Věř mi...

~~ Kapitola šestá ~~

Zůstala jsem tam stát jako opařená. Do čeho ses to zase uvrtala. vyčítalo mi svědomí. Ale někde v sobě jsem cítila spokojenost. Někde tam za vším tím strachem byl pocit blaha. Začala jsem přemýšlet, jak dlouho bude asi trvat, všechen ten strach odstranit.

Otevřela jsem dveře a jako tělo bez duše prošla chodbou až ke schodům a vydala jsem se směrem dolů. Vešla jsem do místnosti s barem a parketem, kde hrála hlasitá hudba, ale já nic nevnímala. Byla jsem až moc zamyšlená.

Najednou jsem si vzpomněla na Andreu. Kde sakra je? Já jsem zmizela a úplně na ni zapomněla. Jak se vůbec dostanu domů? Začala jsem panikařit a vyděšeně se rozhlížet. Jak jsem mohla... To normálně nedělám, normálně jsem já ta, která se stará.

Opřela jsem si obličej do dlaní a jediné o co jsem se snažila bylo, abych nebrečela. To nešlo. Ne tady. Hlasitě jsem si povzdechla a chvíli na to vyskočila leknutím. Někdo mě jemně chytil za rameno.

"Děje se něco?" zeptal se mě už známý hlas. Zase mě vyděsil... Stejně jako předtím.

Silně jsem se nadechla, sundala si ruce z obličeje a ještě stále se skloněnou hlavou mu odpověděla.

"Vlastně jo... Nevím, kam mi zmizela kamarádka. Úplně jsem na ni zapomněla, jsem hrozná. Je to moje chyba. Sakra." proklínala jsem se.

"Můžu se jít zeptat na bar, kdy ji tady naposledy viděli, ano? Mám zkušenost, že barman si to tu docela hlídá... Jenom se prosím uklidni, ano? Nemůžeš za to." vzal mě za ruku a posadil mě na jeden z gaučů.

"Dobře." vydechla jsem a pak jsem mu popsala, jak Andrea vypadá. Po chvíli se vrátil.

"Barman říkal, že ji tady viděl naposledy před hodinou s nějakým klukem na baru. Prej potom odcházeli." Sakra! Andreo, já tě jednou zabiju.

To je v háji! Vždyť já nemám jak odjet. Do prkna! Co teď mám dělat? V ten moment mě napadlo jediné řešení a to prostě nešlo... Ne, nešlo... Já jsem ho nemohla požádat. Ne. Prostě ne.

Ale nic jiného mě fakt nenapadlo. Ani jsem nevěděla, v jaké části města jsem. Hromadná už nejezdila a já byla fakt v koncích. Měla jsem slzy na krajíčku.

Najednou mě zvednul bradu, podíval se na mě a když uviděl moje skleněné oči, zatvářil se starostlivě. V ten moment na mě všechno dolehlo. Celý ten večer, všechny ty zážitky, zlost, strach, prostě všechno. Ukápla mi první slza a za ní další a další...

Zachoval se jinak, než jsem čekala. Objal mě a držel v náručí, tisknul mě na svůj hrudník a já jen plakala. Hladil mě jemně rukou po zádech a šeptal mi něco do ucha. Nevnímala jsem, co říká, ale bylo to uklidňující. Poslouchala jsem jeho klidný tlukot srdce a vdechovala jeho vůni. Nechtěla jsem, aby ta chvíle skončila.

Když jsem se uklidnila, začal se pomalu odtahovat a podíval se mi do oči.

"Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se.

"M-hm." přitakala jsem na souhlas a otřela si zbytky slz z tváří. "Nemám se jak dostat domů." Zašeptala jsem tak, že to snad nemohl slyšet.

"Jsem tady autem." odpověděl, takže to určitě slyšel.

Vstal a postavil se nade mě. Chvíli tam jen tak stál a já se skloněnou hlavou rozmrkávala slzy. Byla jsem už mnohem klidnější, ale pořád ne úplně v pořádku. Uviděla jsem jeho ruku a pochopila, že chce, abych ji chytila.

