Ishkensag

Osmá kapitola - Oheň a popel

Když zaslechl za okny povyk ptáků, obrátil se na druhý bok a snažil se ještě spát. Zdál se mu zrovna celkem příjemný sen o domově, do kterého by se rád vrátil. Jak se ovšem jednou probudil, už znovu zabrat nedokázal. A nezáleželo na tom, jak pohodlně se zachumlal do přikrývky. Nakonec to bylo k nevydržení. Musel vstát. 
S hlubokým zívnutím se posadil, a jen co si promnul oči, začal vnímat své okolí. Přesněji že byl v pokoji úplně sám. V rohu se nacházela pouze kupa jeho věcí a zbraní. Druhá postel byla úplně netknutá. Zamračil se pohlédl k oknu, kterým dovnitř pronikaly sluneční paprsky.
To je zvláštní. Pamatuji si, jak mne sem ta žena přivedla, a jak zas odešla. Pomyslel si Edwin znepokojeně, zatímco začal uvažovat nad tím, co se asi stalo s jeho pánem. Pokud se tu vůbec neukázal...
Vyskočil obratně na nohy, a tiše vyjekl když ztuhlé svaly zaprotestovaly. Tělo mu ještě pořád vyčítalo riskantní jízdu na koni. Oproti včerejšku se ale cítil naštěstí mnohem lépe. Bude připravený podávat zas co nejlepší výkony. Trochu se protáhl, než se oblékl a vzal si opasek se zbraněmi. Poté vyrazil pryč. Rovnou do spodních pater krčmy. 
Co asi zrovna lord Ničitel dělá? Zkusil se zeptat sebe samého. Seskočil z posledních tří schodů, a trochu ho zaskočilo když nalezl přízemí úplně liduprázdné. Po opilém muži nezbyly ani ty korbely. Tajemná žena nebyla k nalezení. Stejně jako princ Laif. Jedinou, přítomnou duší byl sám hostinský, jež se s tichou písní skláněl u krbu a vymetal z něj popel.
"Hmm... Ale jsou tu jeho věci. Musí tu někde být." Zašeptal Edwin přemýšlivě, když u jednoho stolu spatřil princovu brašnu, i jeho veliký meč. Vzal ho opatrně do rukou a chvíli se jej prohlížel. Než ho zas odložil a vyrazil se podívat ven. Když prošel dveřmi, na okamžik byl oslepen pronikavým svitem slunce. Rozhlédl se kolem, a zkusil se podívat i za roh hostince. Prozkoumal okolí stájí, i prostor uvnitř. Nacházeli se tam tři koně. Dva jejich, a ten který patřil ženě. Princ ani ona nebyli nikde k nalezení. Mohli se někam vytratit?
Až pak Edwin zahlédl obrys něčí postavy minimálně dvě desítky kroků od stájí. Ihned poznal dračí ocas, a jak jej měl princ ovinutý kolem nohou. Opíral se zády o vzrostlý strom, a tvář schovával do jedné dlaně.
"Dobré ráno, milorde!" Zvolal Edwin vesele.
A pak toho okamžitě zalitoval, když na něj princ pohlédl skrze prsty. Pohledem, který by dokázal dost ošklivě zabíjet. Trochu poodstoupil, když se jeho pán narovnal a protáhl. Působil dost nevrlým dojmem, což Edwina nutilo dávat si o to větší pozor na ústa. Uvažoval, jestli princ v noci spal alespoň pár hodin.
"Je všechno v pořádku?" Zeptal se opatrně.
"Proč by nemělo být?" Laif pokrčil ramenem. "Vidím, že jsi jako rybička. Skvělý. Tak nachystej koně. Vyrazíme okamžitě."
"Rozkaz, pane!" Edwin srazil paty a narovnal se.
Otočil se k odchodu, ale pak se zarazil. Na mysl mu vytanula otázka, která ho začala velice rychle pálit i na jazyku. Poohlédl se po princi, a několik úderů srdce si ho prohlížel. Jak se s rukama v bok dívá kamsi do lesů. Co se mu asi honilo hlavou? Nad čím mohl někdo jako on přemýšlet? Kdyby na to Edwin nalezl odpovědi, spalo by se mu ještě lépe. 
