Are you kidding me?

31.kapitola-Zmijozel

Pohled Charlotte

Bylo už po škole a já stála doma před mojí skříní s mým minimem oblečením co mám. Tým je sladěný do černo-zelené, takže něco na ten způsob potřebuji. Znovu jsem začala hrabat v té troše oblečení co mám a našla jsem překvapivě upnuté černé džíny. Stačilo mi už jenom triko s mikinou, jelikož bylo dnes v celku teplo. Sáhla jsem po mém vypraném černém triku s dlouhými rukávy a k tomu trochu větší zelené tričko s krátkými rukávy. Navlékla jsem to na sebe a musela už rychle vyrazit, protože jsem musela jít pěšky.

Samozřejmě jsem se tam nedostala v čas a oni už dávno hráli. Ještě mě nějaký kluk stihl počmárat barvou na obličej v barvách týmu, než jsem se dostala na tribunu.

Snažila jsem se ho rozeznat, ale neměla jsem ani tušení, kdo by to mohl být.

„A Black už dnes po několikáté ztrácí míč. Měl by ses okamžitě vzchopit, jestli chceš výhru pro svůj tým." Konečně jsem ho poznala. Měl číslo 11 a až teď mi došlo, že tam je i příjmení. Vůbec fotbalu nerozumím, ale to, že hrál dneska hrozně jsem poznala i já. Několikrát tam na něj jeden kluk něco pořvával, až to celé skončilo obrovskou rvačkou. 

Mlátili do sebe hlava nehlava a nikdo se je nepokoušel uklidnit. Lidé byli už dávno roztroušený po celém hřišti a buď skandovali, nebo do sebe mlátili také. To, co mě ale zvedlo na nohy, byly až Nicolasovy oči. Věděla jsem okamžitě, že je něco hodně špatně. Snažila jsem se tam dostat, a přitom strkala do každého kdo mi překážel. Nebylo rozhodně lehké se aspoň přiblížit, ale nakonec jsem se tam dostala. Neměla jsem nejmenší tušení, co dělám, ale prostě jsem tam vstoupila a stoupla si před něj. Snažila jsem se ho upoutat na mě a dostat ho zpátky do reality. Bylo hrozně vidět, jak svádí sám se sebou obrovský vnitřní boj, ale já na něj stále mluvila a snažila se na sebe upoutat jeho pozornost. Lidé kolem nás stále skandovali a ten kluk s kterým se začal prát, ležel na zemi a snažil se zvednout.

Po nekonečné chvíli se na mě konečně podíval. Propaloval mě takovým pohledem, před kterým by každý nejraději sklopil pohled, ale já jsem se na něj upřeně dívala zpátky. Jeho oči byly stále vražedně černé, ale po chvíli se konečně začaly zesvětlovat. Popadla jsem ho za ruku a snažila ho odtáhnout od toho všeho. Šel za mnou okamžitě.

Když jsme byli už dostatečně daleko, konečně jsem zastavila.

„Nicolasi?" Stále na mě upřeně zíral a jeho oči byly stále vražedně tmavé, i když ne tak jako předtím.

„Co se stalo?" Absolutně nic. Začínala jsem z toho všeho být zoufalá, a tak mě nenapadlo nic jiného než zavolat jeho mámě.

Vytahovala jsem si zrovna telefon z kapsy, když mě rychle chytl za tu ruku a nedovolil mi s ní ani pohnout. Vylekaně jsem na něj upřela pohled a čekala co se bude dít dále. Propaloval mě stále tím ledovým pohledem a moji ruku držel stále též. Až po chvíli jako by se v něm něco probralo a stisk okamžitě povolil.

„Nedělej to." Pomalu jsem přikývla a on mou ruku opatrně pustil. Na mé ruce jsem ale stále cítila teplo jeho ruky. Hned jsem mobil zandala zpátky a snažila se vymyslet co mám dělat.

„Jsem v pohodě. Nemusíš se o mě starat." Nechápavě jsem na něj zaměřila pohled, ale místo očí jsem hleděla do zad.

