Are you kidding me?

Prolog

Naše životy jsou jako knihy. Tak jako v knihách jsou kapitoly, tak jsou i v našich životech. Spousty lidí si myslí, že jakmile je něco srazí v životě k zemi, tak tím končí i celá jejich kniha, jelikož mají pocit, že jejich příběh už nemůže dál pokračovat, že zkrátka tímhle jejich kniha končí. Tito lidé si ale neuvědomují, že tímhle knihy většinou začínají a postupem času hlavní postava nabírá sílu a objevuje své poslání a vášeň znovu žít. Také často zapomínají, že vždycky po té špatné kapitole přijde postupem času i ta krásná a šťastná kapitola, jelikož je potřeba na světě rovnováha. Na to spoustu lidí zapomíná.

Někteří lidé mají takové štěstí, že mají klidně i čtyři knihy. Klidně celou sérii knih o jejich životech. Vždy ale přijde ten okamžik, kdy kniha končí a v té chvíli člověk ví, že tím skončil i jeho příběh. Nemusí to ale nutně znamenat, že se na něj zapomnělo. Že byl zkrátka vymazán z celého světa a už se o něm nikdy nebude psát. Ne, tak to není a tenhle příběh je toho důkazem, jelikož i přestože něčí kniha skončila, dotyčného jméno nebylo nikdy zapomenuto a jeho příběh pokračoval dále i bez něj. 

Seděla jsem zavřená v pokoji a snažila se soustředit na malování obrázku pro rodiče. Byla jsem tam já, táta a máma. Všichni pěkně spolu. Vůbec jsem si nechtěla připouštět to, co se děje právě teď v kuchyni, jelikož by ten obrázek byl tím pádem úplně zbytečný.

Už se zase hádali. Táta se neobjevil už tři dny doma a místo toho abychom ho přivítaly, mi máma řekla, že se mám zavřít v pokoji. Myslela jsem, že se chtějí přivítat prvně spolu, ale poté co přišla první věta, už jsem si to myslet přestala.

Táta nebyl ve své kůži, to jsem poznala podle jeho pomatené řeči. Zato máma byla ve své kůži možná až moc.

„Vypadni okamžitě odsud!"

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat! Tvé místo je úplně někde jinde!"

„To nemyslíš vážně?! Mé místo?! Ty si přijdeš úplně na mol po třech dnech a já tě mám přivítat jako největšího boha?! Jsi se asi zbláznil?!"

„Varuji tě, takhle semnou nemluv."

„Já nejsem jedna z těch tvých ženských na noc. Já jsem tvoje manželka, přestaň si to plést!"

„Nechápu, jak jsem si tě mohl někdy vzít?!"

„Okamžitě odsud vypadni!"

„Tohle je můj dům má milá, nebudeš mě odtud vyhazovat."

„Tak se začni chovat na to, abych tě nemusela odsud vyhazovat. Aspoň kvůli Charlotte!"

„To je tvoje dcera, já ji nikdy nechtěl! Už od začátku je jenom na obtíž!"

„Jak tohle můžeš vůbec říct?!"

„By ses divila, co bych mohl všechno říct!"

Obrázek jsem měla dokreslený, takže jsem jim ho chtěla jít ukázat. Vyšla jsem potichu z pokoje a šla za nimi do kuchyně.

„Mami? Tati? Podívejte, co jsem vám namalovala. To jsme my tři."

„Zlato vrať se zpátky do pokoje, ukážeš mi to tam."

„Podívej se tati, tohle jsi ty."

„Tohle je ta nejhorší věc, co jsem kdy v mým životě viděl." Začaly mi pomaličku téct slzy po tvářích. Vzal mi to z ruky a roztrhal to.

„Padej fňukat někam jinam, je mi z tebe zle." Nepokoušela jsem se ani ty kousky, co z obrázku zbyly, posbírat a okamžitě jsem běžela zpátky do mého pokojíčku. Poslechla jsem ho a šla plakat někam jinam...

Sandra