"Pane, smím být upřímný, a smím se vás na něco zeptat?" Nadhodil trochu bojácně.
"Do toho." Laif, aniž by se na chlapce podíval, mávl rukou.
"Vím, že mne nenávidíte. Pohrdáte mnou. A stejně... Proč jste zachránil můj život? Mohl jste mít o nepřítele méně."
Zpočátku se princův výraz nezměnil. Ale pak se zamračil, a až nyní začal věnovat chlapci plnou pozornost. Jako kdyby se snad chtěl přesvědčit, jestli slyšel správně. 
"A ty si myslíš, že jsem to dělal pro tebe?" Laif se uchechtl a pohodil hlavou. Pak se zas pohledem odvrátil, a naprázdno pootevřel ústa. Zaváhal nad svými, dalšími slovy. "Udělal jsem to pro Kaelase. Jemu na tobě očividně záleží. A dost by mu nejspíš ublížilo, kdyby musel sbírat tvoje ostatky."
Princ se odmlčel a hluboce se nadechl. Stejně tak se do hlubokého, zamyšleného ticha ponořil i Edwin. Tohle... Vlastně dávalo smysl. Byl rád, že neočekával něco víc. I když stejně tak jako tak cítil trochu zklamání, kvůli kterému pohasla jeho dobrá nálada.
"Tak to je, a tak to i bude. Pro mého bratra. A nic víc."
"Hmmm." Edwin tiše zamručel. "Škoda. Možná... Ah, možná jsem doufal, že bychom mohli být..."
"Přátelé?" Dokončil za něj Laif s tichým hořkým smíchem. "To je ten nejhorší, možný nápad. Ve tvém vlastním zájmu bych se držel dál. Mimochodem... Mám pocit, že jsem ti dal nějaké úkoly!"
Edwin poodstoupil, když princ hrdelně zavrčel a sklonil pohled ke špičkám svých bot. Pak se mírně uklonil a rychle se vrátil do stájí. Zkontroloval koně a vyvedl je ven. Sedla byla uvnitř. Stačilo je jen nasadit, a utáhnout řemeny. Nechal své myšlenky plynout, a soustředil se na práci.

Laif chlapce zpovzdálí několik okamžiků pozoroval, než zase schoval tvář do dlaně a promnul si prsty oči. Hlava ho bolela jako střep, ale dá se zase do pořádku, až budou zpět na cestách. Byla to další noc, kdy nezamhouřil oka. Na to až příliš nedůvěřoval zdejšímu místu, nebo jeho osazenstvu. Paranoia, a příliš mnoho starostí. Obojí tlouklo v zákoutích jeho mysli jako kladiva.
Zaskřípal tiše zuby a odtáhl se od drsné kůry stromu. Měl v úmyslu jít si vyzvednout do krčmy své věci, aby už poté mohl pouze nasednout na koně, a pokračovat s Edwinem dál.
"Jste na něj dost tvrdý, můj pane." Ozval se nečekaně kdesi po jeho boku známý, ženský hlas.
"Zocelí ho to. Život sám je tvrdý." Odseknul Laif podrážděně. "Tohle je to, co děláš? Šmíruješ a posloucháš cizí hovory? Už jen to mi stačí na to, abych tě zbičoval."
"Pfff! Nejsem špeh, pane! Mám pouze ráda ranní procházky, a trochu meditace mezi stromy." Zrzavá žena roztáhla ruce a zhluboka se s úsměvem nadechla. "Možná by vám to také pomohlo."
"Vypadám snad jako někdo, kdo by trávil čas meditacemi?" Laif se udeřil do kyrysu. "Sbohem a doufám, že se již neshledáme."
"Vlastně..." Žena mu obratně zastoupila cestu. "Doufala jsem, že bych mohla cestovat s vámi, milorde. Nebudu zaostávat. Slibuji."
Laif vytřeštil oči a zatřepal hlavou, protože měl dojem že se snad přeslechl. Netušil, jestli to měl být zase nějaký mizerný vtípek, ale jeho už tak hrozná nálada byla rázem ještě horší. Tvář se mu zakabonila, a místo slov vzal tu drzou ženskou za paži, aby si uvolnil cestu. Už tak litoval toho, že se s ním táhl Edwin. Představa, že by s nimi cestovala i tahle Elfka, byla strašná.
