The Coolest Dance [FF-Luke Hemmings]

10.chapter

Crrr, crrr

Vstala jsem a šla se vysprchovat. Vzala jsem si modré rifle, tmavě modré tílko a bílý pletený svetr. Vlasy jsem spletla do volného copu a šla na snídani. Udělala jsem si vafle s nutellou a zbytek si zabalila k obědu do školy. Nehodlám jíst ty hnusy.

Dám si 'oběd' do tašky a chci si jít pro pití, když se domem rozezvoní domovní zvonek. Táta není doma a tak, jdu otevřít. 

Před dveřmi stojí středně vysoká žena s hnědými vlasy a hubenou postavou. Může být nanejvýš o něco mladší než můj táta. Sakra, proč všechny přirovnávám k tátovi?

„Dobrý den?“ tázavě jsem ji pozdravila.

„Ahoj, zlatíčko,“ řekla s úsměvem.

„My se známe?“ zeptala jsem se.

„Ano, známe, já jsem ta, co tě porodila,“ vysvětlila mi.

„Aha, a to vám mám věřit?“ bylo tady plno žen, které se vydávaly za mojí matku, tak proč mám věřit zrovna jí?

„Věř, kde máš otce?“ zeptala se a hledala ho za mnou.

„Nevím, já ho nehlídám!“ zdůraznila jsem jí.

„To je jedno, pojď, pojedeš se mnou. Otci napíšu vzkaz.“ Vešla do obýváku a zamířila do kuchyně. Nechápavě jsem jí sledovala. Věděla přesně, kam má jít, a kde co najít. 

„Za ty roky se to tu vůbec nezměnilo,“ poznamenala.

„Vy jste tu byla?“ vykulila jsem oči.

„Ty mi opravdu nevěříš, co?“ přikývnutím jsem utvrdila její myšlenku.

„Pak ti to vysvětlím, ale slyšela jsem, že si vedeš dobře, a že jsi známá výherkyně všech soutěží v tanci,“ vychválila mě.

„Je pravda, že mi tanec jde, ale…“ nevím, co mám říct.

„Ale co?“ zeptá se povrchně.

„Ale já netancuju kvůli výhře, nebo kvůli tomu, aby mě každý znal, ale protože je to způsob mého citového vyjádření, protože když tancuju, cítím se nádherně a nezáleží mi na tom, kdo mě přitom uvidí, teda skoro…“ ztratil se mi hlas při vzpomínce na … to nechci rozebírat.

"Tanec je pro tebe všechno?“ zeptala se nevěřícně.

„Nevyslýchej mě tady!“ napomenula jsem ji.

„Sbal si tašku věcí, jede se ke mně,“ poručila a odkráčela do obýváku.  Nikam nejdu! Co si o mně myslí, že po sedmnácti letech objeví a já s ní odjedu?

„Kde jsi?“ zeptala se.

„Co si kurva myslíš? Ty se tady objevíš po sedmnácti letech a čekáš, že ti skočím do náruče?“ vyjela jsem po ní.

„Ano,“ řekla sebevědomě, „můžeš být ráda, že jsem se tady vůbec ukázala.“

„Běž do prdele,“ zařvala jsem na ní a s taškou na zádech vyšla z domu, kde jsem nechala mámu stát s otevřenou pusou.

Vyšla jsem směr škola.

U školy se o strom opíral Ashton. Chtěla jsem beze slova kolem projít, ale on mě zastavil.

„Jestli tomu blonďatému parchantovi zlomíš srdce, tak si můžeš být jistá, že z toho jen tak nevyjdeš,“ pohrozil mi.

„Proč bych mu měla lámat srdce, když s ním ani nechodím?“ zeptala jsem se nechápavě a on nadzvedl obočí.