Ishkensag

Dvacátá osmá kapitola - Proroctví

Ve městě a přesto na okraji, dál ode všeho ostatního. Vysoké zdi a štíhlé věže, které neměly chránit před tím co by mohlo přijít zvenčí. Nýbrž před tím co by se mohlo objevit uvnitř. Univerzita. Místo učení, magie a vědění jež bylo zároveň přísně střeženou věznicí. Tam zpoza druhé strany působil celý komplex ohromujícím, prastarým dojmem. Jakmile ovšem jeden vešel dovnitř... Kdysi pravděpodobně okolní zahrady překypovaly studenty a jejich mistry. Ne ale dnes, kdy se celé nádvoří utápělo v hrobovém tichu. Na dohled nebylo jediné, živé duše. Zůstal jen chlad a závan zkaženosti, kterým byla prosycena nejen půda.
Laif zhluboka nosem nasál vzduch. Stál nehybně na jednom místě minimálně už několik minut. Vyčkával, ačkoliv sám netušil na co přesně. Měl pocit jako kdyby se za bránou Univerzity skrýval jiný svět. Plný nočních můr. Alespoň tak na něj působilo přilehlé okolí. Poslouchal vítr, který se proháněl v korunách mrtvých stromů. Jak se s každým poryvem pohnula malá branka, jejíž panty skřípaly v sotva slyšitelné agónii. Tasil pomalu meč. Čepel zazpívala když jí prudce máchl. Pokračoval vpřed, a zastavil se znovu až u vstupní brány do ohromného sídla čarodějů. Obě křídla byla pootevřená. Hala na druhé straně se utápěla v tichu a v závoji hutné temnoty. Až působila dojmem hrobky.
,,Myslíš, že mě tvý stíny zastaví, sráči?" Zamumlal si tiše pro sebe. Na okamžik zaváhal. Cítil, jak mu pod lem oblečení zalézá zima. Nebo jak se do jeho nitra pokoušely proniknout prsty strachu. Měl by zůstat venku? Ne. Už byl zde, na prahu. Cesty zpět nebylo. 
Hluboce vydechl, až mu od rtů šla pára, a zahalil levou dlaň do rudozlatého ohně. Se zatajeným dechem vstoupil dovnitř, pevně svírajíc meč v ruce druhé. Jak světlo bojovalo se stíny, odhaloval co se to tam v hale skrývalo. V první řadě si všímal menšího a většího nábytku, jež plul prostorem jako kdyby se ho snad gravitace netýkala. Pak si všímal fleků na podlaze. Krev. Spoustu zaschlé krve. Odehrál se zde nějaký souboj? Kam ale potom zmizela těla? Neviděl nikde žádná. 
Narazil na rozcestí, včetně širokého schodiště vedoucím do vyšších pater. Nacházely se zde i mosazné ukazatele, které ale někdo zohýbal takovým způsobem, že byly nečitelné. Laif se musel zamyslet, protože zdejší systém chodeb mu neříkal vůbec nic. 
Zřídlo musí být někde ve sklepení, ne? A Khasar... Proč by byl dole, když tam má očividně hotovo? Mihlo se mu hlavou, zatímco si zamračeně prohlížel viditelné runy na rozcestníku. Zavřel oči a zklidnil svůj dech. Zřídlo nebo horní patra? Rozhodl se stoupat spíše výš. Intuice ho tam táhla. Sevřel pevněji meč a vyšlápl první schody. Krok míjel krok. Zatuchlý vzduch občas protnul slabý vánek. Přinášel sebou hlasy. Sotva slyšitelné ševelení. Těžko říct, jestli Laif slyšel duchy nebo jen meluzínu. Na klidu mu to rozhodně nepřidávalo. 
V temnotách se zablýskla tabulka s číslem. Čtvrté podlaží. Tady se zastavil protože ten pocit čehosi zkaženého zde byl silný. Mnohonásobně silnější než venku na nádvoří. Pohlédl na vyražené dveře na zemi. Pak se zadíval do dlouhé chodby. Krystaly ve stropě, které obvykle zajišťovaly osvětlení, nyní poblikávaly v nepravidelných intervalech. I zde byla podlaha zbrocená krvavými fleky. Naprázdno polkl a vstoupil. S bušícím srdcem a s mečem nataženým před sebou. Neudělal ani deset kroků, když dveře s ohlušujícím prásknutím zapadly zpět na své místo. Krystaly ve stropě se rozzářily, načež začaly jeden po druhém praskat. Horké střípky mu zasypávaly tváře, vlasy i krk. Obklopila ho tma, ve které slyšel pouze svůj rychlý dech. Nebyl ale sám. Cítil přítomnost něčeho dalšího. Nehybně vyčkával.
,,Tady je náš zapovězený syn." Ozvala se jednohlasně směsice různě znetvořených hlasů. Rozesmáli se. 
,,Ukaž se, Khasare!" Vykřikl Laif.
,,Už jenom kousek. Pojď dál. Jsi očekáván." Tentokrát se ozval někdo další. Jiný. 
,,Vylez a bojuj! Zbabělče!" Zařval Laif mnohem vztekleji a zavrčel.