"Fajn. Beru to jako jednoznačné ne." Poušklíbla se zatímco si prsty mnula paži. "Ale myslím to vážně! Chci jet s vámi do Gryffího vrchu. Alespoň mě vyslechněte. Budu upřímná."
Laif se zastavil a na moment zaklonil hlavu. Věděl, že toho bude litovat. Měl by prostě pokračovat, a zapomenout na ni. Ale na to začal být až příliš zvědavý. Cítil, jak ho to nutkání získat odpovědi nahlodává. Proti své vůli se tedy otočil, a netrpělivě pohlédl ženě do očí.
"Děkuji. Mám vícero důvodů." Začala Elfka opatrně. "Ano. Nechci cestovat sama. Lesy jsou teď nebezpečné, a být po boku zkušeného válečníka považuji za velké štěstí. Mám v Gryffím vrchu známé, kteří se vám za pomoc štědře odmění."
"Nejsem tedy moc přesvědčen. Dál?" Laif založil ruce na prsou.
"Dál... Inu..." Její tvář zvážněla. Tentokrát měla na jazyku něco důležitějšího. "Jen tak, zčistajasna, se uprostřed lesů objeví jeden ze Čtyř, ten jenž je zavržený a zapomenutý, a jsem to zrovna já kdo na něj narazí? Je tu doslova tisíce věcí, na které bych se chtěla zeptat, můj pane."
"Tak moment! Jak ten, jenž je zavržený a zapomenutý?" Laif pozvedl obočí.
"Před deseti lety... Jako kdyby vás najednou spolkla sama zem." Elfka se ustaraně zamračila. "Žádné písně. Žádná slova. Nikde žádná vaše tvář. Ze dne na den jste... Zmizel."
Laif ji krátce propaloval pohledem, než sklonil hlavu na prsa. Myšlenky se mu v hlavě rozběhly jako promazaná kolečka, zatímco srdce se mu rozbušilo tak, až téměř cítil jak mu vibruje hrudní plát. Přemýšlel jestli ta žena vůbec věděla o tom, proč byl uvězněn. Přišla do království až poté, co byl Tyrim již srovnán se zemí? Odkud by potom tedy pocházela? Z Nakyrimu? Její snědá kůže by odpovídala tomu, že není místní.
Zavržený a zapomenutý... Tak je to tedy? Za vše, co bylo spácháno... To je asi... Fér, ne? Mihlo se mu hlavou. Netušil jak se s těmihle novinkami přesně vyrovnat.
V takové chvíli udělal Laif to, co dělával kdysi běžně. Aby nad sebou samým získal zas kontrolu, potlačil spoustu věcí hodně hluboko, snad až na samé dno, a uzavřel je do pevné ocelové schránky. Pak se upnul myšlenkami ke Gryffímu vrchu, a věnoval Elfce jeden poslední pohled, než se otočil a odešel.

Vyrazili všichni společně, a zamířili dál na východ. Hostinec brzy nechali daleko za zády a zůstala pouze cesta vpřed. Dva jezdci uháněli svým obvyklým tempem, kterému by pravděpodobně ani ďáblové nestačili. Jezdkyně občas zaostávala, ale dařilo se jí alespoň držet se na dohled. Dokud Laif nepřikázal zpomalit. Pak oba dohnala.
A byla to právě sama Elfka, kdo se snažil udržovat alespoň nějakou konverzaci. Vyprávěla vtipy, jakési své historky a poznámky. Edwin jí vycházel milerád vstříc. Narozdíl od Laifa, jež byl nezvykle potichu a hovorů se neúčastnil. Víceméně od toho momentu, kdy s Elfkou mluvil naposledy. Netrápila ho pouze její slova. Vracel se myšlenkami ke karavaně. Ke svému bratru. Přemýšlel nad tím, co vše musí zařídit až dorazí do města.
Den se přehoupl v poledne, a Rienský hvozd začal řídnout ještě více. Nejen proto, že přibývalo míst kde stromy vykáceli dřevorubci. Dále na východ se začaly rozprostírat otevřené pláně, a tam daleko na horizontu bylo možné konečně zahlédnout první známky Gryffího vrchu. Do večera by mohli projet městskými hradbami.
"Hah! Už se zatraceně těším na postel, která nebude mít blechy." Zavtipkovala Elfka.
