Are you kidding me?

33.kapitola-Věř tomu nebo ne

Opět jsem přidala i písničku, tak pokud má někdo zájem, můžete si ji pustit.

Odvedla jsem ho do kuchyně a čekala až se posadí. Když se tak konečně stalo, došla jsem k lince a dala vařit čaj. Šlo pouze slyšet vaření vody, jelikož bylo naprosté ticho. Vzala jsem dva hrníčky a odnesla je na stůl, kde jsem je následně položila a posadila se naproti němu. Nevím, co by bylo lepší, jestli kdyby se koukal někam jinam, anebo že mě propaloval ledovým pohledem, po kterém mi opět projela husina.

„Nicolasi?" Zaostřil na mě ještě více ty jeho šedé oči a čekal co ze mě vypadne. Upřímně řečeno bych to chtěla vědět také, protože jsem neměla absolutní ponětí co říct.

Mohlo uběhnout pár minut možná i hodin, ale za jeho přímým pohledem mi to připadalo jako několik sekund. Hlas v mých hlasivek si vzal dovolenou a nechal mě tady samotnou. Pokaždé když jsem se snažila něco vyslovit, nevyšla ze mě ani hláska. Začala jsem se modlit ke všem svatým ať můj hlas z ničeho nic se zase objeví a já nemusím čelit jeho pohledu a tomu hlasitému tichu. Postavila jsem se a začala jsem pomalu přecházet po pokoji, v domnění, že můj hlas se vrátí. 

„Za Ryanem jsem šla jenom kvůli tobě." Neodpovídal a čekal dál.

„Vzal mě potom do nějakého bistra a povídali jsme si o Harrym Potterovi a podobných věcech. Poté se nabídnul, že mě odveze domů, abych nemusela chodit pěšky. Nic víc se nestalo." To mlčení z jeho strany bylo tak odporné a nepříjemné, že jsem si možná radši přála ať na mě klidně řve. Nevěděla jsem proč se mu tady zpovídám, jako bychom měli mezi sebou nějaký vztah nebo co, ale zkrátka jsem prostě cítila vinu. Z ničeho nic se odsunula židle a moje duše prodělala infarkt, jelikož jsem se zamyslela a dívala se do země.

Stále mě propaloval ledovým pohledem, ale v tom pohledu se něco změnilo. Jeho šedé oči nebyly jenom ledové, ale i ztmavly do odstínů černé barvy. Nebyla jsem schopna jakéhokoliv pohybu, a tak jsem pouze stála jak prkno a statečně odolávala tomu pohledu.

Zastavil se až těsně u mě a já musela zvednout hlavu, abych mu stále viděla do očí. Nebyla jsem sice nejmenší, ale stále byl mnohem vyšší než já. Celým mým tělem projížděla husina a měla jsem pocit, že moje srdce za chvíli vypoví službu, kvůli tomu, jak rychle tlouklo.

„Věř tomu nebo ne Charlotte," Po vyslovení mého jména husina projela ještě více, než obvykle a pocit v podbřišku se ještě více ozval.

„ale vůbec mi na tom nezáleží. Vlastně mi to je úplně jedno." Tupě jsem na něj zírala a snažila se pobrat to, co vyšlo z jeho úst.

„Cože?" Můj hlas zněl tak chabě, že jsem myslela, že ani nemluvím.

„Slyšela jsi, nebo jsi i hluchá k tomu všemu? Protože pokud ano, tak se nedivím, že se na tebe ani nikdy nikdo nepodíval jinak, než opovrženě a povýšeně." Nebyla jsem schopna mluvit a začala se mi hrozně motat hlava. Tohle byl ten starý a známý Nicolas Black ještě tak před několika měsíci.

„Co sis myslela Charlotte? Že jsi přestala být tak nechutně hnusná, malá ustrašená holčička, která si myslí, že jí všichni jenom ubližují?" Začalo být nedýchatelno a hlasitost ticha jenom stále sílila.

„Ty sis to vážně myslela? To jsi vážně tak zasraně ubohá?" Celá místnost byla naplněna jeho tak chladným smíchem, že jsem se málem zhroutila na zem.

„Vypadni."

„Kočička má drápky? Jak sladké."

„Vypadni z mého domu."

„Jsi ubohá." Opět se po celé místnosti ozýval ten zvuk, který měl od smíchu hodně daleko.

„Okamžitě vypadni z mého domu!"

„Mile rád, jelikož mě z tvého hlasu začala bolet hlava a z pohledu na tebe, mé oči asi brzy oslepnou."

„Ty zasraný kreténe! Vypadni!" Pouze mi daroval jeho proslulý chladný a pobavený úšklebek a byl v momentě pryč. Neslyšela jsem ani zvuk motorky, jelikož jsem začala kolem sebe nekontrolovaně řvát, nadávat a vše tomu podobného...

Zdravím, tak jak se máte? Doufám, že lépe, než v tuto chvíli Charlotte. 

Omlouvám se to, že dlouho nevyšla kapitola, ale nebyl vůbec čas. 

Taky vám chci už po nekolikáté hrozně moc poděkovat za to, jak tenhle příběh má čím dál více přečtení. Je to neuvěřitelné a já vám za to moc děkuji. 

Mějte krásný zbytek sobotního dne a zase někdy u další kapitoly.

Sandra