Když nedostal odpověď, vznítil levou paži a rozběhl se vpřed. Narazil na rozcestí, ale nemusel váhat kudy dál. Dvě cesty se zatarasily sotva viditelnou bránou. Nezbývalo mu nic jiného než pokračovat tou jedinou zbývající odbočkou. Tato chodba se příliš nelišila od té předchozí. Jen zde přibývalo dveří a dalších místností. Stejně tak i podivných, stínových postav. Některé se rozplynuly hned jakmile na ně dopadl paprsek světla. Jiné... Pokračovaly ve své činnosti. Nestaraje se o cokoliv co se dělo v jejich okolí. Byli to skutečně pouze stíny, nebo pozůstatek místního osazenstva? 
,,Co to je? Co jsou sakra zač?" Zeptal se Laif, když pozoroval plynulý pohyb několika nejbližších siluet. Odpovědi se mu nedostalo. Přízraky mlčely stejně jako chladné zdi. Když se k nim pokusil natáhnout svou mysl, jakási neznámá síla ho odrazila zpět. S takovou intenzitou až ucítil bolest v obou spáncích.
Zaskřípal tiše zuby a potřásl hlavou. Přidal do kroku. Téměř běžel, dokud nenarazil na další dveře. Jeho nitro téměř vibrovalo. Cítil magii, jež se nacházela na druhé straně. Neměl nejmenších pochyb o tom, že Khasar se nachází právě tam. Sevřel pevněji meč v dlani, a prudkým kopancem vyrval dveře jak se zámkem, tak i s panty. Vstoupil do rozměrné pracovny, kde tmu rozhánělo několik desítek zapálených svící. Vysoké regály přetékaly svitky a knihami. Stoly byly zaskládané různým haraburdím. Panoval zde neorganizovaný chaos. Laif by se zde ani nezastavoval, ale jeho pozornost si získal kulatý oltář uprostřed místnosti. Ve vzduchu nad ním levitovala prázdná ampulka. Ta samá, jakou měla čarodějka Vivien. 
Kde schováváš svá tajemství? Pomyslel si letmo a obrátil se k blízkým stolům. Vytvořil ohnivou kouli, kterou nechal plout prostorem, a zvědavě prohrábl svitky. Zápisky, obrazce, čísla a tabulky... Narazil ovšem i na mapu celého království. Někdo na ní červeným inkoustem označil místa. Desítky míst. Hlavní město bylo mezi nimi. Nebeský palác. Laif pozvedl v zamyšlení hlavu. Ohlédl se po ampulce. Zaplavila ho vlna chladu a hrůzy. Zřídla. 
,,Ale to je šílené!" Vyhrkl nevěřícně. 
Zaslechl po pravé straně zařinčení dopadajícího poháru. Ohlédl se, a spatřil postavu s nataženou rukou. Třímala hůlku, z jejíž špičky vytryskl zářivý proud energie. Bez zaváhání ocasem vyhodil do vzduchu blízkou lavici. Při kontaktu s kouzlem se roztříštila na kusy. Hned poté vrhl meč. S takovou silou, až jím neznámého útočníka přišpendlil k regálu s knihami. Byl na místě mrtvý.
,,Zkurvení hůlkaři." Utrousil tiše, jakmile získal svoji zbraň zpět.
Akorát včas, neboť spatřil jak se okolní stíny hemží pohybem. Další útok přišel jako lusknutím prstů. Tentokrát ze všech možných stran. Na jeho tělo dopadal houf tenkých, namodralých střel. Mnohé se neškodně odrazily od zbroje. Ve vzduchu začal silně páchnout ozon. Zprvu si jen kryl rukou hlavu. Ale pak s burácivým řevem vyrazil pryč. Prvního čaroděje, na kterého narazil, přesekl ve dví jako tenký stromek. Hned za ním byla skupina dalších, kterou zmasakroval ještě dříve než vůbec stihli dokončit své magické formule. Tehdy si dovolil vydechnout. Aby se rozhlédl po bojišti. Krátký okamžik stačil. Ve světle svící napočítal kolem dvanácti hlav, které se ho pokoušely znovu obklíčit. Na většinu z nich shodil knihami obtěžkaný regál, do kterého se opřel celou silou. Otočil se, aby se přesunul na výhodnější pozici, a strnul. Pohlédl totiž do tváře kterou znal. Mladistvý obličej lva Zorena. 
,,Už zase ty?"
,,Ano. Už zase já." Odpověděl mladík. Khasarovým hlasem. Ušklíbl se od ucha k uchu, a jeho oči se naplnily temně fialovým plamenem.
Než stihl Laif jakkoliv zareagovat, do jeho těla udeřilo neviditelné beranidlo. Letěl vzduchem a prorážel vše co mu stálo v cestě. Dokud nepřistál tvrdě na kamenné dlažbě. Meč mu vypadl z ruky a odcestoval kamsi dál. Ani se ho nesnažil hledat, protože se nyní více soustředil na bolest která mu korzovala napříč celým tělem. Měl pocit, jako kdyby mu někdo přelomil záda. 
Když se zvedl na kolena a pozvedl hlavu, zjistil že opustil pracovnu. Nyní se nacházel v jakémsi oválném planetáriu se skleněnou kopulí. Uprostřed, mezi mnoha vyvýšenými tribunami, bylo pódium. Laif byl nyní jediným účinkujícím.
