Ishkensag

Dvacátá třetí kapitola - Návrat do Výhně

Dřevo pocházelo z prastarého dubu. Rukojeť připomínala jílec meče. Jádro mělo nejspíše nějaký standardní základ. Esence z Fénixe, nebo kov pocházející přímo z žíly nalezené v nějakém Zřídle. Těžiště dokonale vyrovnané. Tu skutečnou zajímavost dodávaly hůlce až jemné, precizní linie a obrazce, které do dřeva s maximální pečlivostí vyřezal nejspíše její majitel. Právě ty Laif zkoumal nejčastěji, zatímco tu malou věc držel v rukou. Pokud bříšky prstů nezkoumal rytiny, přehazoval si hůlku z ruky do ruky. Nebo s ní točil mezi prsty, zatímco si mnul kořen nosu a v duchu nadával jako starý námořník. Poslouchal vyprávění Seindri. Posléze i toho čaroděje, který přitáhl s ní. Jediným pozitivem byl snad asi jen ten Goblin, který naštěstí mlčel a pouze se šťoural nehtem mezi zuby. 
Vzhlédl od kouzelnické zbraně a vstal. Pozvednutím ruky dal znamení, aby se ostatní utišili, načež přelétl pohledem jejich tváře. Mnohem větší pozornost věnoval hlavně Seindri.
,,Už jsem slyšel dost. A abych řekl pravdu... Nemám tušení kdo z vás je větší hlupák. Jestli tenhle hůlkař, pro všechny ty své žvásty. Nebo ty Seindri, že mu důvěřuješ. Zatáhla jsi ho sem k nám, aniž bys tušila kdo to je? Co když si jen vymýšlí? Hm?"
,,Můj pane... Má slova jsou pravá a přímo z hloubi mé duše. Viděl jsem co se děje na místní Univerzitě. Viděl jsem, jak lovci chytají každého, kdo nesouhlasil s pravidly jež nastavila lady Vivian." Ozval se ihned Zoren.
,,Kecy, kecy a kecy! Ukazuješ rukou, ale nemáš žádný důkaz! Běž si za Jarlem, a pověz mu jak Vivian uklízí neposlušné čaroděje! Nebude ti naslouchat o nic víc než já." Vykřikl hlasitě Laif, a hodil hůlku k Zorenovým nohám. Mladík si nezískal jeho důvěru.
,,Pak musíme najít způsob, jak si nějaké důkazy obstarat. No tak! Musí tu být nějaká šance, jak zjistit která bije." Navrhla klidně Seindri.
,,Abychom náhodou nezjistili že se čarodějové ve skutečnosti bouří. Snažíš se snad krýt tohle, Zorene? Oba totiž moc dobře víme, kam by to vedlo. Že ano?" Nadhodil Laif a propálil lva nenávistným pohledem.
Zoren naprázdno polkl a o krok se stáhl zpět. Doslova cítil, jak se pod princovým pohledem zmenšuje. Měl ponětí na co přesně asi naráží, a vůbec se mu to nelíbilo. Pohlédl na Zeeraxe a začal uvažovat nad tím, že by bylo nejlepší zas zmizet. Strašlivě se lekl, když mu na rameno dopadla silná dlaň.
 ,,Oceňuji každopádně, že jsi měl tu odvahu sem vůbec přijít a stanout přede mnou. Bohužel mojí prioritou je nyní něco jiného. Mnohem závažnějšího. Až budu mít čas starat se o záležitosti čarodějů, vzpomenu si na tebe." Tím Laif toto setkání považoval za ukončené.
Zanechal Seindri s těmi dvěma v sále a vystoupal o dvě patra výš. Byl zde otevřený, prostorný balkon kam ho místní ctihodné sestry zahnaly pokaždé, co potřeboval kouřit. Jako třeba právě nyní. Byl unavený, mrzutý a celé to setkání jeho náladu jenom zhoršilo. Vytáhl svůj váček s tabákem a ubalil si z toho mála v něm poslední cigaretu. Když si zapálil, dlouze potáhl a s blaženým zamručením vydechl oblaka štiplavého kouře. Načež se zahleděl na střechy, věžičky, kopule, a komíny města.
