Tom Marvolo Riddle

Začátek prosince 1937 (11 let)

Po více než 2 měsících je tu další kapitola... Já sama už jsem moc nevěřila, že jí napíšu :D . Nechci nic slibovat, ale teď mám dobrou myšlenku a dokonce i trochu víc času, takže bych teď mohla vydávat o poznání častěji. Ale uvidíme ;) . Snad se bude líbit :) Jinak děkuji moc AdMirary, že mě donutila začít něco tvořit... Zase

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

„A ne, aby ses tu přejídal pudinku," zamával Gab z okýnka vlaku. „Jasně, neboj, hlídám si štíhlou linii," křikl Tom a pozdrav opětoval. Lokomotiva zahučela, a oblak páry zahalil celou stanici. Vlak zmizel v dálce. Tom se vydal lesní cestou zpět k hradu, jako doprovod mu šlo pár studentů a nebelvírský kolejní profesor Brumbál. Sice nebyl fyzicky sám, ale rozhodně si tak připadal. Cítil prázdnotu. Jak asi oslaví Vánoce... Zasnil se Tom. Co dostane Maya od svého přespříliš bohatého tatíčka?. A co Gab? A jak to vypadá na svátky u Malfoyů? V tom jejich krásném velkém mramorově bílém domě? Asi o trochu líp než tady... Samozřejmě je dobře, že odsud na chvíli odjedou a že si užijí svojí rodinu a podobně, ale stejně... Nemuseli ho tu nechávat samotného, jsou to přece jeho kamarádi. A jsou to jeho kamarádi? A proč by vlastně potřeboval kamarády? Nebude lepší, když zůstane sám? Nebo mít jiný vztah než kamarádství? K čemu mu vlastně vztahy jsou? Malý Riddle si najednou už sám nepřipadal a ani nevěděl proč. Rychle si promnul oči a na okamžik se za své myšlenky zastyděl.

Uvědomil si, že stojí před otevřenou branou Bradavických pozemku a že hlouček studentů, kteří spolu s ním tráví vánoční svátky ve škole, už dávno zmizel v nedohlednu. Pár kroků před ním stál Brumbál a i přes jeho klidný výraz z něj Tom cítil netrpělivost. Kolik tomu učiteli tak mohlo být? 50? 60? Rozhodně vypadal mladší. „Pane profesore," začal nesměle rozhovor. „Ano, Tome?" Zamrkal Albus a upřel své pomněnkové oči přímo do těch Tomových. Tom se lehce otřásl, ale snažil se na sobě nic nedat znát. Ten člověk mu snad vidí až na dno duše... „Jak to, že znáte moje jméno?" „Vždyť jsem to byl přece já, kdo tě poprvé navštívil v sirotčinci," pravil klidně. „Takže, na co ses mě to chtěl zeptat?" „Nejsem si jistý, že je úplně vhodné tuhle otázku pokládat, ale zajímalo by mě, proč jste nikdy neměl děti?" „Chlapče drahý, copak tu nějaký z učitelů děti má?" snažil se Brumbál získat trochu času na dobrou a pokud možno neurčitou odpověď.

„Myslím, že to nebyla odpověď na mojí otázku..." „Myslím, že ani tys mi na otázku neodpověděl," ušklíbl se profesor. Ten děda má ale drzost. Pomyslel si Tom, ale nahlas radši neřekl nic. „Promiň, ptal ses proč, nemám děti, viď?" Tom jen trochu přikývl, protože se mu nezdálo třeba hlasitého souhlasu na dost evidentní otázku. „Víš, myslím, že jsem slyšel příběh o tvojí matce, která se zamilovala do někoho, do koho by se zamilovat neměla. I já jsem podlehl lásce k někomu, kdo si to nezasloužil. A když se v těhle věcech zklameš tak krutě, jako kdysi já těžko se pak lidem a hlubokým citům věří." „Aha,"povzdechl si chlapec a pokusil se o výraz plný pochopení. „A jak se jmenovala?" Albus se tentokrát jen letmo podíval Tomovi do obličeje a pozvedl jedno obočí. „Ona? Nijak." Pokrčil rameny a zabouchl za nimi dveře brány od bradavických zahrad. „Pojďme už, stydne nám oběd," otočil se profesor tak prudce, že až hodnou chvíli potom ho následoval jeho plášť. Riddle pochopil, že už se odpovědi nedočká a že v něm vlastně rozhovory s tímhle podivným učitelem přeměňování většinou vyvolávají víc otázek, než odpovědí. Přesně tak to asi onen profesor chtěl.

