Tom Marvolo Riddle

Červenec 1937 (11 let)

Tentokrát vydávám o den dřiv, protože zítra jsem pryč a nestihla bych to :). Snažila jsem se o docela dlouhý kus tak snad se vám bude líbit. Tentokrát je tu Tom spíš ten hodný. A chci udělat takovou menší soutěž: tomu, kdo do komentářů uhodne, proč Binns nechce mít rodinu ani děti, věnuju příští kapitolu. Děkuju moc za podporu. Jinak tuhle kapitolu bych chtěla věnovat @ebibis za podporu ohledně téhle knížky, všechny lajky a komentáře a za to, že má ráda Harryho :D

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tomovo život se s příchodem profesora Brumbála a jeho zvláštnímu dopisu velice změnil. A že to byla obrovská změna. Riddlovo dopis se oproti většině dětí, které měly nastoupit do Bradavic, trochu lišil. Kromě přivítání od Armanda Dippeta, řiditele Bradavic, a seznamu potřebných věcí, dostal ještě dopis s informacemi ohledně ubytování v menším hostinci v Příčné ulici. Bylo mu sděleno, že v Bradavicích dostane stipendium a to i včetně prázdnin, takže ještě tento rok mohl opustit sirotčinec a ponořit se do světa, jemu tak blízké, magie. První den prázdnin si ho měl před sirotčincem vyzvednout Dippetův známý Binns Burbeg, správce hospůdky v Příčné ulici. Když ho Tom uviděl, byl lehce zmatený. Představoval si někoho kouzelnějšího? Binns vypadal, jako každý druhý hostinský. Byl menšího vzrůstu, zato měl ale uši jako plachty a k tomu skobovitý nos.  Asi si ho musel dříve zlomit, protože když Toma zdravil, úsměvně huhňal.  „Přeju dobrý den, pane Riddle…“ začal vstřícně Binns. V Tomově dušičce najednou něco poposkočilo. „Pane, pane…“ švitořil mu v hlavě tenký hlásek. Takhle hezky mu ještě nikdy nikdo neřekl. Začínal věřit, že ve světě občas existuje dobro.

Binns nepatřil k lidem, kteří by se nějak zvlášť vyznali v pocitech ostatních, takže Toma viděl jako obyčejného klučinu s černou čupřinou a s darem v magii. Nevšiml si ani jeho okouzleného výrazu nad Binnsovým pozdravem. Jako hostinský vídal spoustu dětí. Klukům říkal většinou „Pane“ a holčičkám „Princezničko“, později „Slečno“. Vždy když takhle nějaké dítě oslovil, krásně se na něj zazubilo. Děti ho vlastně vůbec měly rády. A on je. I když žádné neměl. Ani ženu. Vlastně ani nikdy nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak.

Toma ale Binnsův pozdrav zaskočil natolik, že v něm vzbuzoval jistý střípeček emocí, který malý Riddle nedokázal popsat. A ani v budoucnosti ho nikdy neuměl pořádně zvládnout. „…jsem přítel Bradavického řiditele Armanda Dippeta, majitel hostince Krůta Kotlík, Binns Burbeg.“  „Těší mě pane Burbegu“, vyžbleptl Tom stále překvapený ze staříkovi otevřenosti. „Ale prosíme, říkej mi Binnsi“, zazubil se Binns a pokynul mu rukou po směru jejich budoucí cesty. Tom pokýval hlavou na znamení souhlasu a vydal se Burbergovi v patách. Za sebou si táhly menší kufřík, jak jinak než černé barvy. Vlastně si ani neměl co zabalit. Svojí bývalou uniformu s radostí odevzdal vychovatelce Pattingsonové a výměnou za ní dostal dvoje trička tmavší barvy, jedny černé kalhoty z lehčí džínoviny, několik páru ponožek a spodní prádlo na pár dnů. Letos bylo velmi teplé léto, takže o bundu ani kabát se starat nemusel. Co se osobních věcí týká si sebou vzal pouze fotku své oblíbené vlny, tříštící se o skaliska.

Celou cestu bylo slyšet jen narážení koleček na kostkový chodník. Tom ani Binns nevěděli, co říct. Tomovi se v hlavě sice honilo tisíce otázek, ale bylo mu trapné s nimi hned zasypávat svého nového pečovatele. Binns zas nebyl moc zvyklý na uzavřené děti. Občas v jejich přítomnosti řekl nějakou hloupost a už s nimi nikdy nenašel řeč. Nešli nějak dlouho, ale oběma seto už zdálo jako věčnost, když se nakonec Tom osmělil a začal: „Jak daleko jsou odsud Bradavice?“ Na Binnsově tváři zahrál lehký úsměv: „Daleko, Tome, dost daleko. Pár hodin jízdy to potrvá.“ „Ale pokud chceme do Bradavic vlakem, tak nádraží je kousek od sirotčince, ne?“ oponoval Tom. „Spěchal do Bradavic,“ v dopisu snad stálo, že máš být dva měsíce u mě,“ podíval se na Toma poměrně ustaraně Binns. „Já myslel, že svět kouzelníků je v Bradavicích,“ řekl zmateně Tom a uši mu začali rudnout. Binns nepotlačil lehké uchechtnutí: „Ale Tome, kouzelníci jsou všude, je pravděpodobné, že si třeba ve městě už nějakého potkal. A Příčná ulice je jen další ulice ve městě, jako každá jiná. Jen se hůř hledá“

„A kde jí tedy najdeme,“ hořel zvědavostí Tom. „Tady,“ vydechl vyčerpáním z cesty Binns. Tom byl znovu úplně zmatený. Stáli přeci před cihlovou zdí. Pan Burbeg musel mít snad halucinace. Vtom asi začal mít halucinace Tom. Burbeg vytáhl zpod kabátu hůlku, několikrát šikovně poklepal na zeď a ta před ním začala ustupovat. Ve tváři měl nevzrušený výraz, jako by tohle činil každý den. „Vítej, Tome, vítej ve světě kouzelníků.“ A Tomovo srdce poskočilo podruhé.