Ve skutečnosti mu bylo úplně ukradené, co se zde dělo čarodějům. Nechoval k nim ani špetku sympatií. Hluboko v duši je nenáviděl, a i teď cítil jak jeho nitro žhne. Sopka uvnitř začala burácet a dýmat. Přesto... Skrze všechen ten oheň a dým spatřil zas a znovu její tvář. Pomyslel na ni úplnou náhodou. Její oči zářily i když byla zraněná.
Nenávidím čaroděje tak moc, až jsem si jednoho pustil rovnou k srdci, což? Mihlo se mu hlavou, než se opřel lokty o kamenné zábradlí. Zavřel oči a zatnul zuby. Problémem bylo právě jeho srdce, které začalo zničehonic bušit jako zvon. Bylo to ale jiné, než kdysi v Gryffím vrchu. Věděl, že za to může ona, a stejně si to odmítal připustit. Musel se třikrát silně praštit pěstí do boku, aby dokázal jasněji přemýšlet. Bolest zahnala snění o Seindriných půvabech. Její tvář zmizela. Zůstala však slova. Její vlastní, jež se začala míchat s těmi Kaelasovými.
Laskavost. Laskavost otevírá spoustu jiných cest. Mnohdy lepších. Řekl si v duchu načež pohlédl do ulic tam dole. Bylo mu skutečně ukradené, co se děje ve městě čarodějům? Začal o tom pochybovat. Zamyslel se nad tím, co by na jeho místě asi udělal bratr. Jak by jednal Kaelas? Rozhodně by nad tím nemávl rukou. A možná by byl i hrdý, kdyby se Laif zachoval stejně.
Naposledy potáhl z cigarety než ji spálil v dlani. Poté se vydal rychle zpět do přízemí. Bral schody po třech, a nezastavil se dokud nezahlédl siluety dvou výrazných postav. Zoren se Zeeraxem odcházeli z Domu uzdravení.
,,Udělám to!" Zakřičel nahlas.
,,M-můj pane...?" Vyjekl překvapeně Zoren jakmile se otočil.
,,Slyšel jsi, sakra! Udělám to. Podívám se na tvůj případ." Laif na potvrzení svých slov uhodil ocasem do podlahy.
,,Co tě přimělo změnit názor?" Zeptala se zvědavě Seindri, jakmile přispěchala blíž.
,,Inu... Ty. Tvá vlastní slova." Řekl zdráhavě, polohlasně.
,,Až takový na tebe mám vliv? Vzpomenu si na to, až budu chtít nové šaty." Seindri se rozesmála a potřásla zrzavou hřívou. ,,Ale ne. Ani netušíš, jak jsem za tebe šťastná. Skrze laskavost a dobré skutky vyléčíme svět."
,,Ještě trošejc cukrování a asi prasknu... Blah! Kde teda hodláme začít, co? Páč esli chceme ty důkazy..." Přerušil všechny Zeerax jízlivě.
,,Kdo jiný by mohl mít o situaci ve městě lepší přehled, než městská stráž nebo vojáci? Jen na jednom místě bychom mohli získat vhodné odpovědi. Pojďme si udělat prohlídku." Navrhl Laif s mírným úsměvem a krátce objal Zorena i Seindri kolem ramen. 
Bez vyčkávání se vydal na cestu. Věděl naprosto přesně kudy jít a kam. V Rothagu se nacházela asi dvě místa, kde se scházeli vojáci či hlídka. Ale pak zde stálo ještě třetí, které bylo mimo dohled vysoce postavených generálů a velitelů. Kdysi tam býval téměř jako doma. S těmi, se kterými bojoval bok po boku. 

Tomu místu se říkalo Výheň. Stejně jako se v kovárně kula ocel, zde se utužovala spojenectví mezi bratry a sestrami ve zbrani. Dalo se zde nejen pít, ale i bojovat. Pokud jste si potřebovali s někým ze stejného oddílu vyřešit spory, pak jedině ve Výhni. Bylo to jedno z těch míst, kam se vojáci stáhli po bitvě. Po splněném úkolu. Po náročné pochůzce. 
