Věř mi...

~~ Kapitola devátá ~~

Byla jsem naplněná neuvěřitelným pocitem štěstí, když jsme leželi vedle sebe v jeho velké posteli a jenom se na sebe dívali. Občas jsme se políbili, občas někdo z nás něco prohodil. Bylo to úžasně uvolňující.

Bohužel jsme na můj vkus až moc brzy museli přestat s poleháváním, protože čas běžel a já, přestože bych za každou minutu s ním dala život, musela jet domů, abych zítra dokázala vstát do školy.

Zvedli jsme se z postele a oblékli se. Když jsme pak nasedali do auta, ještě stále mě neopouštěl euforický pocit. Byla jsem s ním opravdu velmi šťastná. Nedokázala jsem si představit, co budu dělat, až přijedu domů a budu tam bez něho.

Cesta se docela vlekla. Možná za to mohla Lukasova ruka, která bloudila po mém stehně prakticky celou dobu, co jsme jeli.

Přijížděli jsme k mému bytu. Auto s trhnutím zastavilo a mě se najednou vůbec nechtělo ven. Podívala jsem se na Lukase a zjistila, že se na mě dívá a usmívá se.

"Tak už běž." řekl mile. "Napíšu ti ještě dneska, ano?"

Usmála jsem se. Naklonil se ke mě, vášnivě mě políbil a neodpustil si ani zatahání za můj spodní ret. Už jsem otvírala dveře od auta, když jsem naposledy otočila hlavu k němu.

"Kdy se zase uvidíme?" zeptala jsem se.

"Co nejdřív." usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala a vysedla z auta.

Když jsem odemykala dveře od paneláku, ohlédla jsem se. Doufala jsem, že tam pořád je, že čeká než vejdu.Pořád tam seděl a díval se na mě. Asi bych byla opravdu zklamaná, kdyby tam auto pořád nebylo. Bylo to pro mě takové malé příjemné gesto.

Dobře jsem si uvědomovala, jak rychle jsem se na něm stala závislou. Chtěla jsem ho, potřebovala jsem ho. Dva dny. Nechtělo se mně tomu věřit. Jsem člověk s racionálním uvažováním. Na takové vztahy jsem nikdy nevěřila. Tak rychlé. Tak spontání. Nicméně z jistého úhlu pohledu se mně to neuvěřitelně líbilo.

Bez přemýšlení jsem automaticky vešla do výtahu a vyjela k našemu bytu. Když jsem odemkla a vešla dovnitř, první, co mě tam přivítalo, byla Andrejina dychtivost po informacích. Musela jsem jí všechno říct, jinak by mě nedala pokoj snad ještě sto let.

Od oběda s Lukasem jsem nic nejedla, ale ani jsem neměla hlad. Přišla jsem do svého pokoje, šlehla sebou unaveně na postel a zapnula notebook. První jsem zamířila na facebook a štěstím bez sebe tam nalezla zprávu od Lukase.

Lukas: Nazdar Krásko. :) Dorazilas v pořádku?

Carol: Jenom jsem vešla do domu a vyjela výtahem. Co by se mi mohlo stát?

Lukas: Nikdy nevíš, kdy bude v paneláku čekat někdo, kdo tě zavleče do sklepa, sváže a zmučí. O:)

Carol: To by mohlo napadnout jedině tebe.

Lukas: To by mě ani ve snu nenapadlo. O:)

Carol: Nevím proč, ale nevěřím ti. :D

Lukas: Tak co? Do kdy máš zítra školu?

Carol: Až do čtyř. :( A pak se musím učit. V úterý píšeme písemku z biologie.

Lukas: Doufám, že dostaneš jedničku.

Carol: Nevím. Spíš s tím nepočítám.

Lukas: Tak potom počítej s krásně červenou prdelkou ;) Hodné holčičky mají jenom jedničky. A ty zlobivé si zaslouží trest. :)

Lukas: A ty přece chceš být hodná holčička, že ano, Caroline?