15. Horse hunger games

Sbohem, Nubi

Vstanu a naposledy vše kontroluji. Pečlivě se protahuji, chvíli cvičím s mečem a hodím pár dýk. Zapletu si plavé vlasy. Přemýšlím. Tohle bude můj poslední den. Buď v životě, nebo v aréně. Přemýšlím. Proč mám vlastně plavé vlasy? A světlejší kůži? Většina z našeho kraje je  snědá a má černé kudrnaté vlasy. Proč je naše rodina jiná? A proč mi to nikdy nepřišlo divné? Musím se na to zeptat, až se vrátím domů. Jestli se vrátím domů. Nasednu na Nubinku. Začalo to s ní-musí to skončit s ní. 

Vyrážíme. Uvidím oheň-Shark nejspíš něco chytil a chce to opéct. Nebo nás nalákat.Všimnu si 4 stromů do čtverce. Vylovím z batohu provaz. Naženu koně a vytvořím ohradu. Tak, a je to. Strčím do zuby ořech a drtím ho mezi zuby. Je čas. Krokem vyrážíme k Sharkovi. On si nás všimne a rychle jde k Dině-jeho klisně. Něco jí píchá, cože? Nasedne na ni. Pobídne ji do cvalu. Hlavou mi létají myšlenky. Co je výhoda a nevýhoda harpuny? Je dlouhá, a když má rukojeť ze dřeva, jde to mečem rozseknout. Tady to nejde. On má dosah, já ho musím mít větší. OK, Charlotte, uklidni se. Hodím dýku a vyrazím mu harpunu z ruky. A pak... To se domyslí. Je čas na instinkty, ne na přemýšlení. Seskakuje z Diny a tu posílá na nás. Cože? No ovšem.  Ví, že koně nezabiji. Trochu se vzdálím a hodím tu dýku. Netrefím se. A sakra. Znovu hodím, nepřemýšlím, nečekám. Seskočím. Nubi, sbohem. Uvidíme se. A nebo taky ne. Běžím k Sharkovi. Harpuna mu spadne  ruky, zlomí se vejpůl. Co? To to dělají tak nekvalitní? Tasím meč, Shark však má po ruce Fishin trojzubec. Koutkem  oka si všimnu pohybu. Dina zuřivě kopne do Nubinky. Takhle se koně nechovají!Pak mi svitne. Něco jí píchnul. On ji nadopoval, aby byla agresivní. Další pohyb-tentokrát od Sharka. Zkusí mě bodnout, já naslepo máchnu mečem. Zápěstím mi projede prudká bolest, ale znejistí ho to. Nečekal, že se budu bránit. Nubi kopne taktéž, také po klisně chňapne zuby. Nikdy jsem ji neviděla tak zuřivou.

Nějak zapomínám, kdo jsem. Uskočit, bodnout, seknout. Hodit rychlý pohled k Nubince, připravit se na ránu. Znovu. A znovu. Shark bojuje, najednou však uslyším zvuk jako z hororu. Tedy, pro většinu lidí jenom bolestné zařehtání, ale já ten zvuk dobře znám. "Nubi!"zakřičím zděšeně. Nevím, co za podraz Dina udělala, ale Nubi se válí na zemi. Dina se vzpíná na poslední kopnutí... A vzápětí s ní malý hnědák hodí o zem. Dárku? Co? Nerozumím... Nejspíš se osvobodili z ohrady. Ano. Celé stádo poskytuje čas Nubince, aby se zvedla. Chladnokrevníci ji kopou a zabraňují, aby utekla, zatímco valaši z pětky na ní útočí. I Shark na to zírá. V tu chvíli, co se Nubinka nesmírně opatrně dostává na nohy, se ozve hlas chladný jako led: "Ty," zaútočí, vloží do úderu veškerou sílu. Rána z děla, já uskočím. Dina je mrtvá. Shark si pravděpodobně uvědomuje to, že nemůže vyhrát. Běží ke stádu, mně sjede ruka k dýce. Ne. Nezabiju ho, když ke mně stojí zády.  Pokusí se vyhoupnout na nejmenšího koně-klisničku Fir. Ale to mu neprojde. Sotva sedí na hřbetě, klisna vyhodí. Shark se jen tak tak zvedne a uhne před kopytem Spruce. Hodí po mně trojzubcem, netrefí se. Profrčí kolem mně, chňapne ho, a znovu zaútočí. Tentokrát mně úder zasáhne. Pokud bylo tohle silné, tak tamto bylo jen odpočinkové bodnutí. Meč mi vyletí z ruky, mám pocit, že jsem si zlomila zápěstí. Spadnu a začnu se odkulovat od ran. 

Pak použiji své reflexy, vycvičené prací u koní a trojzubec chňapnu. Otočím ho v ruce a hodím ho. 

Bez jakéhokoli tréninku, výcviku či jen krátkého seznámení se zbraní se trefím. Zvednu se. A pohlédnu na svého nepřítele. Pohlédnu na svého nepřítele, propíchnutého vlastní zbraní. Zvednu se a pohlédnu na ruku. Nepřirozeně zkroucené zápěstí, ale žádná krev. Díkybohu. Běžím ke koním. Přijdou ke mně, šťouchají do mě, nechávají se hladit. Teď mi to dojde. Už jenom koně a já. Posadím se. Budu moct domů, nebo ne?Ostatní koně nezabiji, nemohu. A v tu chvíli...

"Dámy a pánové, přivítejte vítězku 15. koňských hladových her, Charlotte Packovou a její koně Daka, Dárka, Párka, Spruce, Fir, Dicka, Carryho, Taru, Dustyho, Epiho, Sagiho a Núbii!"

To není možné. Já vyhrála. Ne. Přežila. Přežila, pomstila koně zabité profíky a ostatní vrátím domů. Protože to nejsou mí koně. Jsou to koně těch, co zemřeli pro hloupou hru.

Takže čau. Tohle je oficiálně poslední kapitola, ale mám v plánu napsat epilog. Napište do komentů, jestli chcete Character ask. Mimochodem, kdo si myslel že bych Nubinku zabila?