Ne každý velitel hodlal trávit čas mezi podřadnými vojíny a pěšáky. Generálové se ve Výhni neukázali nikdy. Ne však Laif. On sem kdysi chodíval často. Byl jedním ze Čtyř, a přesto se mnohdy nacházel v prvních řadách. S těmi samými tvářemi, které se objevovaly i zde. Měl k nim blíže, než kdokoliv jiný. Kdysi. 
Zhluboka se nadechl a s výdechem vykročil vpřed. Brána zela dokořán, a půlkruhové nádvoří za ní se hemžilo lidmi i nelidmi. Hodně se zde pilo, zatímco jiní se starali o své zbraně či o zbroj. Výměna drbů nebo zkušeností z pole zde probíhala v denním pořádku. Žádný ze sebelepších tipů však nezpůsobil takový rozruch jako fakt, že do Výhně zavítal zas jednou princ Ničitel. Vojáci okamžitě ztichli a upnuli zrak na procházejícího válečníka. 
Laif věnoval jen některým krátký pohled, než zmizel v útrobách rozměrné budovy, jejíž největší část se nacházela pod zemí. Seběhl hbitě schodiště, a lokty rozrazil obě křídla velkých dveří. Hala na druhé straně, která jako kdyby vypadla z nějakého severského obydlí, zářila ve světle svící a lamp. Hrála zde veselá, skotačivá hudba a dlouhé stoly byly obtěžkány jídlem. Lavice se zas téměř prohýbaly pod množstvím hlav, které zde hodovaly a užívaly si svého volna. Jejich hlasy, stejně jako tóny hudby, se ovšem utopily v tichu jakmile si přítomní začali uvědomovat kdo to stojí na jejich prahu. 
,,Při Otci stínů... Je to vážně on!" Vydechl jeden voják užasle.
,,Můj pane! Jste zpátky!" Vykřikla odněkud žena, načež se vyšvihla na nohy a zasalutovala.
,,Lord Ničitel se vrátil!" Přidal se někdo další.
Postupně se zvedali další a další. Jeden za druhým salutovali. Laif si prohlížel každou tvář, která ho zdravila. Bylo to ze strachu, z respektu, nebo z upřímné radosti že je zpátky? To nedokázal určit. Byl zmatený stejně jako ti, kteří jej zahlédli poprvé po mnoha letech zpět na prahu Výhně. Ale... Někteří samozřejmě sdíleli zcela jiné pocity. Bylo to vidět na očích starého Orka s téměř popelavou kůží. Proklestil si cestu davem, a už z dálky planul hněvem.
,,Ty! Ty máš tu drzost se sem vracet?!" Zařval rozzuřeně.
,,Aah, Mah'Raku... Také tě rád vidím." Zvolal Laif nazpět a postavil se přibíhajícímu válečníkovi čelem.
,,Nejsi tu vítán! Zrůdo! Vrahu! Táhni zpět do stínů, kam patříš!" Mah'Rak se vzepjal a zatnul dlaně v pěst. 
Laif si Orka prohlédl od hlavy až k patě, načež zavřel oči a hluboce vydechl. Bylo mu jasné, kam tohle vede, a hodlal to utnout v zárodku.
Neuběhly ani dva údery srdce, když se jeho pěst mihla vzduchem a silou beranidla uhodila válečníka do břicha. Mah'Rak se s hlasitým vyheknutím zapotácel o několik kroků zpět, a padl na kolena. Toho Laif využil k tomu aby vyrazil vpřed, povyskočil, a velice surově zaútočil proti Mah'Rakovu obličeji kolenem. Srazil jej silou úderu na záda. Pak už si jen vítězně klekl na Orkovu hruď.
,,Sice už nejsem tvůj velitel, ale pořád jsem tady já ten silnější Mah'Raku. Tak si dávej kurva dobrý pozor na to... Jaká slova vypouštíš z úst na můj štítek!" Laif burácivě zavrčel.
,,Ale vždyť je to pravda..." Zaúpěl Mah'Rak a zlostně zaskřípal zuby. ,,Byli jsme velké vojsko! Hrdé vojsko. Než jsi nás... Než JSTE nás stáhl na úroveň hrdlořezů, které jste sám lovil. PANE!"
,,Vím naprosto přesně co jsem udělal! A nejsem tu proto, abych žebral o odpuštění! Doháje... Nepřišel jsem ani proto, abych tu proléval krev skvělých bojovníků, jakými jsi ty sám." Laif pohodil rudou hlavou.
