Beze jména ✓

Kapitola šestá - Příběh

Vystřelila jsem do sedu, lapajíc po dechu.
Třeštila mi hlava, neustále se vracela k mýmu snu.

Zhluboka jsem se nadechovala, pomaleji vzduch vypouštěla ven z plic, nechala jsem klesnout víčka dolů.

S mým dechem se pomalu uklidňoval i tep srdce.

Netušila jsem, co to všechno mělo znamenat. Žena, která se mi zjevila, věděla o prstenu. Jak ale o něm mohla vědět? A proč jsem podle ní byla Kaimé?

Opatrně jsem položila bosá chodidla na podlahu, studila, jak jsem je na ni položila.

Zakousl se mi do nohou chlad, pomalu se rozlévaje po celým těle.

Přeběhla jsem ke dveřím, u nichž jsem rozsvítila, a pak jsem přešla ke knihovničce.

Vysoký chlupy koberce před ní pohltily moje nohy, znova jim dodávaly teplo.

Očima jsem projížděla jednotlivý tituly knih, ve snaze najít něco o osobnostech.

Pochybovala jsem, že bych mezi nimi našla Kaimé, ale pokusit jsem se mohla. Navíc, mezi stránkami bych mohla zjistit identitu záhadné ženy.

Mluvila o nějakým kruhu, a pokud měli zmapovaný naprosto všechny, mohli mít sepsány i členy.

Anebo alespoň najít informace o čarovných předmětech, prsten k nim rozhodně patří.

Byla ještě tma, skrz napůl odhalený okno sem pronikal svit měsíce.

Mohla být maximálně čtvrtá hodina ranní, a já jsem mezi knihami hledala nějakou o čarovných předmětech.

Cukly mi koutky rtů. Kdyby mi někdo pověděl, co mě čeká, asi bych se dotyčné osobě vysmála a doporučila zajít si na psychiatrii.

Zkoumala jsem zrovna knihy v nejposlednější poličce, když jsem se otáčela za zvukem klepání na dřevo.

Určitě za nimi musela být Láere, jako obvykle mi nesla snídani.

„Láere, klidně pojď dovnitř!” houkla jsem za sebe, zkoumajíc poslední tituly.

„Nejsem Láere,” ozval se mužský hlas za mými zády.

Urychleně jsem se narovnala, otočila se směrem po hlasu.

„Azazel, že?” optala jsem se. Nebyla jsem si jeho jménem vůbec jistá, doufajíc, že odhaduju správně, jsem popošla směrem k němu. „Potřebuješ něco?”

„Lucifer ví, že jsi večer utekla do města, ale neví, za kým. Nijak to neřešil, stejně odsud neodejdeš.”

Tak ten nechodí okolo horký kaše, pomyslela jsem si.

„Chtěla jsem se projít, podívat se po okolí. Nebaví mě to tu.” Odsekla jsem. Pravý důvod snad vědět nemusel, že?

„Vlastně jsem přišel kvůli něčemu úplně jinýmu, ale tohle jsem měl vzkázat.” Mykl rameny, „tvůj odchod nebyl nijak nenápadnej, Moana neumí radit pořádně, je jen dítě, co objevuje chodby, u nichž si myslí, jak jsou dávno zapomenutý.” Mávl rukou do vzduchu.

„Tedy?” Zajímala jsem se.

„Poslala mě za tebou Láere, ať jdeš do kuchyně. Nemá moc času, cestu snad znáš, ne?”

„Jo, znám.” Automaticky jsem přikývla. „Díky.”

„Tak běž radši hned, ať se nestresuje, jestli jsi dorazila,” ušklíbl se, „hádám, že už teď stopuje hodiny a čeká až přijdeš.”