,,Co jsi to udělal...!" Pronesl, zatímco sahal po svém meči. Využil ho k tomu, aby se vytáhl na nohy. ,,Máš vůbec tušení, co se chystáš provést?!"
,,Je velmi milé vás znovu vidět, princi. Nemohl jsem se dočkat dalšího setkání." Odpověděl Khasar mimovolně během toho, co scházel po schodišti dolů.
,,Na tomhle světě žije spousta bytostí, které magii využívají. Spousta z nich ji vyloženě potřebuje k životu. A ty... Odsoudíš k smrti ne tisíce, ale miliony! Své vlastní lidi jsi proměnil v přízraky! Jsi šílený!"
,,Šílený a nebo geniální, že se odvažuji natáhnout ruku po síle, která doposud patřila jen Vám, vyvoleným?" Khasar se rozesmál. ,,Zřejmě nevidíte skutečný potenciál dračí krve."
,,S tím je konec! Tady a teď! Bojuj!" Laif burácivě zavrčel a zaujal postoj.
,,Jestliže vaše krev dokáže svět zahalit stínem a zabít jej, jen si představte co teprve dokáže krev princezny či samotného krále. Z temnoty by se urodil svět nový. Lepší a silnější. Neboť krev je..."
,,Klíč. Jasný! Víš co? Ušetři mě těch keců. Měl sis vzít příklad z Olivera. Ten mě chtěl alespoň otevřeně zabít!" Laif zakroutil hlavou.
,,Oliver je nevzdělaný idiot! Hlupák, který prahne po zlatě, neuvědomujíc si jaké skutečné bohatství měl celé roky pod nosem. A přiznám se že i já byl slepý. Ale vy..." Khasar se prudce otočil a ukázal na prince prstem. ,,Zabít vás by bylo neuvěřitelné plýtvání. Zvláště když jste nepostradatelnou figurkou na šachovnici." 
,,Dost už bylo tvých žvástů! Vylez z toho kluka, srabe!" Vyštěkl Laif netrpělivě a bez váhání vedl proti čaroději útok. 
Čepel jeho meče nestihla ani dopadnout, když se Khasar rozplynul jako mlžný opar. Celým planetáriem se hned na to rozezněl zvuk minimálně sedmdesáti holí, kterak jimi bylo naráz udeřeno do podlahy. S tím vše začaly pohlcovat stíny. Budova se v nich doslova utápěla, dokud nezbyla jen tribuna. Jako kdyby byla vržena kamsi mimo realitu. Do prostoru v nicotě. Nebylo cesty zpět. Co víc, nebylo cesty nikam. Laif nahlédl přes okraj, a potlačil nával paniky.
,,Iluze, úskoky, a jedovatá slova... Tohle je všechno co umíš? Sráči! Zbabělče!" Vykřikl nahlas a vztekle uhodil ocasem do podlahy. ,,Nikdy nedostaneš krev mých sourozenců! To tě dřív stáhnu do náruče smrti sebou!"
,,Oh, ale princi... Samozřejmě že dostanu. A bude to vaší zásluhou." Khasar se mu objevil zákeřně za zády. ,,Nejen král umí pohlédnout do Přediva času a prostoru. I já se podíval, a spatřil jsem nevídané věci."
,,Nech mne hádat. Urval jsem ti hlavu a naplival do krku?" Laif se jízlivě ušklíbl.
,,Říkal jsem už, že jste součástí mých plánů? To se týká i mé, grandiózní lži. A odstartujete ji vy sám. Kde započal váš pád, tam se zrodí i vaše skutečná osobnost. Jakmile svou vlastní rukou, svým mečem, zabijete Eldrinorskou princeznu a Loranijského emisara. Vy sám uvrhnete svět do temnoty. Tak zní mé proroctví." Pronesl Khasar zvýšeným hlasem a rozesmál se.
,,Jsi zkurveně mizerný lhář, Khasare! Lžeš až se ti od huby práší!" Zařval Laif podrážděně.
,,Nemohu lhát o něčem, co je psáno v knize osudu. Však vás ostatně zvou Ničitelem." Khasar provedl dlaněmi složité gesto.
Svět kolem se znovu změnil. Pryč byly závoje tmy. Místo toho se okolí zaplnilo budovami. Nebo spíše tím, co z nich zbývalo. Pod nohama se vinula táhlá ulice, která kdysi bývala pověstnou třídou překypující životem a obchodníky. Laif to místo poznal okamžitě. Byl to Tyrim. Město, jež skončilo v plamenech. Město, které zabil jeho vlastní oheň. Jako kdyby znovu slyšel všechny ty výkřiky, a cítil ten žár. Bylo neuvěřitelné, že Khasar ukradl i tuto vzpomínku. A nyní jí zneužíval.
,,Tahle zasraná chyba..." Utrousil Laif tiše.
,,Chyba, a nebo pouze začátek toho, k čemu jste skutečně předurčen?" Khasar prošel kolem něj a rozchechtal se. ,,Jak dlouho ještě budete prchat před sebou samým? Jak dlouho si hodláte hrát na něco, čím nikdy nebudete?"
,,Jaká zasraná hříčka je tohle?! Jdi k čertu i s tvými jedovatými slovy, hade!" Laif se prudce ohnal mečem. Ale jeho nepřítel zde nebyl. Přemístil se. 