Chytl oběma rukama Mah'Raka za hrudní plát a vytáhl jej na nohy. Aby ho následně tvrdě usadil na nejbližší lavici. Chrstl mu do tváře ze džbánu vodu, a do náruče hodil čistý hadr.
,,Tak... Co teda... Jako chcete?" Mah'Rak si odplivl a otřel si oči a rty. Musel si protáhnout spodní čelist.
,,Možná jenom chci vidět staré známé. Třeba bych se rád napil ve společnosti věrných, neohrožených duší. Stejně tak mi bude potěšením vyslechnout si, jako kdysi, jaký byl jejich zatracený den. Třeba se i dozvím, jaké panují ve městě poměry." Vzal ze stolu zapečetěnou lahev s vínem, a využil čepel na špičce ocasu aby víno osvobodil. 
Vyprázdnil lahev na několik doušků, načež si rukávem otřel ústa. Atmosféra ve Výhni se poněkud uvolnila, a hudba začala zas hrát. Ačkoliv všechny oči se stále upíraly jeho směrem. Bylo tak zatraceně skvělé být zpátky. Rozeznával na některých zbrojích ty staré insignie. Ozubené kolo ležící na dvou kladivech, uvnitř kterého planul oheň. Oddíl Gur'Palah, jež nesl slova Rung Un Taroki. Oheň a kov.
,,Ty!" Laif ukázal na ženu. Seveřanku s modrým tetováním ve tváři, jež si splétala vlasy do krátkého copu.
,,Seržant Freia z Orlí hlídky, pane! K vašim službám!" Okamžitě zasalutovala a vypla hruď. 
,,Pohov, seržante Freio. Už odsud vidím, že oheň tvého srdce plane silně a jasně." Pokývl hlavou.
,,Pane... Děkuji, pane!" Odpověděla vojačka trochu zmateně a znovu zasalutovala.
,,Tady mí přátelé jsou zde poprvé. Co kdybys je tu trochu provedla, a ukázala jim to tu?" Poukázal na ostatní, jež ho sem doprovázeli.
,,Co to sakra děláš?" Postěžovala si ihned Seindri tiše.
,,Věř mi. Tohle zvládnu lépe, než cokoliv jiného. Užij si prohlídku." Odpověděl jí s vyrovnaným úsměvem a poplácal ji zlehka po boku.
Stihla mu věnovat jen krátký, nechápavý pohled. Nepřela se s ním. Měla sice drobné pochyby, ale... V tomhle mu přeci jen věřila. Pokrčila tedy rameny a s nespokojeným zamručením přikývla.
,,Má paní... Pánové... Pojďte prosím za mnou." Ujala se jich Freia a ukázala paží ke vzdálenému průchodu. 
,,Mhee! Já jako správnej, línej zadek počkam venku. Na turistický vobhlídky mě neužije." Řekl Zeerax a s pobaveným zachrochtáním se ztratil v davu.
Cestou k východu samozřejmě nezapomněl krást jakékoliv jídlo, které se mu dostalo pod ruku.

Freia rozrazila dveře a vedla dvojčlennou skupinku kamsi do vyšších pater. Chodby zde byly hodně jednoduché a přehledné. S minimem míst, kam by se dalo schovat. Co se týkalo výzdoby, byly k vidění pouze obrazy nebo gobelíny.
,,Srdcem výhně je zde nepochybně hodovna. Na tuto centrální místnost se posléze napojuje několik dalších. Ty jsou stavěny tak, aby se skrze ně dalo snadno dostat na vnější okruh. Ale také aby bylo možné zatarasit průchody v případě útoku." Vyprávěla vyrovnaným hlasem Freia.
,,Nehrozí, že se zde zatarasíte jako ve slepé jeskyni?" Nadhodil zvědavě Zoren zpod své kápě.
,,Nikoliv, pane. Výheň byla už od základů stavěna jako pevnost. Jsou zde cesty, kterými se lze rychle dostat do kanalizace. Nebo rovnou do kasáren a zpět." Freia ukázala z okna na vzdálenou budovu.
