Ahoj, jmenuji se Charlotte, a jsem ze 11. kraje. Je mi 14 let, proto jsem přesně uprostřed té hrůzy, kterou Kapitolané nazývají reality show. Musí dohromady zemřít 46 lidí a koní, kteří se musí navzájem zabíjet. Co když mě vylosují? Zvládla bych...
Chci hry co nejdřív ukončit. Chci domů, být s rodiči, cválat s Nubinkou na pastvinách Jedenáctého kraje. Přemýšlím kdo žije:
První kraj-mrtvý jeden.
Druhý kraj-všichni. Vivaldiho zabil šíp, těš se Ede.
Třetí kraj-Dari a Dak, "můj" kůň.
Čtvrtý. Fish seděla na Finském koni, Danym. Ten je původně ze dvanáctky. Nejspíš zabila jeho jezdkyni aby měla na kom zabíjet. Sice s ním nemůže vyhrát, ale než zabije Sharka, aby získala Dinu, postačí to.
Pátý-jenom koně. Dárku, nežer mi vlasy.
Šestý-Jane a Vivaldi. Ne. Vivaldi už ne. Znovu mi vlhnou oči.
Sedmý. Spruce a Fir. Musím je dostat domů, už jen kvůli Betty.
Osmý, moji norici.
Devátý-všichni.
Deset-Epi, Sagi.
Jedenáct. My dvě. Holky, co chtějí domů.
Dvanáct. Dany, ale němu už moc života nezbývá.
To by bylo. Jdu zabíjet profíky. Čistím dýky a nože, kontroluji meč. Z kusu provazu dělám nákrčák, pochybuji že na Spruce se vejde Nubinčina uzdečka. Tedy, vejde se, ale nebude sedět. Nasedám, normálně bez sedla, pobízím ho. Přemýšlím, kudy se vydat.
V tu chvíli se ozvou 3 rány. Koně se zděsí, pokusí se utéct, ale klidní honáčtí hřebci je opět seženou dohromady. Seskočím a uklidňuji je. Než ale všichni koně jsou v pořádku, uběhne značná doba. Další rány. Bezva, hodinová práce k ničemu. Sedm ran, 2 další v příštích minutách. Vypadá to, že profíci se pustili do sebe. Kašlu na to, půjdu až zítra. Utábořím se a čistím koně. Začne mi být smutno. Dostanu podivnou náladu. Co se stane, když zemřu? Myslím, co se mnou bude? Budu žít na nějakém hezkém místě, nebo se budu smažit v pekle? Začnu přemýšlet, co jsem kdy udělala špatně. A když zemřu, když bude odstraněná poslední hráz mezi životem a smrtí Nubinky, co s ní stane? Zabije ji profík? Nebo bude nechána na pospas této aréně, a budou ji ukazovat jako koně, jehož jezdec zemřel? A když se mi podaří zabít posledního, co bude s koňmi? Odmítnou tvůrci nechat mně představit jako vítězku, protože jsou na živu jiní koně?
Úvahami plných neveselých myšlenek strávím většinu dne. Začni něco dělat. Seber se a běž pomstít Vivaldiho, Betty, Koroka a spoustu dalších. Vytáhnu spacák, začíná se stmívat. Dovolím si větší porci sušeného masa, ovoce a ořechů. Koukám, kdo zemřel:
Diamond, Relax a Mia, 1. kraj
Dvojka vyvražděna celkově.
Dari-třetí kraj. Vylezu ze spacáku a přejedu po Dakovi, abych se ujistila, že je v pořádku.
Fish je mrtvá. Čtyřka je mým nepřítelem.
Dnes zabili poslední šestky. Jane a Vivaldi. Opřu se o Nubi, která smutně zařehtá.
Devátý kraj-už jen Quaterové.
Destka
Jedenáctka-Korok.
Dvanáct-Dany.
(Dole je tabulka přeživších)
Uvelebím se a jdu spát.
Ráno se probudím. Vstanu a protáhnu se, automaticky čistím koně. Hvízdnu na Carryho, valach přikluše. Je čas. Nasedám, používám jenom nákrčák. Kam by šel profík? Jak to zjistit? Vlastně, od té doby, co jsem se s nimi setkala, nepršelo. Možná kdybych se vrátila k místu, kde jsem profíky viděla naposledy, mohla bych je stopovat. Otočím chladnokrevníka k místu, kde jsme viděli naposledy profíky. Pobízím ho jemně kupředu, vyráží. Jdeme, opět střídám koně.
Vidím místo, kde se konala jedna ze zajímavých událostí. Pche, už zním jako Kapitolan. Ano, proč litovat koní a dětí, že? My se chceme bavit, vždyť zabíjení se navzájem je zábava, ne? Někdy bych přála Kapitolu, aby zažil vlastní hladové hry. Aby byly přinuceni se dívat, jak přítel zabíjí přítele, protože musí. Vsadila bych se, že Hra by byly do roka pryč. Quater, na kterém sedím, se zastaví. Pobídnu ho, ale ani se nehne. Kapku důrazněji, vyčítavě se na mně pohlédne. Pochopím. Nechce se jim tam jít. Mně upřímně také ne. Běžím tam rychle, obhlédnu stopy. Vydal se na sever. Otočím dalšího koně-Dárka. Jdu po stopách. Profíky nezajímá utajení, proto můžu sledovat ze sedla. Dělám něco jako indiánský krok-krok a klus. Je mi na zvracení z krve jedněch z posledních hráčů. O pár minut později najdu další krvavé jezero-profíci a jejich koně. Od tamtud vede jediná cesta- cesta vítěze těchto jatek. Rozhodnu se trochu poodejít, protože se pomalu stmívá a nechci spát blízko tomuhle. Odjedu na nedaleké místo, kde sním porci jídla a dám každému koníkovi kousek mrkve-našla jsem ji v jednom batohu od Betty. Zalezu do spacáku a jdu spát.
Zdravím, lidi. Taky vám karanténa leze na mozek? A odpovídejte prosím, na můj dotaz v konverzacích, nebo jak se to jmenuje. A tady je slibovaná tabulka přeživších:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
