Are you kidding me?

34.kapitola-Najdu ho

Další den se ve škole neukázal. Ani ten další a ani ne po víkendu. Bylo to jako by zmizel z života pozemského. Ryan se mi vyhýbal a když jsem se ho snažila na něco zeptat, tak buď rychle zmizel, nebo to něčím zamluvil.

Moje hlava mi zakazovala jakékoliv pomyšlení na něj, ale přesto se v mé hlavě objevoval stále a jenom on. Jeho šedé oči, tmavě hnědé až černé vlasy a jeho úšklebek. Jenže pak tam byly také ty slova, co mi vmetl do tváře. Nenáviděla jsem se za to, ale zkrátka mi to nedalo a rozhodla se něco dozvědět od jeho matky. Volat jsem jí nechtěla a k ní domů jsem už vůbec nechtěla. Co kdyby tam byl. Na to bych nebyla připravená.

Napadla mě pouze jediná věc, a to byla nemocnice. Záminku jsem si dala, že půjdu za matkou, i když jejímu pokoji se vyhnu jak čert kříži, ale tohle byl jediný důvod, jak se na tohle oddělení dostat.

Snažila jsem se ještě naposledy, před koncem školy, dostat něco z Ryana, ale dopadlo to úplně stejně, jako pokaždé. Místo odpovědi na moji otázku, začne mluvit buď o tom jaká už je venku zima, nebo jak mají teď náročné tréninky. Zkrátka to bylo jako bych se ani neptala.

Do nemocnice jsem dorazila v celku rychle, nahlásila jsem se na recepci a oni mi oznámili přímo úchvatnou zprávu pro mě.

„Vaší matky ošetřující lékařka má zrovna směnu, tak se jí rovnou můžete zeptat, jak na tom je. Víte, jak se tam dostat slečno Smith?"

„Ano, moc Vám děkuji." Namířila jsem si to přímo ke dveřím s nápisem Black a zaklepala. Po chvíli se dveře otevřely a za nimi stál přesně ten člověk, kterého jsem hledala.

„Ahoj Charlotte. Potřebuješ něco? Něco s matkou?"

„Ne to vůbec ne, spíš jsem tady z osobních důvodů. Já-"

„Nevím, kde je Charlotte. Opět zmizel a nedal nikomu vědět."

„Omlouvám se, ale moc to nechápu."

„Není to poprvé, co se tohle stalo. Vždy z ničeho nic zmizí, jednou to bylo i na dva měsíce, a pak se zase objeví, i když ne zrovna nejlepším způsobem. Minule jsem ho dostávala z vězení, a tak nějak i z odvykačky. Já jsem zoufalá a spíš jsem se chtěla zeptat já tebe, jestli o něm něco nevíš."

„Bohužel toho vím ještě mnohem méně než Vy."

„Charlotte ty víš, že já nemám právo mluvit o jeho soukromí. To musí on sám. Řekl ti něco, když jste se naposledy viděli?"

„Ne."

„Co řekl?"

„Nic, co bych už nevěděla."

„Chatlotte prosím, nesmíš brát od něj, ať už ti řekl cokoliv, nic vážně. Tohle není totiž můj syn. Tohle by on nikdy neudělal. Nemá vůbec jednoduchý život, ale to ho neomlouvá za nic, co ti kdy udělal."

„Ono to ale bolí."

„Já vím Lotty, ale musíš být silná. Víš kolik mi toho už řekl? Nechci možná ani vzpomínat, a přesto tu s ním stále jsem, ale mně se to říká, když jsem jeho matka. Zkrátka to s ním prosím nevzdávej, potřebuje tvou záchranu." Byla jsem opět beze slov a jen prázdně na ni koukala. To se řekne nevzdávej to s ním, ale jak to nemám vzdávat, když mezi námi nic není a já ani nemám tušení na čem jsem, nebo co dělat.

„Potřebuji vědět aspoň něco, jinak se nemůžu hnout z místa." Bylo poznat, že o tom nechce mluvit, ale nakonec se posadila do křesla, pokynula mi ať se posadím též a zhluboka se nadechla.

„Minule když se tohle stalo, byl zapletený do něčeho opravdu zlého. Po dvou měsících mi volala policie úplně z jiného města, že je můj syn zavřený ve věznici za krádeže, prodej nelegálních věcích a používání drog. Bylo mi řečeno, že je tam zavřený a že musí podstoupit odvykací proces, jelikož byl silně na nich závislý. Okamžitě jsem nasedla do auta a jela tam, ale to, co jsem před sebou potom viděla se Nicolasovi, ani v mých nočních můrách, nepodobalo. Nechci ani vzpomínat. Dostal se z toho v celku rychle a ze závislosti taky, ale díky tomu se zhoršilo ještě něco jiného. To ti neřeknu, omlouvám se. Lotty já už ho nemůžu takhle vidět znovu. To bych už nezvládla..."

„Najdu ho."

„Cože?"

„Řekla jsem, že ho najdu, ale potřebuji aspoň vědět něco o té skupině nebo gangu."

„Řeknu ti vše, co vím."...

Podle vyprávění Abby tenhle gang není žádná sranda a tyhle lidi znát opravdu nikdo nechce. Nenapadlo mě nic jiného než se zeptat Ryana, a tak jsem mu zavolala, nakecala že potřebuji poradit s něčím ohledně Bradavic a domluvili se, že za půl hodiny se sejdeme v tom bistru.

Když jsem tam vlezla, už tam seděl a nervózně se ošíval kolem sebe.

„Ahoj, promiň, že jdu pozdě, ale ještě jsem něco potřebovala zařídit."

„V pohodě, čekám jenom chvilku. Tak co potřebuješ? Jsem jedno velké ucho spolu kolejnice."

„Jen aby bylo jasno. Ani se odsud nehneš do té doby, dokud neřeknu." Jeho panika v hnědých očích byla perfektně vidět a už se chystal vystřelit do stoje a zdrhnout. Bohužel pro něj, jsem to čekala a rychle ho chytla a propálila ho pohledem říkajícím, ať se ani nehne.

„Výborně. Doufám, že jsme si rozuměli. Víš o nějaký větší skupince lidí tady kolem, která by nedělala zrovna legální věci a pravdu, jelikož já tady klidně budu sedět až do zítřka." Díval se na mě jak vystrašená laň, kterou se chystá někdo sežrat, nejspíš jsem ten predátor měla být já.

Po nějaké době se kolem sebe opatrně rozhlédl, naklonil se ke mně a začal potichu mluvit...

Všechny srdečně zdravím u další kapitoly. Nicolas se dostává opět do pěkných sraček a na Charlotte je, aby ho z toho dostala.

To jestli se jí to povede prozrazovat nebudu, protože no spoilers :-)

Každopádně krásný zbytek adventní neděle a zase brzy.

Sandra