Věř mi...

~~ Kapitola čtvrtá ~~

Bylo to úžasné. Asi jsem tam stála s otevřenou pusou jako pako, ale já si nemohla pomoct.

Byla to obrovská místnost podsvícená fialovým světlem. Byly tam kožené sedačky, mohutné stoly, obrovský bar, taneční parket a všechno to bylo tak... Vznešené, úžasné, překrásné.

Kdyby do mě nešťouchnul zezadu ten mladík, co nás sem dostal, tak bych tam asi zírala ještě teď. Postrčil nás dovnitř a zavřel za náma dveře.

V ten moment mi došlo, co to vlastně dělám. Moje myšlenky se mohly zbláznit z náporu emocí a černého svědomí. Myslela jsem, že mi pukne hlava.

Andrea na mě kývla a šly jsme se sednout ke stolu na koženou sedačku. Byla neuvěřitelně pohodlná. Začala jsem se rozhlížet po lidech okolo. Moc lidí tu nebylo, to je pravda, ale z těch co tu byli se dalo nádherně přečíst na jaké straně barikády stojí.

Podívala jsem se směrem k baru. Na vysoké barové židle tam seděl muž a klopil do sebe panáka. Jednoznačně dominantní muž. Nevím, jak jsem na to došla, asi ženská intuice nebo co. Kousek od nás na gauči seděla žena. Blonďaté vlasy, vysoké podpatky, seděla vzpřímeně a v ruce držela sklenku nejspíš vína. Ta byla dle mého názoru také dominantní. Možná hlavně kvůli tomu pohledu, jakým se na ostatní dívala.

Takhle jsem se snažila odhadnout ještě několik dalších lidí a pak mi Andrea nabídla, že skočí pro něco na bar. Nechtěla jsem zůstat sama, nadruhou stranu, potřebovala jsem něco na kuráž.

Když odešla, začala jsem se zase rozhlížet a zrak mi zůstal viset na tom muži, kterého jsem na začátku viděla u baru. Seděl na gauči, před sebou na stole sklenku něčeho, co jsem takhle z dálky nepoznala. Začala jsem si ho pořádně prohlížet, když v tom jsme se potkali očima. Začal se tvářit velice přísně a já jsem jeho pohled nevydržela a sklonila hlavu k zemi.

Začaly mně hlavou prolétat různé myšlenky. Proč? Proč se tvářil tak přísně? Proč se na mě vůbec díval? A proč jsem doprkýnka sklonila hlavu? Já tady přece nikoho sbalit nechci. Nebo jo?  Svědomí si se mnou pohrávalo a tak jsem byla docela ráda, když dorazila Andrea s pitím. Ani jsem se neobtěžovala zeptat, co to je, a hned jsem se napila. Bylo to docela dobré.

Začala hrát hudba a za Andreou přišel nějaký kluk, jestli nechce tančit. Mohlo mu být tak kolem dvaceti. Andrea hned ráda šla a tak jsem zůstala zase sama.

A něco mi říkalo, že dlouho sama nebudu. Chtěla jsem zmizet, jít domů. Bylo mi tak nějak úzko. Začala jsem se zoufale rozhlížet kolem sebe. Od chvíle, kdy jsme přišly, dost lidí přibylo. Natáhla jsem se pro kabelku a podívala se na mobil, kolik je hodin. Už bylo devět.

Podívala jsem se a parket. Andrea se dobře bavila a křenila se ne svého tanečníka. Ten jí úsměv oplácel. Všeobecně tady panovala atmosféra jako v každém normálním klubu. Nevím, co jsem čekala... Asi že tady budou všichni v poutech nebo s bičíkama. Jo, jsem prostě naivka.

"Můžu si přisednout?" Neuvěřitelně jsem se lekla. Vyskočila jsem snad půl metru na sedačku. Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál ten muž, kterého jsem viděla předtím na baru. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout z blízka. Byl pohledný. Velmi pohledný. Mohlo mu být pětadvacet, možná i třicet. Nedokázala jsem to odhadnout. 