,,Já chápu. Myslíte to dobře a máte nějaký svůj kodex. Ale dovolte abych si ujasnil pár věcí... Vaši bratři... Oba dva vás již dávno zradili. Vaše vlastní říše vás nenávidí a bojí se vás. A to zrzavé děvče, které vás kdo ví jak dlouho jenom tahá za nos... Co o ní vlastně víte? Tak za co vlastně bojujete? Proč? Proč bojovat za ty, kteří ve vás vidí zrůdu?" Čaroděj zakroutil hlavou a pokrčil rameny.
Laif na něj pohlédl a přivřel oči. Nechal ta slova proplout myslí. Netušil z kolika lží se skládají. Bylo tam každopádně pár otázek, které si sám kladl už delší dobu. Všechny ty pochyby, které doposud držel pod pokličkou, vyplavaly zas ven a otřásly piedestalem toho, v co se snažil věřit. Ten zbytek věcí, jež stál na zhroucených ideálech a snech. Pohřbené pod nenávistí a vyhasínající touhou po pomstě.  
Má... Pravdu. Co je pryč, to se již nikdy nevrátí. Mihlo se mu hlavou, když se ohlédl do vzpomínek. S nesmírnou bolestí na srdci si připomínal, kterak se na něj snažilo jeho vlastní království zapomenout. Jeho jméno, které se neslo vzduchem jako předzvěst čehosi zlého. Zapovězený. Hluboce povzdychl. Čepel meče zazvonila s intenzitou zvonu, jak nechal ruku se zbraní poklesnout. Byla těžká jako olovo. 
,,Svět z vás chce mít monstrum, tak mu ho pojďme dát princi. Zbavili se vás jako obtížného hmyzu. Ale se mnou se vám dostane úcty, jakou si právem zasloužíte, i odvety jež vám byla odepřena. Pojďme změnit svět. Společně. A já vám pomohu odhalit skutečný rozsah vašich schopností." Khasar se usmál a provedl poloviční poklonu, s pravou dlaní nataženou vpřed. Nabízející a vyzývající. 
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se zastavil čas. Každá vteřina jako by se vlekla celou věčnost. Každý úder srdce byl jako dopad ohromného kladiva. Laif cítil jak se mu svírá hruď pod nátlakem, jež způsobila Khasarova pobídka. Pokud přijme... Kterou cestou se bude ubírat? Byl připravený nechat za zády všechny a všechno? Co když přijme, ale pouze na oko aby rozehrál svou vlastní hru? Těch možností se zde, právě v této chvilce, naskytlo mnoho. A Laif se zasekl ve víru váhání. Nerozhodovalo se zde o partii šachů. Na tomto rozhodnutí závisela budoucnost celého království. Byl... Rozpolcený. 
Zavřel oči. Zhluboka se nadechl. Napočítal deset úderů srdce, a s výdechem je zas otevřel. Přesně v okamžiku, kdy se těsně kolem jeho hlavy mihl stříbrný štít. Tak blízko, až v něm mohl spatřit svůj vlastní, překvapený výraz. Narazil do Khasarova ramene, a rozzářil se pronikavým, jasným světlem jako maják.

Kdo ví, jestli byl Laif oslepený jen pár vteřin nebo celou minutu. Když začal jeho zrak přicházet znovu k sobě, vnímal nejprve pouze dlažbu pod svýma nohama. Postupně ale rozeznával více detailů planetária. Vše se vrátilo do normálu. Nacházel se zpátky nohama na zemi. V budově Univerzity. Závoj temnoty se pozvedl. 
,,Odstup od mého bratra, Khasare! Už jsi mu hlavu zamotával až příliš. Odteď to bude jen mezi námi dvěma." Roznesl se sálem Kaelasův sebejistý hlas.
,,Kaeli... Který ďábel sem tebe přinesl?" Vyhrkl Laif téměř až šokovaně, a ihned se podezíravě ohlédl po čaroději.
,,Spíše který anděl. Nebýt tvé půvabné dívky a jejího temperamentu, asi bych měl nemilé zpoždění." Kaelas se vesele usmál. Jen co sešel poslední schod, vzal bratrovu tvář do dlaní a podíval se mu zpříma do očí. ,,Nech plavat vše, co ti ten darebák namluvil, bratře. Ty takový nejsi, rozumíš?"
,,Jak si tím můžeš být až tak jistý?" Utrousil Laif kysele a stáhl Kaelovy paže dolů.
,,Vím to. Věř mi. Nyní pojď! Staň po mém boku. Ukončíme tohle šílenství jednou pro vždy." Kaelas mrkl a poplácal bratra po ramenou.
,,Proč... Jsi přišel?" Zeptal se Laif zmateně.
Místo odpovědi se ozval Khasarův táhlý, hluboký smích. A smál se čím dál víc a hlasitěji, jak se zvedal zpět na nohy. Pryč byla jakákoliv jeho přívětivost. Úsměvy nahradily úšklebky plné ledové krutosti. 
,,Tedy... Hned dva princové na jednom místě. Čemu vděčím za takovou poctu, drazí pánové?"
,,Ticho, černokněžníku! Je konec. Opusť tělo toho chlapce, a propusť ze své nadvlády i ostatní čaroděje. Pak ti dám možnost vzdát se. Po dobrém, či po zlém." Překřikl jej rázně Kaelas. 
