Beze jména ✓

Epilog

„Aleo!" křikla po mně Helen, skrz chodbu plnou studentů, „počkej na mě!"

Modrý vlasy jí poskakovaly na hlavě, jak se snažila dostat skrz dav ke mně.

„Helen," kývla jsem jí na pozdrav, „co tady děláš? Ráno jsi mi psala, že ti není dobře. A proč jsi nebyla na hodinách?"

„To víš," zazubila se, „ta včerejší oslava stála za to, hlava mě trochu bolí i teď, ale sázku jsem nemohla vynechat," zašklebila se. „A přišla jsem až teď."

„Jakou?" zmateně jsem se optala. Nevěděla jsem nic o jakýkoliv sázce.

„Přeci ta mezi Markem a Ondrou. Ondra vyhrál."

„Ale o jakou sázku jde?"

Zahihňala se. „Ty fakt o ničem nevíš?"

„To bych se neptala," zašklebila jsem se. I když jsem moc nepila, celou oslavu jsem měla v mlze.

„Vsadili se už před měsícem," snažila se mi pomoct ke vzpomenutí, „přeci ta sázka o tom, jak se někdo ze třídy má proplížit do kabinetu ředitele, na jeden večer si půjčit," u slova půjčit naznačila uvozovky, „školní pohár, kterej vyhráli minulej rok matematický hlavy. Musí s ním jít v čele průvodu. Celou sázku vyhrál Ondra."

„Jakýho průvodu?" zamručela jsem.

„Ty jsi fakt mimo!" plácla mě po zádech, „přeci průvod všech tříd! Vyhlásili to na facebooku, nejlepší průvod vyhrává výlet!"

„Výlet kam?" chytla jsem se za čelo. Na nic z tohohle jsem si nepamatovala.

„Ani nevím," mykla rameny, „vím jen to, že budeme mít fakt sexy průvodce," pousmála se.

Povzdychla jsem si. Myslela někdy na něco jinýho než na kluky?

„No nic," poplácala mě po rameni, „jdu se podívat jak ukořistí naši cenu, půjdeš taky?"

„Asi ne," zakroutila jsem hlavou, „půjdu se domů připravit na ten průvod. To možná bude nejlepší, co můžu udělat."

„Fajn. Nezapomeň, že jsme se sladili do zelený. Máš tu zelenou paruku?"

„Ne," zakroutila jsem hlavou, jak jsem vzpomínala, „moje hlava bude zelená."

„Ty si obarvíš vlasy?" hlesla, „tvoje blond je náhodou suprová!"

Mykla jsem rameny. „Už delší dobou jsem chtěla změnu. A tohle je nejlepší možnost." Tentokrát jsem poplácala po rameni já ji. „Sejdeme se na začátku průvodu."

Otočila jsem se a zamířila domů zatímco jsem si snažila vzpomenout kam jsem mohla dát zelený oblečení i barvu na vlasy.

„Pamatuješ si, kde průvod začíná?" křikla.

„Ne!" zakroutila jsem se smíchem hlavou, „ale nějak to zjistím!" mávla jsem rukou.

...

O čtyři hodiny později jsem stála před budovou školy v zeleném oblečení a dokonce i moje vlasy zazelenaly.

Přejížděla jsem prsty po jednotlivých pramíncích.

Měla jsem tušení, že jsem někoho se zelenými vlasy znala, ale vůbec jsem si na jméno nemohla vzpomenout. Jako kdyby veškerý vzpomínky byly vsunutý vzadu v mysli a nechtěly vyjít ven.

Hlasitě jsem si povzdechla.

Shlídla jsem na zelený kecky, který jsem si vypůjčila od mamky. Měla několik párů bot, jednoho chybějícího si určitě nevšimne.