,,Už chápu, proč se tu musí princ cítit jako doma. Je ve svém živlu, co?" Seindri se mírně pousmála, zatímco hleděla oknem ven.
,,O tom já nic nevím, madam." Seveřanka pohodila svým copem a na patě se obrátila. ,,Nyní, když dovolíte, provedu vás po vnějším okruhu."
,,Já bych řekla, že zkušený seržant jako vy bude vědět o princi Ničiteli víc než se zdá." Pokračovala Seindri tvrdohlavě ve svém.
,,Tohle možná není nejlepší nápad." Zašeptal varovně Zoren.
,,Mě třeba zajímají tyhle jiné věci. Například jestli byl dobrým velitelem." Ignorovala ho Seindri.
,,Tak hele..." Freia se zastavila a s povzdychnutím dala ruce v bok. Otočila se. ,,Z tohohle bych mohla mít taky pěkný průser, madam."
,,Proč ta zdráhavost, seržante? Tam dole se zdálo, že ho někteří snad i rádi vidí. Nebo se mýlím?" Potřásla zrzavou hřívou a pozvedla zvědavě jedno obočí.
,,Ano i ne, dá se říct. Pokud..." Freia se kousla do rtu. Pak to vzdala.
,,Pokud mohu s jistotou něco říct, pak to že hodně z nás Ničitele stále respektuje. Byl pro spoustu zelenáčů vzorem. Vždy v prvních řadách, a vždy tím posledním kdo vyklízel bojiště. Ti co šli první vždycky chcípali nejdřív. Ne ale s ním. Ne s ním."
,,Je fascinující slyšet něco takového. Děkuji vám za to, seržante." Seindri užasle vydechla.
,,Mhm... Spousta věcí upadla do zapomnění poté, co jeho oddíl nakráčel do Tyrimu. Gur'Palah. Sami jste viděli, že kapitán Mah'Rak se s tím ještě stále nesmířil. Bejval věrnou, levou rukou..." Freia mávla ledabyle dlaní a pokračovala dál na vnější okruh. 
,,Slyšela jsem, jak dopadl Tyrim. Prý strašlivá katastrofa. Celé město smeteno z povrchu země..." Utrousila Seindri v zamyšlení.
Vyjekla překvapením, když se seržant před ní náhle a prudce zastavil. Vrazila do ní, a měla pocit jako kdyby se střetla s mramorovým sloupem. Bývala by upadla na podlahu, kdyby ji včas nezachytil pohotový Zoren.
,,Tak předně... Nebyl zničen celý Tyrim. Ale jenom část! A za druhé, a tohle je velice opomíjená věc, Tyrim se tehdy otevřeně vzepřel králi." Řekla Freia důrazně.
,,Ale... Jak vy to můžete vědět? Byla jste tam?" Zeptal se Zoren pochybovačně.
,,Byla jsem součástí uklízecí čety, která dorazila na druhý den. Viděla jsem na vlastní oči co zbylo, a slyšela jsem zprávy přímo z první ruky. Tyrim nebyl srovnán se zemí, a spousta lidí v něm stále žila. Ale prudkost Ničitelova útoku zasela do jejich srdcí takový strach, že i starousedlíci nakonec odešli. Dnes je to prázdné město duchů." Freiny oči se zadívaly kamsi do dálek.
,,To nedává smysl! Pokud je to tak, proč se všude šíří zvěsti o tom, jak Ničitel spálil Tyrim na prach?" Seindri si přiložila prsty na spánky.
,,Kdo dneska stojí o pravdu, madam? Budou bardi raději zpívat o fádní pravdě, nebo o nesmysly opředené senzaci která vyvolá emoce?" Freia zakoulela očima a odvrátila se. 
,,To má pointu." Zoren pokrčil rameny.
,,Ale... Ale... Pak celé ty roky mnozí věřili lžím!" Vykřikla Seindri.
,,Asi už to tak bude. Konání prince Ničitele bylo sporné. Někteří to vidí jako zločin. Jiní jako preventivní úder. Ale tím už vážně zacházím mnohem dál, než bych měla. Prosím, pokračujme v prohlídce!"