,,Propustit? Hahaha! Ale já nikoho nedržím! Tyhle ubohé duše? Já je osvobodil. Od řetězů, které jim nasadil váš vlastní král. Dal jsem jim možnost se povznést. Zesílit. Přijmuli temnotu a stali se její součástí. Až tedy na jednoho posledního." Khasar se naklonil do strany. ,,Ještě stále máte možnost se rozhodnout, mladý princi."
,,Jsem rozhodně přesvědčen o tom, že ti chci odseknout všechny končetiny." Laif temně zavrčel, a bez vyčkání vyrazil mečem prudce do útoku.
,,Ne!" Kaelas mu včas chytil zápěstí. ,,Ne, dokud neosvobodíme toho chlapce."
,,Co na tom záleží?! Zradili nás! Vyměnili nás za příslib nového světa!" Vytrhl se mu ze sevření.
,,Ano! Co je jedno tělo na hromadách dalších, že? Proč to jenom ten ubohý, slabý Protektor nechápe?" Provokoval Khasar.
,,Pak sis tedy zvolil horší cestu." Kaelas přikývl, načež hlasitě hvízdl. ,,Seindri!"
Dlaždice pódia se začaly vytrhávat a zvedat do vzduchu. S tichým klapáním se poté znovu napojovaly na sebe, a utvářely kolem dvou princů s čarodějem vířivou bariéru ze které nebylo úniku. Kaelas jednal ještě dříve než poslední zapadla na své místo. Vyrazil vpřed a shromáždil v dlaních spoustu oslnivé energie. Zaujal postoj a udeřil spojenými pěstmi do mladíkovy hrudi.
,,Táhni z tohoto těla! A vezmi sebou všechnu svou temnotu a zlou vůli!" Pronesl Kaelas.
,,Aaah! Budiž! Nech si toho budižkničemu!" Odpověděl Khasar s bolestivým výkřikem.
Byl vymítán spojením Světla a Kaelasovy pevné, vyrovnané mysli. Jak zlatavý třpyt prosycoval mladého lva skrz naskrz, bylo zřetelně vidět jak jej opouští temně fialový opar. Tehdy se mladík bezvládně sesunul k zemi. Jako loutka které někdo přestřihne provázky. Jeho oči se též vrátily do normálního stavu. 
,,Žije. Ale těžko říct, jak moc utrpěla jeho mysl." Kaelas vydechl úlevou.
,,Kdo ví, jestli se té svini nenabídl sám." Utrousil Laif polohlasně. Pak se ohlédl po okolních tribunách. Na jedné se formovala Khasarova postava. Byl stále tak ohavně zjizvený. Netvářil se šťastně. 
,,Beru to tedy tak, že jste si vybral svou stranu, princi Laife. Dnes se mnou ale odejdete, ať se vám to líbí nebo ne."
,,Odvahu bratře. Společně to zvládneme." Zašeptal Kaelas bokem a sáhl po svém štítu.
,,Nemám strach. Chci je zabít. Všechny." Odpověděl šeptem nazpět a pohladil prsty druhé ruky runy na čepeli meče. 
Boj vypukl okamžitě, a první triumf si připsala Seindri. Když zastavila víření dlaždic a rozdělila je na stovky menších úlomků, kterými zasypala celé tribuny. Hned poté začaly vzduchem létat kouzla a kletby. Někteří odvážnější čarodějové seskočili rovnou do arény. Ty, které nestihl Kaelas omráčit, srazil a usmrtil Laif. Vrhal nazpět ohnivé projektily, které explodovaly tak silně až vytrhávaly lavice. Využil takto způsobeného chaosu, aby se dostal mezi skupinky těch, kteří je odstřelovali z výšky. Mysl mu překryla rudá, krvežíznivá mlha. Nitro vřelo vztekem, s nímž se prosekával skrze řady nepřátel. Khasar byl na dohled. Vyrazil by k němu, kdyby mu do cesty neskočil další cíl. Pohotově jej skopl k zemi. Ještě dříve, než z jeho hůlky s burácením vyrazily oslnivé blesky, které utrhly kusy zdiva a rozbily skleněné tabulky v mohutné kupoli.
Laif nezaváhal, a v rychlosti zvedl nad hlavu roztříštěnou desku. I přes všechnu tu krev... Ucítil její vůni. Byla u něj mnohem dříve, než se první skleněné střepy dotkly podlahy. V první okamžik nemohl věřit tomu, že se jí znovu dívá do očí. Ale pak ji beze slova obejmul. A tiskl si ji k sobě tak pevně, jako kdyby se bál že ji zas ztratí.
,,Ten bastard to vážně dokázal. Zachránil tě!" Pronesl k ní myšlenkou. 
,,Vy oba. Věděla jsem, že nezapomeneš." Zašeptala její mysl nazpět. 
,,Nebylo horšího pomyšlení než toho, že by se ti mohlo něco stát. Jak jsem rád že jsem se mýlil." Schoval tvář do jejích, zrzavých vlasů. Jen na chvilku.
Hned poté ji strhl za sebe a vrhl desku po dvojici čarodějů, kteří vykoukli opodál z úkrytu. Jednoho z nich to rozdrtilo jako slaměného panáka. Ještě nebylo zcela dobojováno. Misky vah se každopádně nakláněly na jejich stranu. Vítězství bylo nadosah. Ohlédl se po Khasarovi. Měl ruce založené na prsou, zatímco na tváři mu hrál zamyšlený výraz.
