15. Horse hunger games

I hate my life

"Slibuji,"hlesla jsem. Ale Betty mě už nevidí. Měkce ji položím do trávy. Najednou vše dává smysl. Včerejší výstřel z děla, Tomova tvář na obloze, dnes další dva mrtví. Otočím se ke dvěma fjordům. Odveď Spruce a Fir domů. Fajn. Musím vyhrát. Ne vyhrát. Přežít. Slíbila jsem, že pomstím Aka, že odvedu co nejvíc koní. Nevím, co se stane, když tu zbudou jenom koně a já. Vlastně mám právě všechny koně kromě koní profíků. 

Všimnu si, že fjordi mají několik batohů. Pohlédnu dovnitř a spatřím jídlo. Díky Betty. Nasednu na Vivaldiho-Nubi si musí odpočinout a ten hřebec je pod sedlem úžasný.

Rozhodnu se vyrazit co nejdál od profíků. Střídám pravidelně koně a  téměř nezastavuji. Jím za cesty a když večer sesedám, všechno mě bolí. A takhle to jde dva dny. Za tu dobu nikdo nezemřel, a žádná pohroma se nekonala. Možná kvůli tomu, že před čtyřmi dny měli akce víc než dost. Núbie najednou škubne hlavou, stádo koní se semkne.Rozhlédnu se a na obzoru spatřím postavu na koni. Otočím klisnu, možná stihneme utéct. Jakmile se otočím, všimnu si i na tu dálku Diamondina vražedného úsměvu. Na všech stranách je alespoň jeden jezdec. Rychle se přibližují-musí ty koně hnát tryskem. Pak si všimnu Sharka, chlapce který rybaří. Při pohledu na halapartnu-kde se s ní naučil-polknu. Rybaří lidi. Pochybuji, že to bude metoda Chyť a pusť. Spíš Chyť a zabij. Stoupnou si kolem mě a stáda. Diamond vyštěkne: "O co se snažíš?" Cože? O co se mám snažit? "Ano. Proč máš ty koně? Chceš je použít jako štít? Nebo snad..." Fish, která se napojila na Diamond, se ďábelsky pousměje, "si slíbila jejich jezdcům, že je vrátíš domů?" Ona to ví. Zanadávám na samu sebe. Měla jsem zametat stopy. Stádo koní zanechává tolik zdupané a vypasené trávy. "Ale ne že by jsi měla šanci. Taková malá jedenáctka mou cestu za vítězstvím neohrozí. Vyhraji, a nikdo mi v tom nezabrání." Oni zabíjejí ne pro přežití, ale pro výhru. Předtím jsem to úplně nechápala, proč to profíci dělají. Jde jim jen o slávu a peníze. 

"Prosím, nechte mě žít! Udělám, co budete chtít," zakňourám. "To myslíš vážně?" znejistí Diamond. "Ne." Krátká jednoslabičná odpověď je jediné varování. V tu chvíli udělám tu nejhorší věc, co jsem  v Hunger Games udělala. Co jsem vůbec kdy udělala. Pobídnu Nubinku, tím nejhorším možným způsobem. Známé westernové "a zaryl jsem koni paty do slabin".  Nubi, jak se dalo čekat, vystřelí jako šíp. Tedy pokud jsou šípy splašené. Běží ne cvalem, ale tryskem, a stádo cválá za ní. Profíci křičí, ať mě někdo chytí, a hodí po mně několik zbraní. Hlasité řehtání, povědomé. Do tváře mi vstříkne rudá tekutina. Krev.  Otočím se. Profíci jsou pryč. Ale oni nejsou to, proč se krev na tváři okamžitě mísí se slzami. Ne, to je rána na hrudi mích milovaných koních. 

Vivaldi a Korok. 

Stádo zastavilo, zmateně nad dvěma ležícími hřebci stojí. Seskočím, vytahuji lékarničku, v srdci zoufalá naděje. Možná ještě není pozdě. Kleknu si k nim. Nejde to. Rány jsou hluboké, už ztratili moc krve. Obejmu je, oba. Neznala jsem je moc dlouho, Vivaldiho vlastně jenom týden. Jenže když jste Hunger games, váš život se měří na dny.  Můžete být šťastní, že se dožijete rána. Vytáhnu nůž. Odříznu každému koni pramínek hřívy na památku. Nubi do mě šťouchne. Kor i Vivaldi právě zemřeli. Dvě rány z děla to potvrzují.