15. Horse hunger games

Co?!

V padáčku je přehrávač. Plný písní od Bilie Eilish, nebo tak nějak. Je to kapitolská zpěvačka, kterou má Siasu ráda, a proto ve výcvikovém centru jsem ji poslouchala skoro pořád. K čemu? 

S povzdechem strčím přehrávač do batohu. No co, Bilie Eilish zpívá dle mého názoru tak hrozně, že bych tím možná mohla zlikvidovat pár profíků.Pak jdu spát. 

Ráno chvíli drbu Nubinku, sbalím spacák-nic jiného jsem nevybalovala-a rozhodnu se odjet.

 Nasednu a pobídnu Nubinku. Včera jsem ztratila stopu, takže nechám Nubi, ať si cestu zvolí sama. Mezitím přemýšlím. K čemu by byl asi ten sponzorský dárek dobrý? 

Po několika hodinách, kdy jsem si ani neuvědomovala hlad-hodinách šílených teorií se kouknu, kam mě Nubinka zavedla. Je tu několik keříků a slyší zurčení potoka. "Nubi, ty jsi génius!" pochválím pstružku. I když nejsou ani tři hodiny odpoledne, rozhodnu se, že se utábořím. Popadnu provaz a udělám jakési laso, jehož konec uvážu ke keři. K lasu připevním velmi navolno Nubinku. Pochybuji, že by šla někam daleko, ale když se zatoulá někam za šťavnatější trávou a kolem půjdou profíci... Vykopnu z hlavy nepříjemné představy a rozložím spacák. Nubinka se začne pást a já se jdu kouknout po tábořišti. Všimnu si několika jedlých kořínků a začnu je jíst. Vyděšeně sebou škubnu, když uslyším ránu. Rány... Počítám. 5 ran. 5 mrtvých.

Sednu si a začnu vzpomínat na domov. Nubinka ke mně nakráčí a já ji pohladím. Vzpomenu si, jak jsem ji získala. Přijde mi to jako sen, jako kdyby to byl někdo jiný, v nějaké realitě kde nejsou žádné hladové hry.

Sedmiletá dívenka se objevila ve dveřích stáje. Přes noční košili měla přehozenou mikinu a na nohou natáhlé zablácené holínky. Plavé vlásky, pro jedenáctý kraj nezvyklé, jí létali kolem hlavy. "Ahoj tati" pozdravila asi třicetiletého muže, "co děláš?" Bylo však poznat, že je to jen řečnická otázka, protože okamžitě svižně kráčela k  boxu nádherné ryzky. Tedy obvykle nádherné, nyní  splašeně oddechovala a ležela na zemi. "Klid, Hope-už brzy bude venku" uklidňoval kobylku muž. Hope, dcera Deana, v té době jediného koně z jedenáctého kraje, který přežil hladové hry, znovu zabrala. A, světe div se, objevily se nožičky. Pak hlavička a za chvíli hříbátko spatřilo svět. Novopečená maminka se k hříbátku otočila a začala ho lízat. Hříbě se nadechlo a pokusilo se postavit. Dívka, která celý porod sledovala se zatajeným dechem, hříbě jen pozorovala. Nebylo třeba pomoct, hříbě už stálo.  Děvče si kleklo a natáhlo k hříběti ruku. Matka nevystartovala, znala tu dívku velmi dobře, nebála se, že by hříbátku ublížila. "Klisnička."Poznamenal vcelku zbytečně  pan Pack. Dcerka se na něj otočila:"Já vím" "Jak jí budeme říkat?" Dívenka se zamyslela a vydechla:"Núbie-Nubinka." Otec přikývl a řekl:"Komu jí dáme? Vím, že Jane a Dan koně mají, tak kdo ještě?" " Jéj tati, a mohla bych ji mít já?" zeptala se s nadějí dívka. Otcův úsměv a kývnutí z ní udělalo nejšťastnější dívku, jakou v tom světě krve a násilí mohla být.

