Are you kidding me?

41.kapitola-Má drahá Charlotte

Moc si nepamatuji, co se dělo potom. Celý svět se mi zastavil, křičela jsem, hystericky brečela, snažila se vysmeknout tomu klukovi a běžet k němu zpátky. Celý život se mi zhroutil před očima. Stalo se to celé tak rychle, že jsem mu ani nestihla říct, že ho miluju také.

Jestli se kolem mě střílelo nebo něco podobného, tak o tom nevím. Mé srdce se roztříštilo na milion kousíčků a plíce nebyly pořádně schopné vdechovat kyslík a vydechovat oxid uhličitý. Opustil mě. Nechal mě tady samotnou a už se nikdy nevrátí. Pokaždé, když se mi ta myšlenka znovu vybavila, přišla znovu ta obrovská bolest, kterou nedokážu k ničemu přirovnat.

Museli jsme se ocitnout venku, jelikož mě pohltila tma a profoukl mi lehký vánek vlasy. Ten kluk nenesl jenom mě, ale k tomu i nějakou velikou tašku s helmou. Proč helmu mi došlo až když jsem viděla jeho černou motorku alias lásku jeho života. Přiřítila se další vlna bolesti a pak další a další.

„Odvezu tě odsud, ale pak už musíš pokračovat sama. Já se sem musím vrátit." Nemohla jsem ani nějak protestovat, jelikož mě prostě na tu motorku posadil, nandal mi helmu, sednul si přede mně a pak prostě šlápl na plyn. Tašku měl před sebou.

Nedokázala jsem se kolem sebe dívat, a tak jsem zavřela oči. Vůbec jsem se nezabývala tím, jestli bych neměla sledovat cestu, nebo jestli mu můžu věřit, že mě neveze do nějaké pasti. Bylo mi to úplně jedno.

Kvůli mým zavřeným očím mi utekla cesta opravdu rychle a otevřít jsem se je donutila, až zastavil.

„Měl jsem ti pouze vzkázat, že motorka je tvoje, všechno, co je v tašce také a vlastně všechno co je jeho. Taky ti mám předat tuhle obálku, nemám tušení, co v ní je, ale to zjistíš sama. Hlavně musíš ujet, co nejdál to půjde. Je dost možný, že tě budou hledat. Můžeš si tady na chvilku vydechnout, ale snaž se vyjet co nejdřív. Hodně štěstí Charlotte." Řekl a pak se rozeběhnul někam do lesa. Po uslyšení motoru mi došlo, že tam měl nechanou motorku na cestu zpátky.

Několik minut jsem tam prostě stála bez hnutí a snažila se vzchopit. Nakonec jsem se donutila rozepnout tu velkou tašku a podívat se do ní. Bylo v ní hodně peněz, jakože opravdu hodně. Jeho mobil, osobní věci a několik kousků oblečení. Bylo v tom i něco málo k jídlu a pití.

Poté, co jsem tu tašku celou prošla, jsem se chtěla podívat na tu obálku, ale když jsem se na ní podívala, odvaha mě přecházela. Dlužíš mu to, říkala jsem si a těmihle slovy se ta malá kapka odvahy znovu objevila. Opatrně jsem ji otevřela a pomalu se do ní podívala. Byl tam papír s jeho nezaměnitelným rukopisem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se třesoucíma rukama ho vytáhnout.

Bylo to dlouhé a nejspíš napsané ve spěchu a po uvědomění, že to je poslední věc, co mi po něm skutečně zůstala, bolest přišla znovu a slzy také.

Musela jsem se uklidnit, jelikož bych ho mohla ještě zničit slzami nebo roztrhnout třesoucíma rukama. Rozevřela jsem ho a začala číst.

Má drahá Charlotte,

jelikož v tuto chvíli čteš tohle, stalo se to, co jsem předpokládal. Moc mě to mrzí. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti už nikdy ublížit a podívej se. Znovu jsem to udělal, ale tentokrát už opravdu naposled. Hurá! Promiň, špatný vtip v nevhodnou dobu. Odpustit jsem si to ale nemohl, jelikož už jinou možnost mít nikdy nebudu. Už nikdy nebudu mít možnost po tobě tajně koukat, vidět tě se smát, pozorovat tě rozčílenou na mě, obejmout tě, políbit, provokovat a spousty dalších věcí.