"A když jo, tak alespoň poctivé i se štěnicemi." Přidal se Edwin s úsměvem. "Co myslíte vy, milorde?"
Houkl přes rameno. Když ale nedostal žádnou odpověď, znervózněl a ohlédl se. Všiml si, že princ se nacházel hodně pozadu. Neseděl na koni, ale postával nějaký kus od něj. Pravou ruku měl mírně nataženou před sebou a držel v ní hrst hlíny, na kterou se upřeně díval. Edwin několikrát hlasitě luskl, ale princ nezareagoval. Že se něco děje pochopil v okamžiku, kdy si všiml jak moc se jeho dlaň třese.
Laif se nedokázal ani pohnout, protože měl pocit, jako kdyby mu cosi paralyzovalo svaly. Dýchal trhaně a ztěžka, ale to bylo proto, že mu jakási síla bolestivě svírala hrudník. Konečně dokázal odtrhnout oči od své dlaně a vzhlédl. Všechny stromy kolem byly... Mrtvé. Spálené na uhel. Zbyly jen roztříštěné pahýly, které se zoufale natahovaly k obloze jako prsty. Sežehnutá, pustá planina se táhla na celé míle daleko. Posetá hnijícími těly. Popel se zvedal při každém kroku. Poletoval vzduchem jako vločky.
"Zem, kterou nazýváme domovem... Spálená." Pronesl tiše rozechvělým hlasem.
Sevřel dlaň s hlínou křečovitě v pěst. Načež ho pohyb kdesi vepředu vylekal natolik, že málem tasil meč. Trvalo pár vteřin, než se vrátil zpátky do reality.
"Hou hou! To jsem já!" Vyjekla Elfka s pozvednutýma rukama. "To je v pořádku. Jasný? Je to v pořádku. Ať už to bylo cokoli, je to pryč."
"Co jste to říkal?" Zeptal se vytřeštěný Edwin. Žena ho za to okamžitě dloubla loktem do žeber. "Teda... Jste v pořádku, pane?"
Laif se podíval z jednoho na druhého a opřel se rukama o stehna. Musel několikrát hluboce zalapat po dechu. Tíha na jeho prsou sice ustoupila, ale chvění v pažích nikoliv. Už to alespoň dokázal ovládnout natolik, aby se mohl vrátit ke svému koni, a obratným skokem se na něj vyhoupnout.
"Jenom nějaká chvilková nevolnost. Nechte to být." Pronesl vyrovnaným hlasem. "Pokračujme. Neztrácejme čas. Chci být za hradbami města dříve, než se setmí."
Kopl koně patami do boků a zaujal místo daleko ve vedení. Překročil jako první hranici Rienského hvozdu, a uháněl přes travnaté pláně k městu. Tušil, že je zezadu svými dvěma společníky pozorován, a jejich pohledy ho pálily jako uhlíky. Cítil se zahanbeně za takový projev slabosti. Něco takového neměl nikdo vidět. Měl se lépe ovládat. Věděl přeci, do jakých končin půjde! Znal tato místa až příliš dobře!
Možná proto, že je znám až příliš dobře. Napadlo jej v duchu. Všechno to vyplouvá zas na povrch.
Zavřel na okamžik oči, a utřídil si v hlavě myšlenky. Myslel na to, co jej čeká. Musí nalézt jarla, a sehnat dostatek zbraní, aby se posléze vrátil ke konvoji. Představoval si, co asi Kaelas řekne až jej uvidí v čele oddílu, se kterým následně vyhubí v Rienu škodnou. Zas oči otevřel a zahleděl se na horizont.
Čím byl k městu blíže, tím více se ho zmocňoval dost nepříjemný neklid. Napřed se zdálo, že je pouze jen nervózní. Ale pak ucítil kdesi v nitru chlad, a vzadu v hlavě protivné svrbění. Jako kdyby se nějaká vzpomínka chtěla zoufale připomenout. Jakmile se to pokusil potlačit, spustil lavinu která se zastavit nedala. Zakousl se do něj strach tak silný, až zpanikařil. Zatáhl za opratě, kvůli čemuž se kůň s hlasitým řičením zvedl na zadní. Neudržel se. Spadl tvrdě na záda a vyrazil si dech. Instinkt mu poté radil, ať utíká pryč. Co nejdál od města. Vlastně... By dal cokoli za to, aby se tam nemusel znovu vrátit. 

