Věř mi...

~~ Kapitola dvanáctá ~~

„Vybrala sis rákosku," zašeptal mi do ucha a uslyšela jsem svist, jak rákoska prorážela vzduch. „Nemusíš počítat a pokud budeš potřebovat, zakousni se do polštáře, pomůže ti to," dořekl mírně.

Uslyšela jsem svist, ale tentokrát zakončený štípnutím v horní části půlek. Vhrkly mi slzy do očí a sykla jsem bolestí. Druhá rána padla těsně pod tu předchozí. Zatnula jsem zuby těsně k sobě. Tohle nemůžu vydržet všechno. Třetí přiletěla těsně pod tu druhou. Skládal je pod sebe a já už živě viděla můj modřinami pruhovaný zadek.

Čtvrtá a pátá přišly těsně po sobě. Tentokrát už jsem to nevydržela a vyjekla nahlas. Začala jsem sebou vrtět, abych ulevila té bolesti a podvědomě se snažila uhýbat. Přešel to mlčky, jen mě chytil za boky a počkal až toho nechám. Z očí se mi draly slzy a já si zkousla ret, čehož jsem při šesté ráně opravdu litovala, protože jsem si ho málem prokousla. Raději jsem tedy sáhla po polštáři a zakousla se do něho, jak mi říkal.

Postupně jsem už ztratila přehled, kolikátá rána je. Jen jsem slzela a co nejpevněji svírala polštář v zubech. Při každé další ráně jsem vykřikla více nahlas. Slzy už se nedaly zastavit a promáčely pásku i polštář skrz na skrz. Mezi každou ránou mi nechal chvíli na vydechnutí a já nevěděla, jestli jsem za to šťastná nebo je to ještě více frustrující.

Pak přišla poslední a po ní jsem slyšela rákosku dopadnout na podlahu a něčí ruce, jak mě jemně objímají a zvedají z postele. Položil si mě přes sebe tak, abych měla zadek na jeho klíně. Něco mě strašně zastudilo, pak jsem zjistila, že to je asi nějaký krém, který mi začal roztírat po pruhovaném zadečku.

„Vypadá to nádherně," vydechl. Doufala jsem, že i mně se to bude líbit. Byla to příšerná bolest, ale zasloužená a já to vydržela a chtěla jsem na to mít aspoň chvíli památku. Chtěla jsem to vidět.

„Byla jsi moc statečná," řekl mi, když si mě posadil na klín. Ještě jsem trochu těžce dýchala, ale už jsem alespoň nevzlykala. Sundal mi slzami promočenou pásku z očí a utřel zbylé slzy, které pod ní zbyly. Přitulila jsem se k němu a zabořila obličej do jeho ramene. Teď jsem strašně potřebovala obejmou, mazlit se, prostě cítit něčí blízkost.

Jednou rukou mě objal a druhou hladil jemně po vlasech.

„Ššš, už je to za tebou," konejšil mě, když se mi vydral na povrch ještě jeden poslední vzlyk. Cítila jsem se s ním v bezpečí, i přesto, co se právě stalo. Normální člověk už by byl míle daleko, ale já chtěla zůstat tady s ním, co nejdéle to jen šlo.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale nejspíš hodně dlouho. Vytrvale mě hladil po vlasech a sem tam mi do nich vtiskl i jemnou pusu. Až když jsem úplně přestala těžce dýchat a už jsem neměla zarudlé oči, tak se trochu odtáhl a podíval se mi do očí.

„Co si takhle dát nějaký film a čaj a odpočinout si trošku, hm?" Usmál se. Měl krásný upřímný úsměv. Také jsem zvedla koutky a on se zvedl z postele se mnou v náručí, jako bych byla jen pírko.

„Počkéj, jsem těžká. A navíc mám nohy a umím chodit," podívala jsem se na něj a hrála uraženou.

„Klid, Zlato," opáčil a nadhodil si mě, jako bych snad nic nevážila. Opřela jsem mu hlavu o rameno a nechala se nést. Přišel ke gauči a posadil mě na něj. I přes měkké polstrování jsem začala zjišťovat, že asi nebude v následujících dnech jednoduché sedět v klidu. Chvíli jsem hledala vhodnou polohu, při které by tak nebolelo, sedět na zadku.

„Na, obleč se," podal mi asi nějaké jeho tričko, které přinesl. V hlavě se mi pořád dokola přehrávalo, co se právě odehrálo. Do nejmenších detailů. Znovu a znovu. V tu chvíli bych dala cokoliv za to, aby přestal, ale zpětně to bylo něco úžasného. Potom mi začalo docházet, že jsme byli vlastně v místnosti, kde jsem ještě nebyla.

Asi to bylo něco jako mučírna? Doupě? Nevím, jak to nazvat, ale neměla jsem moc šanci se tam porozhlédnout. Přece jen – tam jsem přišla už s páskou přes oči a po tom všem jsem měla oči plné slz.

