Secret

12. kapitola: Láska?

Z jeho sevření se mi nechtělo. Chtěla jsem, aby mě to teplo pohlcovalo, aby mě ta elektřina nabíjela, abych díky tomu pocitu bezpečí nemyslela na jiné věci. Ovšem jednou to skončit muselo a to bylo právě teď. Proč se zrovna u něj cítím tak, jak u nikoho? Myšlenky zaplavují mou hlavu, ale pak se objeví on a dá jim určitý řád, přesto se kolikrát cítím neuspořádaná, přec jen s ním jsem v tom největším klidu i když mi buší splašeně srdce.
,,Tak copak budeme dělat?" zeptala jsem se krapet dětinsky. ,,Dnes spíme pod širákem. Nevadí?" odpověděl mi. ,,Blázníš? Vždycky jsem chtěla spát pod širákem!" a tak to vskutku je. Spaní pod noční klenbou je něco, co jsem plánovala už dlouho. Je to jako by ve mne dokázal číst. ,,Bude i oheň?" ,,S tím jsem taky počítal." je to jako by přesně věděl, co mě potěší. Jak jsem řekla, čte mě jako otevřenou knihu.
. Noční ticho nás obklopuje a my stojíme, zírajíc na sebe. Jako bychom se chápali jen my dva. Plní různých emocí. Šťastní, ale smutní. Neúplní. Jako by nám oběma něco chybělo. A to prázdno prolomil on: ,,Já jen zaběhnu pro věci. Prosím, počkej tady." řekl to tak zvláštně. Znělo to, jako by si zrovna něco uvědomil.
Když přišel, podal mi jeden batoh a zamkl za sebou dveře. Vypadal jako by nad něčím usilovně přemýšlel. ,,Dome, jsi v pohodě?" v tu chvíli se začal zase usmívat. ,,V té nejlepší." řekl se zářivým úsměvem na tváři. Sama cítím, že oba nad něčím přemýšlíme. Jen nepoznám nad čím.
Šli jsme za jeho vilu, na zahradu, kde bylo připravené ohniště a židličky s vidlicemi. Byla nádherná noc. Na to, že je říjen, je teplejší a jasnější. Na temných nebesích tančilo tisíce hvězd. Stále mě zajímá, jestli Dom při každém doteku cítí to samé, co já. Ale jak nad tím můžu přemýšlet, když je tady venku taková nádhera?
Sedli jsme si, Dominic vyndal jídlo (marshmellowy) a pití v termoskách (čaj s mlékem).
Marshmellowy jsme opékali a jedli rovnou z vidlic, na kterých jsme je měli nabodnuté. Pili jsme, jedli jsme..byla to vskutku skvělá noc, kterou už snad nešlo překonat. V tu mě začal napadat text: ,,She was only seventeen. Had the saddest pair of eyes that you ever seen.." Dominic se zaposlouchal, ale ze mne už nic nevylezlo, takže vytáhl telefon a zapsal to. Asi. Nadále si sedl ke mně a skládali jsme spolu i když to vlastně vymyslel Dominic. Později doběhl pro kytaru a ten vymyšlený kousek zhudebnil.
Jak na něj tak koukám, přemýšlím, proč jsem tak šťastná, ale zároveň nešťastná. Jako by mi ten jeden podstatný kousek chyběl. Asi ho miluju.. Co? Jak mě to mohlo napadnout? To přece nemůže být pravda. Či snad ano? Je pravda, že ta elektřina asi není jen tak. Ano, přiznávám, každou sekundu ho chci líbat. Celou dobu ho chci víc a víc. Ale nikdy jsem si nemyslela, že bych ho milovala. Jenže...bez něj jsem jak smutná písnička. Koukl na mě... Cítila jsem bouchnutí mého srdce a viděla ublížení v jeho zelených, černou tužkou podtržených očích. Definitivně to bylo vidět i u mě. Bolí mě, že ho vidím "zraněného". Co se mu asi děje v hlavě? Pak se usmál, ale ten bolestný pohled byl pořád vidět, a řekl: ,,Čas spát." pohladil mou tvář. ,,Nechci jít." Cítila jsem, jak mi do očí jdou slzy, avšak já se je snažila bloknout. Zatím mi to vychází, ale jak dlouho toho budu schopna?
Uklidili jsme to a připravili věci na spaní. Dál od ohně samozřejmě. Necháme ho jen tak vyhasnout  a když zhasíná, ukládáme se do spacáků. Konečně můžu pustit slzy. Jelikož jsem je předtím zadržovala, tak mi teď z očí tekly jako vodopády. Dom se ke mně přitiskl. Nevím, jestli ví, že brečím, ale jeho přítomnost je uklidňující. ,,Tee?," zašeptal, ,,Dala bys mi pusu?" A moje břicho bylo znovu plné motýlů. Moje bušící srdce mi třeštilo až v hlavě. Otáčím se směrem k němu, může vidět mé uslzené oči. Jeho oči jsem pořádně neviděla, ale myslím, že jeho pohled byl ustaraný. A já si to konečně přiznala. I přes to veliké riziko, že mě rodiče uklovou, jsem věděla, že ho miluju a že s ním chci být ať se děje cokoliv. ,,Kristin, copak se děje?"
Bylo těžké to vylíčit. Bála jsem se, že je to láska z jedné strany. Ovšem nebyla. Dom mě začal líbat. Tentokrát to bylo jiné.  Nevím, jak bych to popsala, ale bylo to skutečně jiné.
,,Dome, promiň." ,,Za co? Že jsme oba ve stejné slasti?" ,,Ne.. za to, že jsme v pasti, a nevím, kdy na to pytláci přijdou." Znovu přitiskl svá ústa na má. ,,Nenecháme se zabít." snažil se mě uklidnit. Nakonec se mu to povedlo. Usnula jsem, ani nevím jak, ale bylo to s pocity.. štěstí a strach. Co bude dál?