15. Horse hunger games

Koně

Vymrštím se.  Nubi zvedne čumák od trávy a zavětří. Pak zařehtá nazpátek. Kouknu se a poznávám ty koně. Dak-jemu zabili spolukrajana, a já slíbila, že ho najdu. Arabský rezavý valach. Dárek a Párek-huculové, valaši. Oba jezdci mrtví. Vivaldi, holštýnský hřebec barvy grošák. Taky mrtví jezdec. Dick,hnědák, norik, mrtvá jezdkyně. Carry, mrtvý jezdec. Tara a Dusty-mají na živu majitele, proč utekli? Epi, Sagi-quaterové z desítky. A velký, majestátní rezavý hřebec. Korok.

Pak si uvědomím-několik těchto koní utíkali před profíky. Vytáhnu lékarničku a začnu je ošetřovat. Naštěstí nemají moc zlá zranění-jenom Dak má ošklivou ránu na noze. Nic vážného, ale několik dnů tady musíme být. 

Vydesinfikuji ránu a obvážu. Rozhodnu se s koňmi seznámit. Koně se seznamují hlavně s Nubi, ale pár koní za mnou taky přijde. Zrovna drbu Vivaldiho-ten grošák je nádherný. Rozhodnu se zkusit ho pod sedlem. Protlačím se koňmi a odsedlám Nubi. Uzdečku má, i když v dost špatném stavu. Sedlo nějak sundal, ale uzdečku nezvládl. Zkontroluji, jestli není špinavý, ale je to v pohodě. Nasednu a chvíli vyčkávám.

Jemně ho pobídnu holeněmi. Vykročí. Má krásný, energetický krok. Sám od sebe nakluše, kluše jako nějaký závodní kůň. pobídnu ho do cvalu. Hřebec se krásně, houpavě rozeběhne, a jeho hříva v barvě stříbra mi zabraňuje cokoli vidět. Zastavím ho a seskočím. Podrbu ho po krku. Odsedlám ho a vyzkouším zbytek koní. Korok je velmi podobný Nubi, ale ani z poloviny tak úžasný jako pstružka. Quaterští hřebci jsou dobří v nahánění stád.

Nikdo nezemřel-divím se proč, ale pravděpodobně se děje něco dost zajímavého. Počítám na prstech přeživší. 

Z prvního kraje všichni, ze dvojky taky, trojka-holka a Dak. Čtvrtý kraj-holka, kluk a jeho kůň, pětka Dárek a Párek. Huculové jsou koně šprýmaři, při jízdě dělali hlouposti, ale jinak to jsou miláčci. Šestka-Jane a krásný Vivaldi. Divím se, proč ho Jane nehledá-ještě by s ním mohla vyhrát. Sedmý kraj-všichni, osm Dick a Carry. Devět-všichni, ale koně jsou u mě. Deset, jenom koně.  My-všichni kromě Johna, kluka, který tvrdil že je silný. Očividně síla není všechno. A vysoké hodnocení taky ne. Dvanáctý kraj-všichni mrtví. Rozhodnu se jít spát. 

Ráno mě probudí šťouchání. "Brácho, nech toho," šťouchání ale nepřestane a já otevřu oči. Alex do mě ale nešťouchá, to Párek. Pak si uvědomím. Já nejsem doma, ale v aréně. Bráchu už asi nikdy neuvidím. Vstanu, loknu si vody z lahve, a zatímco zpracovávám kus tuhého hovězího, hřebelcuji koně. Tiše si prozpěvuji písničky o všem možném. A tak to jde tři dny.

Dakovi se noha zahojila. Urovnávám batohy na hrušce a kontroluji koně. Musím se přestěhovat, protože to bude podezřelé. Quaterové běhají jako honáčtí psi, kontrolují že stádo nikam neběží. Přemýšlím kam. Rozhodnu se popustit klisně otěže, ať jde kam chce. A stádo ji následuje.