Začala jsem přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo. Měla jsem v hlavě trochu zmatek. Přemýšlela jsem nad Lukasem, nad tím, co mi právě provedl. Kdokoliv by mohl říct, že mi ublížil, ale já to takhle necítila. Myslím, že si to užíval. Já si nedokážu představit, že bych někomu něco takového provedla a měla z toho nějaký požitek. Ale pokud to tak má on a mě se zase líbí být na opačné straně, tak proč ne?

A co když je to celé špatně? Tahle myšlenka mě trochu vyvedla z míry. Celé tohle jsem si užívala. Všechno to vzrušení, emoce, bylo to něco nového, krásného, co jsem doposud neměla. Myslela jsem, že tohle už odeznělo a pochyby odešly. Co když jsi prostě divná? Tohle přece není běžné, aby se člověku takové věci líbily...

„Děje se něco?" trochu jsem nadskočila leknutím, když na mě Lukas promluvil. Vůbec jsem nepostřehla, že už přišel. Myšlenky jsem rychle zahnala a přijala teplý čaj, co mi podával.

„Ne, vůbec ne." snažila jsem se o ležérní odpověď, ačkoliv moje myšlenky mě trochu vyvedly z míry. Rozhodla jsem se je pro teď zahnat a zabývat se jimi až někdy jindy.

Lukas si sedl vedle mě na pohovku a položil mi ruku na stehno, které čouhalo z pod jeho trika, které jsem měla na sobě. Až teď jsem si všimla, že si taky něco přinesl a položil to na konferenční stolek před pohovkou.

„Jsi v pořádku?" zeptal se. Zdálo se, že nedokáže úplně odhadnout, jak na tom momentálně jsem. Možná vycítil, že jsem měla trochu pochyby. „Byla jsi úžasná, statečná Caroline." Pohladil mě po stehně. Položila jsem ruku na jeho.

„Ano, jsem v pohodě." usmála jsem se. Vypadal, že se mu trochu ulevilo, ale asi jsem ho úplně nepřesvědčila.

„Caroline, nechci ti ublížit. Pokud to na tebe bylo moc nebo... cokoliv, prostě mi řekni, ano? Není to potupné ani podobně, že něco nezvládneš. Byl jsem dneska dost tvrdý a takhle rychle ze začátku. Můžeme klidně zpomalit..." odmlčel se. „Jaké z toho máš pocity? Buď prosím upřímná."

„Když jsem tam byla, hrozně moc jsem si přála, abys přestal." Trochu ho to zarazilo, tak jsem radši hned pokračovala. „Ale teď se cítím úžasně. Sama tomu moc nerozumím." usmála jsem se. Na chvíli jsem zaváhala, jestli mu neříct o svých pochybných myšlenkách, ale s těma se určitě dokážu vypořádat sama. Vypadal, že je s odpovědí spokojený.

„Chceš něco vidět?" zeptal se. Na mou odpověď nečekal, vstal, natáhl ruku, aby mi pomohl si stoupnout a vedl mě někam za ruku. Přišli jsme do předsíně před zrcadlo. Když jsem se uviděla, málem jsem se sebe sama lekla. Měla jsem řasenku snad všude po obličeji a zarudlé oči od pláče.

Stoupl si za mě a jemně mě natočil na stranu, takže jsem k zrcadlu stála bokem, skoro až zády. Potom lehce nadzvednul tričko, které jsem měla těsně pod zadek a odhalil tak moje půlky. Docela jsem oněměla. Na mém zadečku byly vidět červené linky jedna vedle druhé. Bylo to krásné.

Jak se ti tohle může líbit? Zhnusilo se moje svědomí, ale v tu chvíli jsem nechtěla tyhle myšlenky vůbec pouštět do hlavy. Prostě to bylo nádherné.

Vzhlédla jsem k Lukasovým očím v zrcadle a viděla, jak se usmívá. Bavil se mojí bezprostřední reakcí. Pak mě jemně líbnul na krk, zvedl do náručí a odnesl zpátky na pohovku.

Zbytek večera jsme strávili čajem a filmem. Byla jsem šťastná, že jsem s ním, přitulená k němu jsem sledovala nějakou romantickou komedii, co jsem náhodně zvolila z filmů, které měl. Byla docela zábavná.

Když film skončil, bylo už dost pozdě a mě se nechtělo domů, tak jsme se dohodli, že u něj přespím a ráno mě zaveze do školy a cestou se stavíme u mě pro věci. Ten večer jsem usínala spokojená v obětí s Lukasem a hlavou na jeho hrudi.

~~~~~~~~

Asi ze mě nebude autor roku, když vydávám jednu kapitolu ročně.

Ale zase se mi po dlouhé době podařilo odstranit můj pisálkovský blok a napsat novou kapitolku, tak doufám, že se vám bude líbit. <3

Pa, Sonea.

Ps: Kdybyste si někdo chtěli pokecat, budu ráda když napíšete :)