Pohled Nicolase
„Zdar kámo!"
„Nazdar Ryane! Co tady chceš?"
„To, co ty Blacku, jdu si najít nějakou kočku na noc a kde jinde ji najít než v tajném baru?"
„To je fakt, každopádně jdu... vidím slušnou kořist na obzoru."
„Uží si to Blacku."
„Já vždycky." Dokončil jsem tuhle konverzaci a nasadil svůj typický úšklebek.
Zbytek noci probíhal normálně, já jsme dostal to, co jsem chtěl a náramně jsem si to užil. Domů jsem se už nějak dostal...
Ráno
Zasraná kocovina, už nikdy nebudu pít... ok teď kecám.
„Ahoj Nicku."
„Čau."
„Nicku? Vzal sis prášky, že jo?"
„Co je ti sakra potom?!"
„Nevzal... do háje vždyť víš že je musíš brát! Jinak se to nezlepší."
„Tobě to může být úplně jedno, rozumíš! Ty s tím nežiješ mami!"
„Přestaň takhle semnou mluvit! Myslíš, že mi to je jedno?! Sakra jsi můj syn a já to s tebou nevzdám... nikdy, rozumíš?!"
„Možná bys měla!"
„Přestaň... vezmi si ty prášky, prosím?" Nesnáším to... nesnáším ty prášky ...
„Nicolasi prosím, já ti chci jenom pomoct a ty prášky ti pomůžou, to ti slibuji."
„Kde jsou?" vstala a podala mi je.
„Dík." Několik prášků několikrát za den, kvůli nějaký nemoci, kterou ani neznám (hlavně že to máma ví).
„Abych nezapomněla Nicku, dneska musíme k tomu doktorovi... prosím nevyváděj." Uklidni se, ona za to nemůže, musíš se snažit.
„Hmmm."
„Jdi se prosím obléct."
V nemocnici
„Dobrý den Nicolasi, jak se Vám daří?" Jak by se mi mělo asi dařit, to jsou otázky, fakt.
„Normálně... je mi fajn."
„To je dobře. Já si teď promluvím s tvojí mamkou, souhlasíš?"
„Hmmm."
Na chodbě jsem si sedl na židli a čekal. Většinou dělám ještě nějaký nesmyslný testy, které jim prý řeknou, jestli je to lepší anebo ne.
O pár minut později
„Nicku?" zvedl jsem oči od země a podíval se na mámu.
„Bylo by potřeba udělat opět ty testy, nevadí ti to?"
„Ne, v pohodě." Už nic neříkala a jenom se na mě povzbudivě usmála.
V testu jsou vždycky nějaké "úžasné" otázky, které mi nepřijdou vůbec důležitý, ale tak hlavně že jsou všichni spokojený...
Už zase čekám na chodbě, protože chtěli s mámou ještě mluvit. Jediný, co jsem zaslechl bylo „Bohužel se to nezlepšilo..." pak jsem přestal všechno vnímat a dostal se do stádia nevnímavosti všeho kolem...
„Zlato, jsi v pohodě?... Prosím mluv semnou, chci ti pomoct... Nicku prosím." Cítím to, začaly jí téct slzy. Nikdy to nedělám, ale obejmul jsem ji. Ona za to nemůže, nikdy nemohla...
Sandra
ČTEŠ
Are you kidding me?
Teen Fiction„Proč si myslíš, že už bych na to s tebou nesedla?" Zaraženě na mě zvedl ty šedé oči a bylo v nich vidět na chvíli obrovské překvapení. To ale jak se rychle objevilo, tak taky rychle zmizelo a vystřídal to opět bez emocionální pohled. „Normální lidé...