Všechno se to vrací. Všechno se to vrací! Mihlo se mu hlavou, mezitím co se sbíral na nohy. Zas jednou slyšel ty hlasy. Nářek raněných a řev bojujících. Oheň, který pohlcoval svět, jenž mu byl kdysi domovem. Město, které se hroutí. A oni utíkali. Občané a vojáci. Temnota noci pohlcovala je samotné, s veškerou jejich nadějí.
Stejně tak chtěl utíkat i Laif nyní, ale strnul na místě a zakrýval si rukama uši. Snažil se popadnout dech, ale jen naprázdno otvíral a zavíral ústa. Jako kdyby mu zas nějaké kovové obruče drtily hrudník a plíce. I když ten nejhorší šok pominul, ledový strach kdesi uvnitř přetrvával. Udělal ztěžka několik kroků zpátky a sesunul se na veliký balvan, kde se ohnul v pase a opřel se lokty o kolena. Konečně se mohl hluboce nadechnout.
Nemůžu jít zpátky! Pomyslel si. Ale... Musím. Musím... Musím splnit svoji povinnost.
"Co se to s vámi sakra děje?!" Spustila Elfka, jakmile jej dohnala. "Chvilková nevolnost jste říkal? Tohle ani náhodou nevypadá jako chvilková nevolnost, pane."
"Milorde! Jste zraněný? Ten pád vypadal strašlivě!" Ozval se hned poté starostlivě Edwin.
"Budu... V pořádku. Jen... Jen mi dejte... Minutku." Odpověděl trhaně a pozvedl ruku.
"Podívej se na mě. No tak! Podívej se mi do očí!" Elfka vzala jeho tvář do svých dlaní, a víceméně jej přinutila, aby se jejich pohledy setkaly. "Bude to v pořádku, ano? Pomohu ti, ale potřebuji abys se mnou mluvil, a abys začal hluboce dýchat. Rytmicky, pomalu. Hlavně v klidu."
Laif vzdal své snahy vymanit se jí, a začal se soustředit na svůj dech. Pomáhalo to, a do jeho těla se skutečně začal vracet klid. Sevřel dlaně v pěst tak silně, až kůže rukavic zapraskala. Strach ustupoval. Stále zde byl, ale alespoň už jej tak neochromoval. 
"To je v pohodě, milorde. My tady budeme, a bez vás se nikam nepohneme." Ujistil ho Edwin, a zabušil si pěstí na prsa. 
"Blázni. Jste oba... Blázni." Laif se tiše rozesmál a vytáhl od opasku svoji krabičku s cigaretami. "Já... Děkuji za to."
"Co se děje?" Zeptala se Elfka starostlivě, zatímco z něj ani na chvilku nespustila své zlaté oči.
"Jen..." Laif zaváhal.
Podíval se z jednoho na druhého, a přemýšlel jaká zvolit slova. Tak nějak tušil že se právě nacházel v okamžiku, na kterém opravdu hodně záleželo. Možná bylo načase oplatit upřímnost upřímností. Vložil si poslední cigaretu mezi rty a prázdnou krabičku zahodil. Opět si plamínkem v dlani zapálil.
"Vrací se mi jen pár starých vzpomínek." Zhluboka potáhl z cigarety, a vyfoukl obláček kouře. "Dávných a hodně ošklivých. Tahle zem... Tohle město... Bývalo to kdysi jiné. Před válkou. Možná jednou... Povím více. Ale ne dnes. Ne dnes."
Zakroutil mírně hlavou a vstal. Bezmyšlenkovitě pokračoval vpřed pěšky. Potřeboval se vzchopit, a jednak si musel protáhnout bolavé svaly. Srdce mu uvnitř hrudi stále divoce tepalo, částečně strachem a částečně adrenalinem. Mysl měl ale již mnohem jasnější. Snad to bylo tím, že vnímal ty dva za svými zády. Bylo těžké si přiznat, že mu jejich společnost vlastně pomáhá v tom, aby pokračoval k městu kterého se tolik bál. 
Doufám jen, že to není nějaká hloupá chyba. Pomyslel si nejistě, a spálil nedopalek mezi prsty.