Freia pokračovala v dál. Směřovala ke schodišti, jež ústilo ve vnějším okruhu, zatímco vyrovnaně vyprávěla o dalších zajímavostech Výhně. Seindri ji následovala, ale poslouchala sotva na půl ucha. Utápěla se v hlubinách svých myšlenek, které měla značně divoké. Jedna střídala druhou během mrknutí oka. Nedokázala uvěřit tomu, že sama celé roky naslouchala líbivým lžím. Měla podezření, že pravda bude někde jinde. Ale že bude až tak daleko od původních domněnek... Pravda. Co byla vlastně pravda, pokud o ni nikdo nestál?
Je nakonec snadné přijmout lži, které nám jsou každý den prezentovány jako pravda. Pomyslela si rozrušeně a stáhla rty do úzké linky.

Po zbytek prohlídky zachovávala již jen mlčení, kdežto Zoren se sem tam na cosi vyptával. Nějaké technické záležitosti, které jí byly beztak ukradené. Začala ožívat až tehdy, kdy se blížili zpět do centrální, hodovní místnosti. Už z dálky byla slyšet hudba a veselí. Srdce se jí rozbušilo nedočkavostí. Až to nakonec nevydržela a rychlejším krokem se prodrala do popředí. Proklouzla jako kočka škvírou v pootevřených dveřích a několikrát zamrkala, jak ji oslnila záplava světla. Poté přeskakovala pohledem po obličejích. Chvilku jí trvalo, než nalezla tu správnou s rudou kšticí. Už už se chtěla tím směrem vydat, když se náhle zarazila. 
Laif vysedával u jednoho ze stolů, obklopen vojáky. Pivo teklo proudem. Dřevěná deska se otřásala, jak do ní v nadšení bušily celé desítky korbelů. Po nesmírně dlouhé době ho Seindri spatřila uvolněného. Vyměňoval si s okolními bojovníky historky či vtipy. Usmíval se. Ba co víc... Smál se! A ona si uvědomila... Bylo to vůbec poprvé co viděla a slyšela jeho smích. Krátký okamžik. Prchavý, ale krásný. 
Jejich pohledy se setkaly. Široce se usmála, a radostí si maličko i poskočila když se začal sbírat k odchodu. Dala mu veškerý čas potřebný k rozloučení, načež se vydala ven jako první. Jakmile za nimi ale dveře Výhně zapadly, už se neudržela a objala ho. Tak pevně, jako kdyby chtěla z jeho těla vymačkat všechen vzduch.
,,Co to do tebe vjelo?" Zeptal se nevěřícně.
,,Ale... To... Jen tak. Jsem ráda, že tě zas vidím." Odpověděla s veselou jiskřičkou v oku. 
,,To byla ta prohlídka tak děsná?" Pozvedl mírně obočí, načež potřásl hlavou.
Zastavil se venku na nádvoří, a první co udělal bylo to, že se snažil nalézt nějaké cigarety. Výrazně mu s tím pomohl Zeerax, který se objevil v jeho stínu, chřestíc krabičkou. Šklebil se od ucha k uchu, takže nebylo pochyb o tom, že nejsou jeho.
,,Jak to tedy šlo, můj pane?" Zeptal se netrpělivě Zoren.
,,Mhhmm..." Zamručel Laif, zatímco si připaloval. Hodně ztišil hlas. ,,Dozvěděl jsem se pár nehezkých věcí. A... Měli jste pravdu. Situace je skutečně zlá."
,,Ha! Takže úspěch." Seindri spráskla ruce.
,,Dozvěděl jsem se, že stráže hodně často hlídají objekt kterému se říká všeobecně Očistec. Vězeňské vozy tam poslední měsíc jezdí prakticky den co den. Neustále se tam přesouvají odsouzenci, mezi kterými stráže viděly i děti. Jaká zkurvená díra to musí být...!" Hrdelně zavrčel.
,,Říkal jsem vám to! Jsme tu na tom opravdu strašně." Zoren mávl rázně paží.
Laif na něj pohlédl a zamračil se. Než se stihl čaroděj vůbec pohnout, chytl jej za límec a tvrdě narazil zády na blízkou zeď.
