Secret

22. kapitola: Nemocnice

Slyším pípání, hlasy, ale těžko je rozeznávám. Sakra! Proč se nemůžu pohnout? ,,Probuď se prosím." Je to snad hlas Dominica? Zněl plačtivě.. Co se vůbec stalo? Pamatuji si zbraň (přitom cítím bolest na krku) a pak..nic.. V mé hlavě je totální prázdno. Jedna velká černá díra. Ale aspoň že si něco pamatuju... Cítím dotek jeho ruky. Cítím jak mou ruku tiskne...ale.. já to nedokážu oplatit. Moje tělo je ztuhlé. Jako by ho vyndali z mrazáku. Ani neví, že ho vnímám.. Cítím i jeho specifickou vůni. Pravděpodobně spím, tak jak je možné, že si všechno uvědomuji a vnímám? Tak moc se chci pohnout, dát najevo, že jsem tu. Snažím se stisknout mu ruku, jenže nevím, jestli se mi to povedlo. Vůbec nic necítím. Vím jen to, že jsem živá a že se nemohu hýbat.
   Ano! Pocítila jsem pohyb mé ruky! Stiskla jsem mu ruku. Je to tak moc skvělý pocit! Zkusím mu ruku zmáčknout ještě jednou. Mám radost, avšak je to jen ruka s čím mohu hýbat. Pípání začíná být intenzivnější a jeho hlas též. ,,Tee? Tee, ty mě slyšíš? Jestli ano, stiskni mi tu ruku ještě jednou." Samozřejmě se mi to málem nepovedlo. Přesto jsem to udělala.
   Chvíli se mnou komunikoval otázkami, na které se odpovídá ano, ne. Ptal se jestli mě něco bolí a tak. Miluju ho. Kromě palčivé bolesti na krku ale nic. Nakonec i po nějaké době, jsem otevřela oči, přičemž jsem spatřila nejsladší výraz, jaký Dom jen mohl udělat. Vypadalo to, že každou chvílí radostí bouchne. ,,Jo! Jo! Jo! Jsi vzhůru! Ihned to běžím říci, tak zase neusni!" Vyletěl jak splašená střela z kompletně bílého pokoje, ve kterém jen povlečení bylo oranžové. Později přišel zpět i s doktorem (hádám). ,,Dobrý večer, slečno. Spala jste pěkně dlouho a neočekávám, že byste mohla mluvit, takže rovnou k věci... Byla jste postřelena a kulka vám prolétla tepnou na krku. Můžete na něm cítit bolest. Za to že jste přežila, poděkujte hlavně svému příteli. A také jsme zjistili, že jste těhotná." Nejspíše jsem vyvalila oči a Dom též. Těhotná? Já? Však jsme používali ochranu.. Mám být šťastná? Nebo smutná? Naštvaná? Vyděšená? Zkusila jsem mluvit, ale vylezlo ze mne jen ,,Do.." na což mi zelenoočko řeklo: ,,To nic, zlato. To vyřešíme." A doktor si zase odkráčel. Zkusila jsem znovu mluvit. Tentokrát úspěšně: ,,Co budeme dělat?" ,,Necháme si to?" Odpověděl téměř jistě. ,,Rodiče mě zabijou." ,,Nejsi s nimi." ,,Co škola?" ,,Děláš ji z domova." ,,Pravda."
   Dospěli jsme k závěru, že si to malinké uvnitř mě necháme. Sladké chvíle s ním, však momentálně vyrušilo zakašlání. Zhrozila jsem se, když jsem viděla mámu a tátu. Mně ani Domovi se to nelíbilo, ale vypadali tak.. šťastně? Uvědomila jsem si, že vlastně moje vidiny tedy nebyly vidiny. Skutečně jsem viděla své rodiče na ulicích Londýna. ,,Víte, vím, že bych si to neměl dovolovat, ale prosím, odejděte. začal Dominic. Jenže místo toho, aby začalo ,,masové vymírání", rodiče v klidu řekli: ,,Víme, co se stalo. Jen chceme s naší dcerou mluvit." ,,Já nechci, aby se stresovala, takže prosím.." Skočila jsem mu do řeči: ,,To je v pořádku. Co chcete?" Přistoupili ke mne, nechávajíc Doma v povzdálí. ,,Zlato,.." začala máma, ale já zase do toho skočila: ,,Ne! Neříkej mi tak! Nevím, o co vám jde, ale Doma se nevzdám." Mluvili jsme v češtině, takže zelenoočko jen zvědavě koukal. ,,Chceme tě zpátky. Klidně s tím klukem buď, ale prosím vrať se." řekl táta. ,,Jsme nějakou dobu v Londýně..a když jsme ve zprávách viděli, že tě někdo střelil.. prostě jsme si všechno uvědomili a chceme, abyste i s tím mimčem byli šťastní. Nechceme tě ztratit." Mluvila máma. To není možné.. to je jen sen.. Přece.. není možné, aby rodiče něco takového řekli. Ne? Dominicovi bylo řečeno skoro to samé, co mně. Že by se to konečně stalo?