Uvědomila jsem si, že na něho nějak dlouho koukám, tak jsem jenom přikývla a čekala, až se posadí. Chvíli bylo ticho a pak on promluvil.

"Jsi tu poprvé?" zeptal se. Zase jsem jenom přikývla. Jako bych ztratila řeč. Nebo spíš jsem se bála, že řeknu něco špatně.

"Jsem Lukas." Řekl a nabídl mi ruku na pozdrav.

"Já Carol." Řekla jsem a ruku přijala. Pevně mě stiskl a jemně potřásl rukou. Byla v tom určitá elegance. Nechápala jsem, jak to dělá. Vzájemně jsme se přitom podívali do očí a on se usmál. Pak mi ruku pustil a já odvrátila pohled stranou.

"Líbí se ti tu?" zeptal se a pak dodal. "A prosím, odpověz nahlas. Já ti hlavu neutrhnu." zasmál  se.

"Jo, docela jo." řekla jsem tišeji než jsem chtěla. Přikyvování mě vyhovovalo víc. Stejně jsem nechápala, proč jsem tak nervozní. Jako jo, seznamování s novými lidmi mi moc nejde, ale tohle nebylo tak strašné a já se chovala jako naprostý idiot.

"To je dobře." Usmál se. Jelikož jsem moc nemluvila, musel se o konverzaci postarat on sám. "A proč jsi vlastně tady?" zeptal se. Nevím proč, ale ta otázka mě trochu zneklidnila. Sama jsem moc nevěděla, proč tady sem.

"Vzala mě sem kamarádka." odpověděla jsem nakonec. Koneckonců to byla vlastně pravda.

"Cítím, že to není všechno." Úplně jsem se zachvěla. Takovou odpověď jsem nečekala. Myslela jsem, že řekne něco jako 'fajn' nebo se zeptá, kde mám tu kamarádku. Tohle mě trochu vyvedlo z míry.

Ale věděla jsem, že má pravdu. Nebyla jsem tu jen proto, že by mě jsem dostala Andrea. Jen jsem si to pořád nechtěla přiznat. Můj mozek šrotoval na plné obrátky. Snažil se vymyslet všelijaké výmluvy. Svědomí mě poslalo do háje už dávno, když jsem se do toho namočila, ať si to vyřeším sama. Už bylo až moc dlouho ticho a on pořád čekal na odpověď.

Nakonec ze mě vypadlo: "Vlastně to všechno asi je. Nějak potřebuju zjistit, co chci a napadlo mě tady získat nějaké informace."

"Hmm. Já ti můžu nabídnout i zkušenosti." řekl tajemným hlasem. Když jsem dlouho mlčela a vstřebávala, co mně právě řekl, začal mluvit dál.

"Jestli tě to neurazí a můžu se zeptat. Kolik ti vlastně je? Připadáš mi hrozně mladá." 

Moje první myšlenka byla sakra. Tohle je v háji. Teď mě vyhodí. Určitě. Nesmím váhat nad svým věkem. To je podezřelé. Rychlé něco musím říct.

"Osmnáct. Je mi čerstvě osmnáct." odpověděla jsem směle.

"No, lhát moc dobře neumíš. A já nemám rád, když mi někdo lže." Odpověděl. Sklopila jsem oči k zemi. "Tak kolik ti je doopravdy?"

"Je mi šestnáct." šeptla jsem a pohled jsem měla pořád zabodnutý do země. Čekala jsem, co na to řekne. Určitě mě nahlásí nebo něco tak. On se na mě jenom chvilku díval a pak vstal.

"Pojď se mnou." řekl. Byla jsem strachy bez sebe, ale i tak jsem vstala a šla s ním.

~~~~~~~~~~

Dalšííí kapitolkááá :)

Doufám, že se líbilo. Hvezdičkujte, komentujte ♥

Sonea :*