Taky už nikdy neuvidím tvé nádherné oči, v kterých jsem se vždy ztrácel. Ze začátku mě to opravdu rozčilovalo, ale teď bych už bez toho nemohl žít.

Nemám tušení, jak jsem zemřel, jestli jsem tě ještě naposledy viděl, pohlédl do tvé andělské tváře a děkoval všem svatým, že jsem našel svého anděla strážného. Také netuším, jestli jsem ti řekl ty dvě slova. Pokud ne, tak ti je píšu teď. Miluju tě. Tak moc tě miluju, až se toho neskutečně děsím. Nikdy jsem nic takového necítil, ale těmihle slovy jsem si na sto procent jistý.

Chtěl jsem ti toho ještě tolik říct a ukázat, ale osud tomu nejspíš tak nechtěl. Kdo ví, co by se ještě stalo.

Chtěl jsem s tebou utéct tak daleko, jak by to jen šlo. Chtěl jsem s tebou strávit už celý můj posraný život a aspoň tohle se mi splnilo. Bylo to až do konce. Mohu ti s naprostou jistotu říct, že budeš to poslední na co budu myslet. Vždycky bys to byla ty.

Nemůžu ti tady napsat celý náš příběh z mého pohledu, i když bych tolik chtěl. Vím, že jsi viděla celý můj život od začátku do konce. Byl jsem tam. Vždycky jsem tam byl a nic neudělal. Můžu si to připsat do mého seznamu věcí, proč se nenávidím. Chtěl jsem ti napsat, co jsem cítil, mé pocity od té doby, co jsem tě viděl až do teď, ale nemůžu. Nemám tolik papírů a náhradní propisku taky ne a už mě celkem začíná bolet za krkem. Až tak pro tebe trpím Smithová. Jenom a pouze pro tebe.

Nikde jsem se neučil, co napsat do dopisu na rozloučenou a pochybuju, že to učili ve škole, když jsem tam nebyl. Ty dny, kdy jsem tě neměl možnost vidět.

V té tašce jsou všechny moje peníze, co jsem stihl za celý život našetřit, tak snad to bude aspoň na chvíli stačit. Má druhá láska života je také tvá. Dávej na ni prosím pozor i ona má city. Vím, že na motorce umíš, jinak by ti byla tak maximálně na prodej. Je tam několik kusů oblečení. Jsou ode mě, takže ti bude trochu velký, ale nic lepšího u sebe nemám. To zvládneš. Jsou tam i mé osobní věci a mobil. Až budeš v bezpečí, můžeš se na úplně všechno podívat. Je to zcela na tobě.

Nevím, jak dlouho budeš na cestě, tak tam je i něco málo k jídlu a pití.

Moc mě mrzí, že jsem tě do tohohle celého zatáhl, ale jsem tak sobecký, že bych to neměnil. To by totiž znamenalo, že už bych tě nikdy v životě neviděl.

Neodsuzuj prosím Ryana za to, co udělal. Je to on, kdo mi teď hodně pomáhá a riskuje kvůli tomu svůj krk. Nechtěl tě nikdy takhle zradit. „Neplecha ukončena, moje spolu kolejnice." Vzkaz jsem předal, to si můžu ze seznamu vyškrtnout.

Mé mámě jsem napsal dopis také. Už je poslaný a všechno jsem jí napsal. Snad se s tím vypořádá. Nic jiného jí ani nezbyde.

Slib mi, že utečeš, co nejdál to půjde. Nesmí tě najít.

Odpustím si ty kecy, že tě budu hlídat, že není po mně, protože budu navždy v tvém srdci... Podle mě to jsou kraviny. Jak to může někdo vědět, jestli to je vůbec pravda.

Moc tě miluju a vím, že to všechno zvládneš. Najdu si tě zase v příštím životě.

S posledním sbohem a láskou,

Tvůj Nicolas.

Asi už někteří tuší, co chci teď napsat a bohužel mají pravdu. 

Tenhle příběh se chýlí ke svému konci a to nezávratnou rychlostí. 

Oficiálně můžu prohlásit, že tohle je poslední kapitola. Čeká nás už jenom epilog. 

Nechci se tady úplně rozepisovat, jelikož si to chci nechat až na úplný konec, takže pište komentáře, dávejte hvězdičky a mějte krásný zbytek dne.

Sandra