,,Khasare! Je konec!" Zařval Laif nahlas.
,,Konec? Ale kdeže! Tohle má do konce ještě hodně daleko." Pronesl sebevědomě a se smíchem rozpřáhl ruce. ,,Je leda tak konec téhle malicherné šarvátky!"
,,Dej mi svou ruku znovu. Tentokrát ji přijmu. I s tvou hlavou!" 
,,Laife! Ne!" Vykřikl Kaelas ve snaze zastavit počínání svého bratra.
Khasarovo jediné oko se naplnilo temně fialovým plamenem. Povyrostl a proměnil se v přízrak zahalený černým kouřem. A zatímco se z jeho těla natahovaly temné stíny po všem v těsném okolí, planetárium bičovaly poryvy obrovské síly. Jako kdyby zde někdo vypustil tornádo. Braly sebou menší úlomky, štěrk a i skleněné střepy. Pohyb se rázem stal nesmírně obtížným. Zem se silně třásla, jak surová magie trhala řetězy samotné reality.
Laif se proti tomu snažil bojovat. Postupoval, ale nakonec nezvládl pokračovat. Neviděl dál než na špičku svého nosu, a rozhlédnout se nemohl, pokud nechtěl přijít o oči. Jestli někdo volal jeho jméno, neslyšel nic než hukot zuřící magie. Pokusil se využít úkrytu v troskách tribun, ale byl příliš pomalý. Do ramene ho zasáhl menší objekt, který stačil na to aby ztratil stabilitu. Několik okamžiků se kutálel prostorem, dokud ho za límec nepopadla silná ruka. Byl to Kaelas. Zatáhl svého bratra pod ochranu magického štítu. 
,,Tady tě máme. Jsem rád, že jsi v jednom kuse. Musíme pryč!"
,,Kde je... Seindri?" Vykoktal Laif zmateně. 
,,Jsem tady." Ozvala se ihned z pozadí. Měla spoustu malých šrámů ve tváři. Ale naštěstí nic vážného. V rukou svírala nehybného Zorena. 
,,U Světla Isharon..." Vydechl Laif, než se zhroutil na zem. ,,Je... Mnohem silnější než posledně."
,,Musíme se stáhnout pryč. Dříve než dokončí své kouzlo. Ať je to cokoliv, nechci u toho být." Kaelas pokývl hlavou a vytáhl svého bratra na nohy.
,,Za mnou. Východ není daleko." Ujala se vedení Seindri.
Přesun byl pomalý a nesmírně namáhavý, zatímco všude kolem nich zuřila strašlivá, nepřirozená bouře. Kaelas dýchal hodně rychle a trhavě. Na čele se mu dělaly velké krůpěje potu. Ale zvládal držet kouzlo, které je chránilo před nebezpečím. Tribuny nahradilo schodiště. Naštěstí se nacházeli téměř na samém vrchu. Jedinou, a poslední, překážkou tak byla sotva viditelná bariéra jež zamezovala úniku. Tady se veškerý postup zastavil. Jen na okamžik, než Seindri do zábrany uhodila svou vůlí. Cesta ven se otevírala pomalu a neochotně, ale přece. Téměř skokem se přenesli na druhou stranu. Pryč z planetária.
,,Dokázali jsme to! Yip yip!" Zaradovala se Seindri.
,,Nádherná práce, mylady! Laif má vážně velké štěstí. Že?" Zasmál se Kaelas a ohlédl se. Pak si se strašlivou hrůzou uvědomil, že jeho bratr zde není. Nacházel se na druhé straně bariéry. Obklopený temnou silou a neschopen pohybu.
,,Seindri, drž průchod otevřený!" Přikázal Kaelas, než se vrhl zpět dovnitř.
,,Ale rychle! Neudržím ho dlouho!" Vykřikla vyplašeně nazpět, než přiložila obě dlaně k sotva viditelné stěně a napnula svoji vůli až k prasknutí.
Kaelas měl co dělat, aby ho poryv zuřící magie nesmetl. K jeho bratru to nebylo ani deset kroků. Tak blízko a přeci tak daleko. Jak se ale přibližoval, odhaloval co se vlastně děje. Vypadalo to jako nějaká forma pasti. Takové, která měla za úkol spoutat. Ochromit a znehybnit. Dalo se s tím bojovat, a normálně by to nebyl pro draka žádný problém. Ne ovšem v situaci, kdy je magie zcela urvaná z pout. Kdy hrozí že se realita rozpadne na tisíc kusů. Kaelas si v ten moment uvědomil jednu smutnou skutečnost. Oba se odtud dostat nezvládnou.
,,Laife! Vydrž ještě chvíli. Dostanu tě ven. Vím, že mě slyšíš." Natáhl se myslí k té jeho, zatímco se přesouval do těsné blízkosti.
,,Táhni odtud ty... pitomý idiote! Potřebují... tě!" Odseknul Laif téměř okamžitě. 
,,Už jsem tě opustil kdysi. Znovu to neudělám. Poslouchej..." Kaelas ho pevně uchopil za okraje zbroje. ,,Máš dobré srdce. Nejsi zrůda. Ať se ti takoví jako Khasar pokusí namluvit cokoliv."
