Věř mi...

~~ Kapitola třetí ~~

Když jsem už dojedla pizzu a vysála celý byt, rozhodla jsem se pokračovat v pátrání. Lehla jsem si do postele, položila si na břicho notebook a zapnula vyhledávání. Snažila jsem se odhadnout nějaká slova, která by mě dovedla k informacím o těch podivných vztazích.

A musím říct, že dnešek byl úspěšný. S nadšením jsem prolézala všechny ty stránky, co na mě vyskočily. Začala jsem po tom všem neuvěřitelně toužit. Nechápala jsem, jak jsem tyhle věci mohla předtím ignorovat nebo o nich nevědět.

Nechtěla jsem být do věcí moc hrr, ale zvědavost pracovala na plné obrátky a když jsem zjistila, že existují i kluby, kde se tihle lide, kteří všechny ty bičíky a pouta a mnohem víc dělají, scházejí, rozhodla jsem se, že musím nějaký najít. A kdo je tady expert na kluby?

Nechtěla jsem jít za Andreou po tom, co jsem jí včera řekla, že nikam nejdu. Přišlo mi docela trapné ji říct, že bych si i někam zašla, ale musí to být takové a makové. Ale jí to vadit nebude.

Přišla jsem ke dveřím jejího pokoje a zaťukala. I přes to, že se nic neozývalo jsem otevřela dveře. Andrea ležela na posteli a nejspíš spala. Každopádně měla sluchátka v uších, takže mě neslyšela vejít.

"Andreo?" řekla jsem a doufala, že se na mě otočí. Bohužel se to nestalo. A znáte takové to dilema, jestli člověka budit, když něco potřebujete? Tak přesně to jsem právě teď měla.

Naštěstí asi po třetím už trochu hlasitějším "Andreo" se na mě otočila a tvrdila, že nespala. Což jsem jí moc nevěřila, ale to jsem teď řešit nechtěla.

"Andreo," začala jsem se červenat. Přišlo mi prostě divné zeptat se Neznáš nějaký BDSM klub? "Víš, ta knížka. Opravdu se mi to líbí. Zkrátka jsem se chtěla zeptat. Neznáš nějaký takový klub?" Andrea se začala smát. Ale mně to vtipné teda moc nepřišlo. Po chvilce si všimla mého výrazu a přestala se smát.

"Chtěla jsem tě tam dneska vzít. Ale nevím, jestli to bude ono. Bude tam míň lidí a vůbec... Bude to takové klidnější." Řekla s výrazem nelibosti nad slovy "málo lidí" a "klidnější".

"Tak jestli ta nabídka ještě platí, tak bych šla." Usmála jsem se. Doufala jsem, že jí to aspoň trochu zvedne náladu.

"No nevím, už jsi jednou odmítla." Hrála urážení. "Ale když tak moc chceš, co mám s tebou dělat. V osm vyrazíme."

Měly jsme co dělat, abychom to stihly. Bylo už kolem šesté. Vletěla jsem do svého pokoje a začala přehrabovat skříň. Mám tu věci, které si bych si domů nikdy nevzala. Krátké topy, mini sukně... Mamka by mě zabila. Po asi půlhodině zkoušení outfitů jsem stále nebyla rozhodnutá, když do pokoje vešla Andrea.

"Budeme mít i vlastní odvoz a vstup je zajištěný." Mrkla na mě. "Mám kamaráda, který tam dělá. Projdeme zadním vchodem." Usmála se a otočila se k odchodu.

"Počkej," zastavila jsem ji. "Poraď." Ukázala jsem na haldy oblečení vytahané ze skříně.

"Hmm," přišla k poházeným kouskům oblečení. Postupně procházela, co jsem vyházela a pak se podívala do skříně. Vytáhla tu vůbec nejkratší sukni kterou mám a nikdy jsem ji neměla na sobě. Jako jo, je vážně krásná, ale neuvěřitelně krátká.

"Ne." Řekla jsem okamžitě. "To si tam nevemu."

"Dej na mou radu." Hodila po mě sukni a hned za ní krajkovaný top.

Rozhodla jsem se to aspoň zkusit a navlékla to na sebe. A nevypadalo to zrovna špatně. Tmavá uplá sukně měla v pase vínovou barvu a postupně přecházela plynule v černou. Top byl celý černý a měl na sobě vínové flitry.

Hezky to k sobě ladilo. Vlastně, jediné, s čím jsem nebyla spokojená, jsem byla já. Nelíbily se mi moje nohy, zadek, všechno. Ale jednoznačně to bylo lepší než všechny předchozí outfity.

Vyšla jsem z pokoje a odešla do koupelny. Nechtěla jsem se nějak moc malovat. Jen jsem na sebe hodila trošku make-upu, zvýraznila obočí, dala řasenku a nakonec vínovou rtěnku. A byla jsem docela spokojená.

Už bylo asi půl osmé, když jsem si naházela věci do kabelky a byla připravena k odchodu.

Ještě jsem se rozhodla na chvilku otevřít notebook a zjistit posledních pár informací před odjezdem.

Nedalo se říct, že bych na tom byla nějak dobře s rozhledem v tomto tématu. Naopak jsem zjistila, že jsem to asi moc uspěchala a měla ještě počkat. Sevřel se mi žaludek strachem. Vážně jsem se bála. V tom klubu bych vlastně ani neměla co dělat a mám se tam bavit s lidma, kteří jsou dominantní? Co když mě vyhodí, když jim řeknu kolik mi je? Nebo něco hůř než vyhodí...

Podívala jsem se na hodinky. Bylo za pět osm. Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. Tak jo, jde se na to.

Vyšla jsem z pokoje a šla si na chodbu obout boty. Vybrala jsem ne moc vysoký podpatek, spíš abych se cítila pohodlně. Slyšela jsem přitom Andreu v kuchyni mluvit. Podle rozhovoru s někým telefonovala, nejspíš s naším dnešním řidičem.

"Tak co, vyrážíme?" Zeptala se s úsměvem. Jen jsem přikývla a otevřela dveře od bytu a vyšla ven. Andrea šla hned za mnou a zamkla.

Dolů jsme sjely výtahem a před vchodem už nás čekalo luxusní auto. Ve značkách se nevyznám, ale muselo být sakra drahé. Andrea otevřela zadní dveře a pozdravila našeho řidiče - Davida. Sedla si a posunula se, aby mi uvolnila místo.

"Ahoj." Pozdravila jsem nesměle.

"Ahoj, jsem Dave." Usmál se. Byl docela hezký. "Tak dámy, připoutejte se prosím, jízda bude rychlá a nebezpečná." Mrknul na Andreu do zrcátka a ta se jenom zahihňala. Měla ho úplně omotaného kolem prstu.

Cesta trvala asi deset minut když jsme zastavili před řadou budov. A žádná z nich rozhodně nevypadala jako klub. Začala jsem se bát, ale Andreji zářily oči.

"Tak pojď, už na nás čeká." Řekla a šla k té nejhnusnější budově z celé řadovky. Šla jsem za ní a jen jsem doufala, že to není past a nezabije nás tam nějaký úchyl. Asi bych se měla přestat dívat na horory.

Přišly jsme až k budově a Andrea zaklepala na staré ošuntělé dveře. Otevřel je nějaký mladík a zašeptal, abychom šly za ním. Procházeli jsme tmavou chodbou kde nebylo nic vidět a potom otevřel dveře na konci chodby a já nemohla uvěřit svým očím.

~~~~~~~~~~

Děkuju za všechny ohlasy. Hvězdičkujte, komentujte.

Díky, Sonea :*