Beze jména ✓

Kapitola sedmá - Prorok

„Nechceš se podívat do města?” rozrazil Azazel dveře, „já si musím něco vyřídit a ty by ses mohla jít podívat ven. Alespoň nebudeš utíkat tajnou chodbou.” Ušklíbl se, u slov tajný chodby ve vzduchu naznačit uvozovky.

Cukla jsem s sebou, málem jsem odhodila knihu, jejíž stránky jsem automaticky obracela, a zvedla k němu pohled.

„Vážně bych mohla ven?” častokrát si z něčeho dělal srandu, ta zábava z něj přímo vyzařovala. Ale skutečně by byl schopen si ze mě tímto vystřelit?

„Jasně,” váhavě přikývl, „tobě se stejně nechce bejt pořád v pokoji a ve městě by tě roztrhali, kdyby jsi se tam znova objevila sama. Takhle s tebou půjdu já a nic se ti nestane.”

„A co třeba ten park?” hlesla jsem, „už od začátku se tam chci podívat.”

„Tak fajn, ale prvně tě někam vezmu. Dneska byly zápasy, vsadil jsem si docela dost, chci vědět hned, kdo vyhrál. A kdyžtak si vyzvednout výhru.”

Pousmála jsem se. Vzal by mě ven, kdyby nebyl žádnej zápas?

Vstala jsem, knihu hodila na stolek a obula si boty. „Tak můžeme jít.”

Podržel mi dveře, abych mohla projít jako první a pak si zarazil ruce do kapes.

Scházeli jsme jednotlivý patra domu, až zatočil doleva.

„Vezmeme to zadem, bude to rychlejší.”

„To je to taková dálka?” zamračila jsem se, dlouho jsem nikam nechodila, co kdyby mě v půlce cesty začaly bolet nohy?

„Ne,” zasmál se, „je to docela kousek, ale zadem je to rychlejší.”

„Aha,” zamumlala jsem.

Při odchodu z domu se mi chladný vítr zařízl do plic.

Povytáhla jsem mikinu víc nahoru, abych zamezila chladnýmu vzduchu přístup k mýmu krku, přesto mi to k ničemu nebylo.

Rychlým krokem jsem ho následovala, šel rychleji, než obvykle.

Během několik desítek metrů, možná i nějaký tři kilometry, jsme se ocitli před hospodou.

Ta, ve který bydlela Miria.

Skousla jsem si vnitřek tváře, netušíc, jestli ví, kam jsem šla.

„Hlavně s nikým moc nemluv, jo? A drž se blízko mě.”

„Jasný.”

Otevřel dveře, na můj sluch zaútočil hluk, muzika a zvuk praskajícího dřeva.

„Korbine!” ječela fialovlasá žena, drobnější postavy, „přestaň mi tady ničit věci!”

Zamračila jsem se. Jak mohla vědět jeho jméno, když si nikdo neměl vzpomínat?

Muž, zřejmě s nějakými dvěma metry, na ni shlížel s úšklebkem. „Zaplatím ti to.” Kopl do židle, jež se už židlí nazývat nedala.

„To mi je hovno platný,” poznamenala, cestou k baru.

Azazel se zachechtal. „Zase jsi prohrál sázku, Korbine?”

„Jo,” zamručel hromotluk a posadil se na další, tentokrát funkční, židli.

Mému společníkovi se na tváři rozlil úšklebek.

Přešla jsem společně s ním až na druhý konec baru, do temnějšího koutku.

Snažila jsem se jít po jeho pravý straně, aby mě žena nepostřehla. Mohla si mě přeci pamatovat, ne?

„Gurdone,” přikývl. „Jdu si pro rozsudek,” zažertoval.