,,Ať už chceš... Dělat cokoli... Nestojí to za to! Zmiz! Kaeli... To je rozkaz!"
,,HA! Nejsi můj kapitán. Víš, je v tobě spousta temnoty. Ale je tam i Světlo. A Světlo... Září i v té nejčernější tmě. Pamatuj na to, jo?" Kaelas se krátce pousmál. 
Pak prudce trhnul tělem svého bratra k sobě, a přešel do otočky během které ho vší silou hodil. A zatímco ho magická past polykala, mohl se alespoň dívat jak Laif prolétá škvírou v bariéře. Velice krátce před tím, než se nadobro uzavřela. S hlavou a s duší lehkými jako pírko se v myšlenkách rozesmál nad tím, jak zbavil v posledním okamžiku černokněžníka toho, po čem tak toužil. Bylo to malé vítězství. 
Tehdy se celá hala zhroutila do sebe. Planetárium jako kdyby bylo lusknutím prstů vymazáno z existence. A s ním část patra pod ním. Kdokoliv se nacházel uvnitř... Byl pryč. Mrtvý, mimo reálný svět, nebo kdo ví kde jinde? Těžko říct. V chodbách a v pracovnách zavládlo znovu ticho. 

,,Je... Je pryč." Pronesl Laif jakmile z něj opadl prvotní šok.
Díval se na výjev před sebou, a nedokázal stále uvěřit vlastním očím. Všichni byli pryč. Nezůstal nikdo a nic. Celá hala. Pryč. Vytáhl se na kolena a s ostrými nádechy se snažil dostat do plic nějaký vzduch. Nevěřil tomu, co se právě stalo. A přece byl zde, a pamatoval si poslední pohled na bratrovu tvář. Obětoval se. 
,,Musíme pryč, Laife. Do bezpečí." Ozvala se opatrně Seindri, než se letmo dotkla jeho paže.
,,Proč...? Proč to sakra udělal?" Vyškubl se jí a vstal. ,,Měl mě nechat být! Měl... Proč?!"
Vjel si prsty do vlasů a zavřel pevně oči. Jako kdyby snad doufal, že tím něco změní. Pocity zmaru a selhání byly ale ještě silnější. Nepomohlo ani když vydal dlouhý, zmučený výkřik. Jeho bratr byl pryč. Obětoval se. Pro něj. Ten, kterého milovaly davy. Hrdina a štít království. Čím více na to Laif myslel tím horší byla bolest v jeho srdci. Zhroutil se znovu na kolena a udeřil čelem do podlahy. 
Něco pod jeho tělem zazvonilo.
Když se nadzvedl, objevil odznak. Kaelasův zlatý odznak Protektora. Štít, v němž byli precizně vyvedeni dva draci. Jeden nesoucí měsíc, a druhý slunce. Sevřel tu věc v dlani a pohladil ji palcem. To jediné, co zde po jeho bratru zůstalo. Stáhl rty do úzké linky a vzhlédl. Trochu se lekl, když ucítil objetí. Seindri. Nenamáhala se mluvit. Nebylo co říct. Místo slov k němu poklekla a objala ho. Nejpevněji jak jen dokázala. Setrvala s ním takto několik dlouhých minut, než ji zničehonic odstrčil. Vyděsila se, když začal agresivně vrčet. Nejprve si myslela že udělala sama něco špatně. Ale pak si povšimla kam jeho oči směřují. Mladík zachráněný z moci Khasara přicházel k sobě. Celkem rychle si uvědomoval kde se nachází.
,,ZORENE!" Vykřikl Laif z plna hrdla. Veškerý žal se až příliš rychle přetavil v planoucí nenávist. 
,,Počkej! Ne!" Vyjekla Seindri, snažící se zároveň stanout do jeho cesty. Byla okamžitě odtažena stranou. Neměla šanci zastavit řítící se lavinu. 
,,Ah ne! To nevypadá dobře!" Vykoktal poplašeně Zoren. Obvláště když viděl jak princ přitáhl do své dlaně meč. Dal se na okamžitý útěk. Jen díky tomu se doslova o chloupek vyhnul strašlivé čepeli. 
,,Okamžitě se zastav, zrádče!" Burácivě zařval, a vyrazil ve stopách čaroděje. 
Bral schody po třech, jak překotně za ním uháněl do spodních podlaží. Zaslepený vztekem a zuřivostí, jako vlk jdoucí po své kořisti. Nepřemýšlel. Chtěl zabíjet. Skrze krvežíznivou mlhu viděl jen cíl. A ten se blížil. Už byl téměř nadosah ruky. Využil toho a stihl Zorena chytnout za cíp kápě dříve, než změnil směr. Bohužel nezůstalo víc než onoho kousku oblečení. Po čaroději se slehla zem. Proskočil dírou v podlaze.
Myslíš, že se mě zbavíš? Takhle ne, chlapečku! Mihlo se Laifovi hlavou. Vrhl se dolů za ním, a přistál v rozměrné chodbě, poznamenané bojem stejně jako zbytek Univerzity. Byly zde jen dva směry, kterými se dalo jít. A až teprve nyní začal uvažovat, kam vlastně Zoren utíká. Nasál hluboce vzduch, v němž se vznášel pach jeho pyžma, a nechal se jím vést. Takto brzy minul odbočku vedoucí ke Zřídlu, a pokračoval hlouběji do sklepení. Vlhké, stísněné koridory se utápěly v hutné tmě. Necítil nic jiného než vodu a plíseň. Nemusel však dlouho přemýšlet kudy dál. Zorena prozradilo světlo jeho vlastní louče. Na konci dlouhé, rovné chodby zápolil se zámky  kovem pobitých dveří. Když spatřil, že se k němu princ blíží, zděšeně vykřikl a bušil kamenem do zámků ještě zoufaleji.
