Beze jména ✓

Kapitola první - Pád

Nacházela jsem se v obřím pokoji v ještě mnohem větší vile, dle slov Rhadamathyse, v prvním patře.

Netušila jsem, co v dalších několika dní bude následovat.

Všechno se zdálo jako sen, kterej nechtěl skočit.

Nervózně jsem přecházela z jedný strany pokoje do druhý, netušíc, jak ze všeho pryč.

Zastavila jsem se kousek ode dveří, snažila jsem se zhluboka dýchat.

„Její záznam prostě neexistuje, před sedmnácti lety zemřela.”

Matně jsem si ten hlas pamatovala, přesto jsem ho nedokázala přiřadit k tváři.

Přešla jsem blíž ke dveřím, položila na ně ucho.

„To není možný,” prohlásil někdo další, „pošli někoho prohledat veškerý záznamy.”

„Pamatuju si úmrtí dětí. Alea McHollisová byla mezi nimi. Záznam se zničil.”

„Fajn,” zaslechla jsem z mnohem větší dálky.

Kroky se vzdalovaly, nebyla jsem schopna je dál slyšet.

Vjela jsem si rukama do vlasů a zatáhla za ně.

Štiplavá bolest se mi rozlila od kořínků vlasů, hlásila, že tohle nejspíš není žádnej sen. Nic, co bych si vymyslela.

Malátně jsem přešla k posteli, sedla si na ni. Byla vyrobena z tmavýho dřeva, stejně jako vše ostatní.

Další kroky kráčely po chodbě, tentokrát jsem jim ale nechtěla věnovat pozornost.

Přesto jsem musela zvednout hlavu od země, když se dveře pomaličku začaly otevírat.

Vykoukla na mě hlava bruneta, jehož jsem neznala. Mohla jsem ho snad potkat na chodbách, když mě sem vedli?

Usmál se, když mě spatřil, vešel dovnitř a potichu za sebou zavřel dveře.

Zamračila jsem se, když si sedal kousek ode mě.

„Takže to ty nám tady děláš bordel?” zasmál se.

„Cože?” srazila jsem obočí k sobě. O čem to vůbec mluvil?

„Přeci tvůj záznam,” máchl rukou do vzduchu, „neexistuje. Kdo tedy jsi?”

„Jsem Alea,” odsekla jsem.

„Ta je ale mrtvá.” Namítl.

Povytáhla jsem na něj obočí a shlídla na svoje tělo. „Jo?” posměšně jsem řekla, „to rozhodně není pravda. Za chvíli se z tohohle probudím a bude konec.”

Tentokrát se pro změnu zamračil on. „Tohle není sen.”

„Tak co by to mělo bejt?” vyprskla jsem.

„Peklo. První patro pekla. Jsi mrtvá. Všechny duše přejdou do jednoho ze sedmi pater pekla anebo do Elysejských polích.”

„Kam?” hlesla jsem.

„Elysejská pole,” ušklíbl se, „tam najdeš pouze duše bez jakýhokoliv hříchu. Místo pro spravedlivý.”

„A co když patřím zrovna tam?” rýpla jsem si.

„Neexistuje tvůj záznam, takže zůstáváš tady. Není bezpečný tě kamkoliv pouštět, zůstaneš tady.”

„To je pěkný,” zamumlala jsem, „a co mám jako dělat?” rozhlídla jsem se po pokoji.

Naproti posteli po celý délce stěny se vyjímala knihovnička, napěchovaná knihami.

„Prostě budeš tady,” mávl rukou, „pokoj máš obrovskej, nějak se určitě zabavíš.”