,,Také jsem se dozvěděl, že je permanentně uzamčená Univerzita! Ale nejen ona, nýbrž celá čtvrť ve které stojí! Říkal jsi, že prcháš. Tak jsou jen dvě místa odkud. Buď Očistec, a nebo Univerzita. A v tom případě, hošánku, víš mnohem víc než se zdá! Tak by bylo možná lepší kápnout božskou, nebo..." Vycenil zuby a pozvedl do úrovně jeho obličeje kostěnou čepel.
,,Při Světle Isharon...! Přísahám, že jsem mluvil pravdu a nic než pravdu, pane!" Vyjekl vyděšeně Zoren, a snažil se vykroutit z pevného sevření.
,,Byl jsem akorát na druhém konci města, když se Křišťálová čtvrť uzamknula! Prchal jsem před lovci, ale dostali mne. Tady můj starý známý mi pomohl dříve, než jsem překročil brány Očistce. Pouze... Pouze jsem viděl ty vozy. Dovnitř plné. Ve-ven prázdné!" 
,,Souhlasíme, pane drak. Potvrzuju a dosvědčuju každičký jeho slovíčko." Dodal Zeerax bez váhání.
,,A od tý doby se schováváš jak krysa v kanále, a čekáš na... Zásah osudu. Nebo tak něco. Už jsem slyšel dost." Laif čaroděje zas pustil a odplivl si. Hluboce potáhl z cigarety.
,,Co budeme tedy dělat? Hodláme jen tak nakráčet do Očistce?" Seindri potřásla hlavou.
,,Samozřejmě že ne! Uklidili by všechny důkazy ještě dřív, než bychom prolezli bránou." Pozvedl ruku v zamítavém gestu.
Sám neměl vůbec nejmenší tušení co dělat. Nemohl se objevit v okolí Očistce jen tak. Pokud v tom měl prsty skutečně Wolfe, a dozvěděl by se o tom, že se tak potuluje jistý drak... Skončit ve vězení by bylo neuvěřitelně pitomé. Ne. Muselo se to provést v utajení. Nejlépe v noci, mimo dohled strážných a jiných zvědavců. Pohlédl na malého Goblina, a v hlavě se mu vylíhl nápad. Poklekl a píchl jej prstem do prsou.
,,Ty, Zeeraxi, jsi koukám nadaný zlodějíček. Myslíš, že bys nás mohl dostat do Očistce? Maximálně tajně a tiše?" Zeptal se ho.
,,Pffff! Si děláte prdel?!" Zeerax zaprskal a nafouknul hruď. ,,Ve městě neni většího machra na vykrádačky, než mě! Vyhákuju klidňác i trezor místní banky, estli dostanu plány budovy."
,,O tom jsem jakože neslyšel, ale ten zbytek se mi líbí. Uchovej si takové nadšení na později." Laif spokojeně pokývnul hlavou a zas povstal.
,,Takže tohle je plán? Budeme si hrát na zloděje? To... Se mi docela líbí." Seindri se zasmála a tiše zatleskala.
,,Všichni víme, kde se budova Očistce nachází. Zeerax si ji obhlídne a najde nejvhodnější cestu dovnitř. My ostatní se s ním... Kolem půlnoci sejdeme. Připravte se. Bude to pravděpodobně divoká noc. A já nebudu tolerovat chyby. Kdo se na to necítí, ten ať raději zůstane ve skrytu." Prohlédl si každého z nich, jestli rozumí.
,,Nechť Světlo vede naše kroky. Půjdu s vámi. Pro všechny, kteří jsou v Očistci neprávem." Zoren se udeřil několikrát pěstí do prsou.
,,Jojo. Jasný. Hahahá! Tohle bude zábavička. Jo. Užijeme si to. Užijeme." Mumlal si Zeerax zatímco s chrochtavým smíchem mizel v přilehlých uličkách.
Laif jim věnoval ještě poslední okamžiky pozornosti, než spálil cigaretu v dlani a vydal se na cestu zpět do Domu uzdravení. Bylo skvělé, že našel spolupracující sebranku která byla ochotná vrhnout se do nebezpečí. Stejně ale pociťoval nával nervozity a nejistoty. Možná by bylo lepší, kdyby šel jen se Zeeraxem. Možná...
Očistec... Už jen ten název zní strašně. Co se teprve asi ukrývá uvnitř? Pomyslel si rozrušeně.