„To nemyslíš vážně?! Co si sakra o sobě myslíš?! Já přijdu na ten zápas, jak jsi chtěl a jediný co vidím je, jak se rveš a pak se chováš takhle?! To prostě-" Nemělo cenu už nic říkat, jelikož už byl dávno pryč. Stejně jsem jeho mámě zavolala a řekla jí co se přibližně stalo. Pouze mi poděkovala a než stihla zavěsit, rychle jsem jí ještě řekla ať mi dá vědět, že mám o něj strach.

Nemělo cenu už tady nadále být, a tak jsem se opět vydala zpátky domů...

Další den se ve škole neobjevil, ale ten kluk ano. Nechtělo se mi, ale moje zvědavost mě stejně přemohla, takže jsem se za ním stejně vydala. Byl zrovna sám, když jsem k němu mířila, takže tím lépe pro mě.

„Ahoj, mohu se jenom na něco zeptat?" Vzhlédl ke mně a zkoumal mě jeho hnědýma očima.

„Jo jasně. Charlotte, viď?" Přikývla jsem.

„Bohužel já neznám, ale tvoje jméno, takž-"

„Ryan, jméno mé. Co potřebuješ?"

„Chtěla jsem se tě zeptat na ten včerejšek."

„Chápu."

„Co jsi mu řekl?"

„Jen to, ať se do prdele vzpamatuje a přestane čumět pořád na tribunu. A potom, ať začne konečně hrát a ať se jenom opováží se na nás zase vysrat a bude po něm."

„Proto po tobě tak vyjel?"

„Upřímně jsem se divil, že jsem neskončil mnohem hůř. Bývá to mnohem horší. Moc si ze včerejška nepamatuju, ale někdo říkal, že mě zachránila před dalším úderem nějaká holk- tak počkat. To jsi byla ty?!"

„Neřekla bych, že jsem tě zachránila před dalším úderem. Pouze jsem ho jenom uklidnila a pak odvedla."

„To se ještě nikdy nikomu nepovedlo. Jak?"

„Cože?"

„Ovládáš nějakou černou magii, nebo chodíš tajně do Bradavic?! Pokud ano, tak jim laskavě vyřiď, že jsem stále nedostal svůj dopis a že mě musí ve Zmijozelu postrádat!"

„Ne, nechodím tajně do Bradavic a aby bylo jasno, na dopis čekám stále taky."

„O můj bože já našel svoji spřízněnou duši!" Nečekaně mě popadl a začal mě umačkávat v objetí.

„V jaký jsi koleji? Já jsem totiž ve Zmijozelu!"

„Taky tam jsem." V okamžiku začal skákat radostí na místě a radostně pištět. Musela jsem se tomu pohledu začít smát, jelikož to bylo opravdu hrozně vtipné.

„Od téhle chvíle nás prohlašuji za nerozdělitelné nejlepší kamarády. Stvrdil bych to neporušitelným slibem, jestli nemáš námitky?"

„Mluvil jsi semnou sotva pět minut."

„A hned jsem věděl, že se stane něco velkého! Bože já mám takovou radost!" Popadl mě za ruku a táhl mě směrem k východu. Vůbec ho nezajímalo, že jsem si potřebovala ještě pro věci do skříňky, nebo že na něj mluvím. Prostě mě radostně dotáhl až do nedalekého bistra, objednal nějaké jídlo a začal se semnou bavit o všem možném. Bradavicemi začínaje a kdo ví čím konče...

Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti.

Tak se přiznejte! Kolik tady je fanoušků Harryho Pottera? Jaká jste kolej atd., jelikož mě to upřímně zajímá.

Každopádně co říkáte na Ryana? Honem povídejte:-)

Btw. Mám rozepsaných ještě několik příběhů. Tak se chci zeptat jestli chcete, abych kdyžtak začala nějaký z nich vydávat už teď, nebo až po dokončení tohohle příběhu?:-)

Neplecha ukončena.

Sandra