Are you kidding me?

40.kapitola-Slibuju

Na konci všeho jsem se opět objevila v tmavé místnosti s dveřmi. Chtěla jsem se k nim dostat, ale když jsem je chtěla otevřít, nedokázala jsem to. Bylo to jakoby tam ta klika ani nebyla, což dávalo celkem smysl, protože tohle celé je jenom iluze. Netušila jsem, co mám dělat, a tak mě nenapadlo nic lepšího než začít mluvit jako blázen do prázdna.

„Nechci vám nic říkat, ale mám pocit, že lehce nestíháte. Ale třeba to je jenom pocit a ve skutečnosti jste přesně chtěli abych si tady začala povídat do prázdna." Jak jsem čekala, nikdo mi neodpověděl. Nevychovanci. Začala jsem tam po té místnosti pochodovat jak voják, když z ničeho nic se začalo kolem mě pomalu všechno rozpadat. Jenže divný bylo to, že se to nerozpadalo, jakože by se to záměrně bortilo, ale spíše to vypadalo na nějakou chybu, jelikož se kolem mě všechno rozplynulo a já najednou cítila, jak sedím přivázaná na židli s nějakou látkou přes oči, abych nemohla nic vidět. Mám pocit, že tohle nebylo v plánu. Radši jsem se ani nezkoušela pohnout a pouze čekala, co se bude dít dále.

Po nějaké chvíli se ozval ohlušující zvuk od výstřelu z pistole a nesrozumitelné hlasy. Leknutím jsem na židli nadskočila a jestli jsem se předtím nehýbala, tak teď se ze mě stala socha. Začala jsem slyšet přibližující se kroky a začala se pomalu loučit se svým životem. Když si to tak vezmu, mohlo by to být horší. Mohla bych vidět kdo mi prostřelí hlavu kulkou a následně bych byla zklamaná, že to byl nějaký hnusák. Doufám, že bude aspoň pěkný, když už mám tady na tomhle místě zemřít. Taky mi došlo, že nebudu nikdy pohřbená, jelikož kdo ví kde jsem a neznám nikoho koho by mé následně mrtvé tělo zajímalo. Smutná realita.

Začínala jsem i pochybovat co z mého života byla pravda a co byla jen iluze, protože po tomhle zážitku je dost těžký myslet jasně. Třeba je i tohle nějaký další level. To určitě bude ono Charlotte, teď jsi na to kápla. No nejspíš se to dozvím už brzy, protože se právě rozrazily dveře v místnosti, kde jsem byla svázaná.

„Nesmíš vypustit ani hlásku Charlotte."

„Nicolasi?"

„Jsem to já, vždyť jsem ti slíbil, že tě odsud dostanu."

„Že se odsud dostaneme oba." Na to mi neodpověděl.

„Sundám ti tu pásku, kterou máš uvázanou přes oči a odvážu tě. Slib mi, že nevypustíš ani hlásku."

„Slibuju." Cítila jsem, jak se mi všechny provazy uvolnily a já byla konečně volná. Potom se jeho ledovýma rukama dotkl mé tváře a pomalu se prsty dostal až k pásce. Následně ji pomaličku sundal a já nebyla připravená na to, co jsem viděla. Nebylo místo, kde by nebyl od krve. Všude měl modřiny, obrovské kruhy pod očima, jeho ruce se hrozně třásly a až úplně nakonec jsem si všimla obrovské krvavé rány na břichu. Střelili ho.

Už to nevydržel a následně se mu podlomila kolena. Rychle jsem se ho snažila zachytit, než dopadne na tu tvrdou podlahu, ale byl na mě moc těžký. Pád jsem ale trochu zlehčila. Rychle jsem se k němu dostala a odhrnula jsem mu opatrně triko.

„Charlotte."

„Musím ti aspoň trochu zastavit to krvácení a musíme se odtud rychle dostat. Potřebuješ doktora."

„Charlotte."

„Přiložím ti mikinu na tu ránu a ty si na to musíš tlačit, tím se to trochu zpomalí."

„Charlotte."

„Co?!" Ani jsem si neuvědomila, že hystericky brečím.

„Charlotte. Uteč."

„Nenechám tě tady Nicolasi. To nikdy neudělám. Nedostaneš mě odsud bez tebe."

„Musíš běžet až na konec téhle chodby. Čeká tam na tebe jeden kluk, který tě odsud už dostane."

„Nicolasi."

„Musíš utéct daleko odsud."

„Já nikam bez tebe-"

„Zařídil jsem ti nějaký čas, ale nevím, jak dlouho to ještě zvládnou udržet."

„Já tě neopustím."

„Já vím že ne."

„Nicolasi nesmíš mě opustit, prosím. Spolu to zvládneme. Dostaneme se z toho."

„Chtěl bych ti toho tolik říct."

„Vždyť můžeš, prosím neopouštěj mě."

„Chtěl jsem s tebou odejít a být s tebou už po celý můj zkurvený život."

„Tohle všechno můžeš Nicolasi, prosím vstávej. Neopouštěj mě."

„Miluju tě Charlotte Smithová. Vždycky jsem miloval a vždycky už budu. Mé srdce je už a jenom tvé. Už napořád."

„Nicolasi prosím, nesmíš mě opustit." Z ničeho nic se ve dveřích objevil vysoký kluk, který se pro mě rozběhl. Přitiskla jsem se k Nicolasovi, co to šlo a nehodlala jsem ho opustit.

„Víš, co máš dělat. Postarej se mi o ní..." Naposledy se nadechnul kyslíku, naposledy na mě pohlédl jeho nádhernýma očima a pak byl pryč.

Opustil mě... 

Netuším co mám na tohle napsat, možná tak jenom, že se omlouvám. 

Nemůžu ani vlastním očím uvěřit tomu, co jsem právě napsala. 

On je vážně pryč...

Cítim se prázdně a nejraději bych sobě omlátila hlavu o stůl, protože tohle je hrozný a já jsem hrozná. 

Netuším co jiného mám v tuto chvíli na srdci, takže se pro dnešek rozloučíme.

Bohužel ne jen semnou.

Sandra