Udělala jsem to. Vytáhl mě na nohy a jednou rukou objal kolem pasu, abych udržela rovnováhu. Začal mě odvádět k východu. Nechala jsem se vést, neměla jsem v ten moment sílu nad něčím přemýšlet a už vůbec ne protestovat.

Přišli jsme takhle až k nějakému autu. Teda nějakému. Bylo luxusní. Velmi luxusní. Odvedl mě ke dveřím spolujezdce a otevřel je. Studená kůže sedaček mě zamrazila hned potom, co jsem dosedla.

Zabouchnul dveře, obešel auto, nastoupil a nastartoval. Auto jemně zapředlo a rozjelo se. Vůbec jsem jízdu nevnímala. Až jsme zastavili, uvědomila jsem si, že jsem mu neřekla, kde bydlím. Stály jsme před malým domkem s nádhernou zahrádkou.

Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem se vyptávat.

"Kde to jsme?"

"U mě." Odpověděl bez výrazu. Tohle mě na něm neuvěřitelně deptalo. Všechny city a emoce měl pod kontrolou.

"Aha..." Odmlčela jsem se.

"Pokud chceš jet k sobě, nevadí mi to." Zase bez výrazu. Bože, jak to dělá. Vytáčí mě to.

"Ne, to je v pořádku." Znovu jsem se na ten domek podívala. Působil tak obyčejně. Jako by do města ani nepatřil...

"Nepůjdeme dovnitř? Můžu ti třeba uvařit čaj, kdybys chtěla." Nabídl mmi. Byla jsem strašně nervózní. A zároveň jsem se chvěla očekáváním.

Vystoupil a otevřel mi dveře. Dovedl mě ke dveřím a když odemknul, vešli jsme společně dovnitř.

Přestože jsem byla nesmírně unavená, nemohla jsem si nevšimnout, že ten dům byl dokonalý. Sladěný do posledního puntíku a to ve velmi moderním stylu.

Dovedl mě do obýváku a posadil mě na gauč. Začala jsem se rozhlížet, ale nic moc jsem nevnímala.

Trochu mě probral Lukas, když přišel s hrnkem v ruce. Ani jsem si nevšimla, že odešel.

"Děkuju." Vzala jsem si šálek s čajem a začala pomalu usrkávat.

Posadil se vedle mě a já mu opřela hlavu o rameno. Když jsem dopila čaj, už jsem skoro spala.

"Pojď, vezmu tě domů." řekl jemně a pohladil mě po vlasech a potom mě do nich vpletl jemný polibek. Přikývla jsem. Bylo mi s ním dobře, ale chtěla jsem domů. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a popřemýšlet nad vším, co se dneska vlastně stalo.

Pomohl mě zvednout se z gauče a odvedl mě k autu. Otevřel mi dveře od spolujezdce a já dnes už podruhé usedla na luxusní kožené sedačky. Sám pak nasedl a nastartoval.

"Tak, kam to bude?" usmál se.

"Domů." vydechla jsem blaženě a řekla mu adresu. Říkal, že to tam trochu zná, takže už jsem ho potom ani nemusela moc navigovat.

Cestou jsme prohodili pár slov, ale nijak přehnaně jsme si nepovídali. Když pak zastavil před naším panelákem, vůbec se mi nechtělo odejít.

"Uvidíme se ještě?" zeptala jsem se tiše se strachem v hlase.

"Napíšeme si." usmál se.

"Děkuju." vydechla jsem. "Za všechno."

"Hezky se vyspi." měl neodolatelný úsměv. Neuvěřitelný...

"Ty taky." pomalu jsem otevřela dveře auta a radši rychle vysedla. Zabouchla jsem a zhluboka se nadechla. Tohle bylo divné a neuvěřitelně silné. Ale rozhodně ho chci znovu vidět.

~~~~~~~~~~

Je tady další kapitolka :) Moc děkuju za vaše ohlasy. Jste úžasní :)

Pokud se líbilo, budu moc moc ráda za komentáře a hvězdičky ♥

Sonea :*