný oči!"
,,No nejsme my ale šarmantní? Taky tě mám rád. Ať jsi co jsi." Laif vycenil zuby ve znechuceném ušklíbnutí.
,,Mohli jsme být Bohem, kámo. V našich žilách koluje síla, díky které jsme mohli být nade všemi smrtelníky. Mohli jsme vládnout strachu a smrti. Držet všechny ty zkurvený červy dole pěkně v jedný lajně!" Druhý Laif sevřel pravou dlaň pevně v pěst.
,,Nech mě hádat... Přesně jako otec, že ano? Jo... Tak to o nic nepřicházím."
,,Jak bys taky mohl... Teď už na ničem stejně nezáleží. Posrals to. Konec nastane brzy. Udělej si pohodlí, a vzdej se. To je tak to jediné, co můžeš dělat."
,,Než tady být s... Tebou... Tak to si radši půjdu vykopat holýma rukama tunel pryč." Laif se sebral a vyrazil z nádvoří stejnou cestou jakou přišel.
,,Jistě. Jen si běž. Ale tady ti nikdo nepomůže. A i kdyby... Stejně je pořád všechny nenávidíš. Stejně pořád nenávidíš sebe samého. Přesně tak! Nejsem jen to, čím jsi mohl být. Jsem i to všechno, čeho se tak bojíš. A před tím neutečeš, kámo. Tady fakt ne."
,,Drž tam vzadu hubu! Začínáš mě opravdu srát." Vyštěkl Laif přes rameno. 
Vrazil do dveří v bráně celým tělem. Tentokrát se už rozlétly bez větších potíží. Svět na druhé straně se však během mrknutí oka změnil.