Are you kidding me?

29.kapitola-Člověk nebojuje

Pohled Nicolase

Hned jak to dořekla jsem zamrznul na místě a v mé hlavě se začaly opět překřikovat hlasy. Řekla milé. Slyšel jsi ji dobře. Uteč. Nula. Nezasloužíš si nic dobrého. Musel jsem okamžitě vypadnout od ní. Neměl jsem totiž tušení, co bych mohl udělat.

„Nic si od toho neslibuj. Bylo to taky naposledy." V okamžiku jsem byl už pryč a ujížděl, jak kdyby mě pronásledovala samotná smrt. Normálně bych jel někam do klubu a vybil si to na někom, ale tentokrát jsem se tomu místu chtěl vyhnut jak čert kříži. Netuším proč, ale prostě to tak bylo. Černá smrt (motorka) mě táhla neznámo kam a já nebyl ani to sebeovládání, abych vůbec nějak protestoval. Prostě jsem stále jel a nevnímal kolem sebe okolní svět.

Uvědomil jsem si, kam jedu až jsem tam byl. Dojel jsem k útesu. K tomu obrovskému, strmému útesu, kam chodí spoustu nešťastných lidí ukončit svůj mizerný život. Co jsem tady dělal, to jsem neměl ani tušení, ale věděl jsem jistě, že můj život tady neskončí. Rozhodně ne dneska. Nejsem zastánce takových lidí, kteří si myslí, že tohle je jediná možnost. Když se nad tím tak zamyslím, nejspíš asi je. Pro mě tito lidé jsou zbabělci. Většinou se nesnaží ani bojovat a hned to vzdávají. Bez boje. O čem to pak tedy celý je? O čem tohle celý je, když člověk nebojuje a místo toho to vzdává.

Ne, já bojuju a bojovat ještě dlouho budu, protože tohle já celý svůj život dělám. Už od narození.

Byl jsem tam sakra dlouho, nejspíš už i máma zahájila celo světové pátrání. Moc k tomu ani nepřidával fakt, že už nějakou dobu nepřetržitě prší a já jsem úplně mokrý. Chytrý Nicku, fakt že jo.

Normální lidé by nevím, co dělali, ale asi by nenasedli na motorku a jeli zpátky. Přesněji řečeno zpátky odkud jsem přijel. Nevím, co jsem si myslel, že udělám nebo se stane, ale nakonec to bylo stejně jedno. Bylo už po půlnoci a nečekaně u ní bylo už zhasnuto a musela už dávno spát. Byl jsem dokonce i u dveří a chtěl asi zazvonit, nebo nevím, ale opět mě přerušily hlasité hlasy v mé hlavě. Co hodláš jako dělat? Proč bys ji budil? Ona není cvok jako ty. Nech ji být. Uteč. Vzdej to.

Než jsem se nadál byl jsem doma. Svítila pouze televize v obývacím pokoji a máma ležela zkroucená na pohovce. Nejspíš čekala na mě. Jako vždy to dělala. Přikryl jsem ji dekou a zmizel jsem ve druhém patře. Dal jsem si rychlou ledovou sprchu a odebral se potichu do mého pokoje. Věděl jsem jistě, že spát nepůjdu, a tak jsem začal dělat to, co jsem měl mít už dávno hotový. Netuším, proč jsem jí řekl, že už to mám hotový, když realita byla úplně jiná, ale ten fakt bych asi raději přeskočil a zaměřil se na to, že jí to donesu zítra, tak jak jsem slíbil. Nebo spíše řekl, nic jsem nesliboval...

„Nicku? Vzbuď se. Musíš do školy. Dělej vstávej."

„Co?"

„Vstávej. Zaspal jsi."

„Kolik je hodin?"

„Bude osm každou chvíli."

„Doprdele!"

„Uklidni se a vezmi si prášky. Hned." Chvíli jsem absolutně nepobíral, co mi říkala, ale stačilo se jenom rozhlédnout a vidět několik krabiček prášků na stole a docvaklo mi to. Když jsem se k nim rozeběhl, skončilo to tak, že jsem si ukopl malíček na obou nohách, a ještě si málem rozbil hlavu o roh stolu. Máma to celé pozorovala a mínila se udusit smíchy.

„Fakt vtipné se smát někomu, kdo si ubližuje na zdraví."

„Já vím." Sotva to dořekla vyprskla smíchy a mně nezbývalo nic jiného než ji zatím nechat být, spolknout prášky, přichystat se a rychle vyrazit.

„Kam vůbec tak spěcháš, protože mi neříkej, že zrovna ty spěcháš do školy, když se ji vyhýbáš jak anděl peklu. Ne že bych to schvalovala. To rozhodně ne."

„Co to je za přirovnání? Jak anděl peklu?"

„Improvizace. Takže?"

„Nemůžu si vyčistit zuby? A vůbec nemáš být už v práci?"

„No dovol, ty mě normálně vyhazuješ."

„Možná?"

„To máš ale hošánku smůlu, jelikož jsem si říkala, že chci s tebou zase po dlouhé době posnídat, takže jdu až na devátou."

„To je opravdu úžasný, ale já už musím jít. Tak čau."

„Tak to brrr. Co ta odpověď?"

„Jaká?"

„Proč tak spěcháš?" Doslova jsem zamrznul, když se mě zeptala. Proč vlastně spěchám? Mami, to ani já nevím. Ale víš. Přiznej si to. Nelži sám sobě. Jsi nula.

„Jsi v pořád-"

„Asi do školy, ne? Jak normální lidi."

„Tak tohle ti nežeru, takže?"

„Uží si to v práci. Pápá!"

„Nicolasi Blacku okamžitě se vrať!"

„To je dobrý, já radši půjdu!" Rychlostí blesku jsem vyběhl z domu a nasazoval si helmu. Věděl jsem, že je skoro za mnou, ale já se stejně modlil ať to stihnu.

„Okamžitě zastav!"

„Už musím! Měj se mami!"

„Ty zmetku jeden, počkej až se vrátíš! Chcípneš hlady!" Neměl jsem čas už na tohle zareagovat, jelikož jsem šlápl pořádně na plyn a byl fuč. Aneb nevýhoda mít mladou mámu. Je skoro stejně rychlá jako vy, takže k útěku musíte použít všechny vaše síly, aby to mělo vůbec cenu.

Pořádně jsem se předklonil a přidal ještě víc. Kličkoval jsem mezi auty a než jsem se nadál, tak jsem zastavoval na školním parkovišti. Bylo už chvíli po zvonění, takže jsem běžel, co jsem mohl, abych to třeba ještě stihnul, než přijde vyučující.

Chodby byly nečekaně úplně prázdné, takže jsem měl dokonale prázdnou cestu k běhu. Teda do doby, než jsem do někoho vrazil...

Hi guys! Jak se máte na pátek 13.? 

Doufám, že jste všichni přežili ve zdraví a uděláte si chvilku na přečtení další kapitoly. Doufám v to!:-) 

Jsem vám neskutečně vděčná za to, jak tenhle příběh má každým dnem více přečtení. Opravdu mě to hřeje u srdíčka. 

Říká se to, že? 

Každopádně pište komentáře, dávejte hvězdičky, nebo užívejte prostě života. Je to na vás. 

Tak zase někdy!

Sandra