Laif agresivně vykřikl a rozběhl se vpřed. Se zcela jasným úmyslem Zorena ramenem k oněm dveřím prudce přirazit, a nejlépe mu rozdrtit pár kostí. Nedělal si starosti, když mladík tasil hůlku. Očekával protiútok. Nečekal však, že se mu jeho silueta rozplyne před nosem jako iluze. Už však nabral rychlost a přenesl do své paže veškerou váhu. Narazil do dveří jako beranidlo vystřelené z praku. Vyrval je i s trámy a s ohromnými kusy zdiva. Se zvoněním v uších dopadl na vlhkou, slizkou podlahu. A zatímco se zvedal na nohy, kašlajíc a lapajíc po dechu, praštil ho do nosu odporný puch hniloby. Nechal vzplanout levou dlaň, a jakmile světlo rozehnalo stíny, zhrozil se.
V temnotách této kobky byla uvězněna spousta nebohých duší. Zbídačených, špinavých a raněných. Muži, ženy, staří, mladí... Dokonce i děti. Krčili se strachy podél zdí. Dál od těch, které stihla osvobodit smrt. Byl to strašlivý pohled. 
,,Konečně to vidíte?" Ozval se mu Zoren za zády. ,,Ne všichni jsme zrádci."
,,Tyhle ubohé duše... Jak dlouho...?"
,,Jsou tady dole? Víceméně od okamžiku co na půdu Univerzity vkročil Khasar. Otrávil Zřídlo, ale ne všichni se chtěli poddat jeho vůli." Zoren prošel kolem něj. Ihned začal bojovat s řetězy a okovy nejbližších druhů.
Laif naprázdno polkl. Zasunul meč zpět do pochvy a posvítil do několika nejbližších tváří. Sem se tedy přesunuli ti ostatní, kteří měli dost rozumu na to aby se drželi dál od zkaženého Zřídla. Staří, zkušení čarodějové i ti mladí, kteří věřili ve Světlo. Ponecháni napospas hladu a krysám. A nyní... Pokud se rozhodne že se jim nedá věřit... Ovlivní to životy magií nadaných v každém městě království. Budou perzekuováni. Zabíjeni a sterilizováni. 
,,Prosím... My... Chceme být prostě jen svobodní! Nejsme nepřátelé, natož zrádci!" Zaúpěl Zoren.
,,Kam až může dosáhnout bezbřehá nenávist..." Zamumlal Laif tiše.
Vytáhl z kapsy odznak Protektora. Věděl naprosto přesně co by udělal jeho bratr, stejně jako by byl přísahal že ví, co musí udělat on sám. Byly zde přesně dané povinnosti. V zájmu ochrany království. Dříve by nepochyboval. Ale dnes? S těžkým povzdychnutím svěsil paže i hlavu, kterou zlehka potřásl. Pak odznak zas schoval, a podíval se Zorenovi do očí. Přikývl. 

Měl pocit, jako kdyby tam uvnitř strávil týdny. Měsíce. Nikoliv pouze několik hodin. Když znovu stanul na venkovních pozemcích Univerzity, byl tak neuvěřitelně vyčerpaný. Cítil se strašně. A ještě mnohem hůře, když pomýšlel na všechny ty události, které se odehrály před jeho očima. Roztřesenou dlaní si vsunul mezi rty cigaretu a jen co ji zapálil, zhluboka potáhl. Za jeho zády se objevovaly postavy zmučených čarodějů. Přímo před ním se rojili městští strážní, vojáci a jiní zvědavci. 
,,Co budeme dělat?" Zeptala se Seindri vedle něj. 
,,Nic." Odpověděl Laif po několika minutách. ,,Nebudeme dělat nic."
Věděl ovšem že to není až tak pravda. Ne. Bylo tady toho na práci až příliš mnoho. Mnozí se budou ptát. A on jim bude muset něco odpovědět. Měl jim říct, kterak se toto město stalo baštou žoldáků a pokřivených čarodějů? Kteří sem přišli páchat na svých vlastních lidech zvěrstva a pokusy, v nichž hlavní roli hrála krev. Dračí krev. Měl říct pravdu o tom, kterak se speciálně jeden z nich snaží otrávit Zřídla, aby skrze ně zabil svět?
Na jedné straně hrozba revoluce ze strany čarodějů... Na té druhé předzvěst války, která započne smrtí Eldrinorské princezny a Loranijského emisara. Po mnoha desetiletích se nad Ishkensagem stahovala zas mračna strašlivé bouře. A někde tam, uprostřed toho všeho, se nacházel nejen Khasar. Ale i Laif sám. 
Posadil se na zem. Podlomily se mu nohy. Nejen vyčerpáním, ale i proto že ho začal svírat a drtit panický záchvat z představy věcí budoucích. Pokud by skutečně začala válka...
Byla by definitivní.