Další dny volna Toma sžírala nuda. Měl volno od kotlíků s lektvary u profesora Křiklana, neposlušných košťat i hodin věštění. Jen neměl to volno kým strávit. Všichni zmijozelští se vrátili ke svým rodinám a s nikým z Havraspáru, Nebelvíru, nebo dokonce Mrzimoru se bratříčkovat nechtěl. Pokud Tom odsuzoval mudly a považoval je za neschopné, pak podobný vztah cítil i k Mrzimorským studentům. Nebelvír mu sice také slušně lezl krkem, zvlášť pro jejich řeči o „stejné krvi" a „rovnoprávnosti všech", ale moulům ze žluto-stříbrné koleje (pozn. red.: barva Mrzimoru) se nemohli rovnat. Útočištěm pro několik následujících dní se mu tedy stala knihovna. Zvlášť zajímavé se mu zdálo tehdy relativně nově zavedené Oddělení s omezeným přístupem. Během jednoho z večerů s jahodovým čajem a štosem zaprášených bichlí objevil jeden svazek, který z jistých důvodů upoutal jeho pozornost. Co sakra dělá Kronika Bradavické školy mezi knížkami jako Obrana temné magie (trilogie - Imperio, Krucio a Avada Kedavra), Můj život Vlkodlaka (životopis Apolyona Sinistra) nebo Vznik a vývoj mozkomorů (ilustrované vydání)? Hned na první stránce se objevil obraz čtyř tužkou kreslených portrétů spolu s barevným pozadím. Elegantní Rowena s tvrdšími rysy na modro-bronzovém podkladu, opálený postarší Godrik s upřímnýma zelenýma očima na zlato-červené, usměvavá Helga s buclatými tvářemi na žluto černé a štíhlý Salazar se stříbřitýma očima a opovržlivým výrazem v obličeji na zeleno-šedé. Pod nimi text psaný vzorným rukopisem hlásal:

1. září roku 956 našeho letopočtu se Rowena z Havraspáru, Godrik z Nebelvíru, Helga z Mrzimoru a Salazar Zmijozel stávají ředitely jejich vlastních kolejích na škole v Bradavicích, kterou k tomuto datu uvádějí v chod. Každý z profesorů je tímto povinen přidávat alespoň jednou do měsíce krátký zápis o stavu jeho koleje a případných problémech žádajících si řešení. Tom unuděně přelistoval několik stránek zahrnující podrobnosti o příjímání a následném rozřazování studentů, systému oddělených ložnic i formě výuky a dostal se až k jakýmsi deníkům jednotlivých ředitelů. Bylo patrné, že žádný z učitelů poznámky nezapisoval, tak pečlivě jak bylo předem umluveno. O několik listů (pro Bradavice tehdejší doby let) později se najednou začala situace mezi vůdčí čtveřicí rozostřovat. Poslední Salazarův zápis z roku 963 nebyl právě příliš smířlivý: Pokud není škola ochotná přijímat názory moje, nebudu ani já přijímat názory školy. Vážím si všech plnohodnotných kouzelníků, takže nechápu, jak může být plnohodnotným kouzelníkem někdo s mudlovskou krví? Jak můžou mé hodiny něco přinášet čarodějům ze všech koutů Anglie, když se mám neustále zabírat vysvětlováním věcí těm nechápajícím polomudlům? Mám dost hádek s Godrikem a přihlížení mísení vzácné krve s krví nečistou. Odcházím, ale nechávám tu dar pro své budoucí pokolení a zkázu pro všechny ostatní. Pod textem byla jednoduchá kresbička hada a vedle něj stručná krátká věta: Sengha-tes asalas! „Povstaň můj vnuku!" přečetl nahlas Tom. Pořád ho nepřestávalo udivovat, že ovládá jazyk, o kterém snad nikdo z profesorů neví a který se nikdy neučil. Na druhou stranu byl ale potěšen, že jeho praprapředek tou zvláštní řečí mluvil. A co víc, sdílel i jeho názory na čistokrevnost. „Asalas si theresas a sengha! Tvému vnukovi je čest povstat!" zamumlal si pro sebe rázně. Bude ochoten použít dávný dar svého rodu, jen nejdřív musí zjistit kde a jak. Zatím může ale v klidu slavit Vánoce.