V té době  jsem nemohla uvěřit svému štěstí-přeci jen, v té době byla tmavá hnědka a to bylo pro maskování dobré. A pak, o několik měsíců, začala vybělovat. To už jsem tak nadšená nebyla-ne kvůli klisně, ale kvůli tomu, co to udělalo s rodiči.

"Ne! Řekl jsem ne! Tý kobyly se vzdáš, rozumíš? Nedovolím, aby moje dcera měla šanci, že do her půjde na bělce! Moc dobře víš, jak bílá srst svítí!" křičel otec. Bylo to snad ještě horší, než když jsem cválala bez sedla a helmy. Jenže tenkrát jsem prostě pohlédla na špičky bot, omluvila se a poprosila o odpuštění. Teď ne. Sklonit pohled a zamumlat, že dobře, by znamenalo přijít o svého vlastního koně-co víc, o koně kterého jsem milovala.  Byla to dlouhá hádka, ale nakonec jsme se dostali ke kompromisu-můžu si ji nechat, pokud Nubi ve třech letech vyhraje tréninkový závod-závod, jenž měl ukázat, že  je způsobilý na hunger games-reining, trail a nějaké skoky.

O tři roky později se ukázalo, že Nubi není bělka, ale pstružka. A jedna z nejlepších koní, co táta kdy odchoval. Zrovna jsme obě dojeli parkur bez chybičky. Zvítězili jsme, a já na sebe byla tak hrdá. 

Teď, o čtyři roky později, mi nezbylo než se usmívat. Vzpomínala jsem dál. O tom, jak úchvatně jsem se cítila, jakmile jsem ráno spatřila Nubinčinu hlavu, zvědavě vykukujíc z boxu. Na to, jak jsem chodila ze školy oklikou, abych ji na pastvě mohla pozdravit. Netušila jsem, co mě to popadlo. Hodím na záda batoh. Nauzdím kobylku. Rovnou se vyšvihnu na hřbet, žádné sedlo. Ne, teď je čas si zalétat. Pobídnu klisnu do kroku, trochu ji rozehřeji i ve klusu a otočím ji pryč. Nacválám. Klisna zrychluje, už jen křídla jí chybí. Začnu se smát. Smát ze štěstí, z radosti, že zrovna já mám nejlepšího koně pod sluncem. A jako vždy, ten okamžik muselo něco pokazit, Tentokrát muti. "Nubiiiii!!! Pozooor!" křiknu. Klisna se pokusí zrychlit, ale zakopne a klopýtne. Já, která to nečekala, vyletím ze sedla. Skulím se a dopadnu na záda. Před očima se mi roztančí hvězdičky a aby toho nebylo málo, ten přehrávač začne na plný pecky vyřvávat Therefore. V tu chvíli se začnou orli motat a za vyděšených skřeků odletí. No vida, ušklíbnu se. Kdo by byl řekl, že muti nesnáší Billie Eilish. Spěšně přehrávač vypnu a pohladím Nubinku. Klisna se uklidňuje pomalu, přeci jen, když na vás zaútočí muti a nejhorší kapitolská zpěvačka naráz, taky byste se lekli. Radši nenasedám, a jenom jdu do tábora. Začíná se stmívat. Utrhnu si několik dalších rostlin a Núbie začne žrát.

Zalezu do spacáku a koukám. Rozeznívá se hymna Panemu a znovu mrtvé tváře.

Ann a John z 5.

Doan, 8.

Mia-desátý kraj. 

Kira ze dvanáctého.

14 koní, jedenáct lidí. A my dvě. 

Když začnu pomalu usínat, uslyším známý zvuk. Řehtání.

Moc se omlouvám všem, kteří mají rádi Bilie Eilish. Co se týče porodu, u žádného koňského jsem nikdy nebyla, takže jsem šla podle internetu. Jestli mám něco špatně, moc děkuji za rady!