Beze jména ✓

Kapitola druhá - Pomoc

Druhý den jsem se probouzela do deště, kterej neustále bubnoval na okna.

Netušila jsem, kdy jsem usnula, muselo to být krátce po příchodu do pokoje, jakmile jsem zalezla pod peřinu.

Promnula jsem si oči, rozhlídla se po pokoji.
Na stolku po pravý straně postele byl položen tác, nejspíš s mou snídaní.

Zvedla jsem se z postele, protáhla se, až mi křuplo v zádech, a vydala se k židli, po levý straně postele.

Chtěla jsem jen prozkoumat obsah šuplíků, ale na stolku na mě vykoukl papírek.

Všechno oblečení jsem ti dal do skříně. Mělo by ti být, vyčarovala jej čarodějka. Kdyby ne, dej vědět Láere.
A.

Tušila jsem, že dopis psal Azazel. Malá Abbad by mi určitě nic nepsala.

V rychlosti jsem na sebe hodila nějaký oblečení, který mi kupodivu bylo akorát.

Přešla jsme k stolku, odklopila pokličku.

Vůně míchaných vajíček se dostala až k mýmu nosu, v břiše na odpověď zakručelo.

Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem naposledy měla míchaná vajíčka k snídani, většinou jsem vstávala do školy pozdě, na nějakou snídani nebyl čas, tak jsem si po cestě v prvním krámku koupila pečivo a pití.

Spořádala jsem je během pár minut, mezitím jsem upíjela pití, postavený vedle tácu.

Netušila jsem, co to může být.

Tekutina byla nasládlá, přiměřeně teplá. Barvou připomínala jahodovou šťavu, přesto jsem jahody necítila.

Vše jsem po snídani odložila zpátky na stolek.

Netušila jsem, co budu celej den v pokoji dělat. Mohla jsem sice postupně pročítat všechny knihy, ale to jsem nechtěla.

Z mých myšlenek mě vytrhlo zaťukaní na dřevo.

„Dále?” pronesla jsme lehce zmateně. Kdo v týhle době ťukal na dveře?

„Takže jsi už vzhůru,” pousmála se na mě neznámá žena.

Její výška rozhodně přisahovala tu mou, o nějakých dvacet centimetrů, musela jsem zaklonit hlavu, abych na ni viděla.

Dívala se na mě skrz bílé dioptrické brýle, který se mi k ní nějak nehodily.

„Dobrý den,” rozpačitě jsem se pousmála.

„Ale jaký dobrý den!” mávla rukou, „jmenuju se Láere.”

„Já jsem Alea.”

Pousmála se, nad mým jménem. „Už jsem o tobě slyšela. Přišla jsem tě jen zkontrolovat, ale když už jsi vzhůru, nechceš se mnou jít do kuchyně? Pokud tedy nechceš zůstat v pokoji a oplakávat svou smrt.”

Zarazila mě, její slova. Upřímně jsem neuronila ani jedinou slzu, co jsem se ocitla tady.

„Asi bych ráda s tebou šla do kuchyně.” Hlesla jsem poté.

„Tak popadni tác a pojď za mnou.”

Zasunula jsem nohy do pohodlných bačkor, vzala tác a následovala ji.

„Kde je kuchyň?” otázala jsem se.

„Nebuď tak zvědavá, za chvíli tam jsme,” zasmála se.

„Jak jsi svou smrt vzala ty?” ne, že by mě to zas tak zajímalo, ale nechtěla jsem ticho.

„Už ani nevím,” mykla rameny, „jsem tady už desítky let, rozhodla jsem se vzpomenout si na svůj život bez možnosti reinkarnace. Docela se mi tu líbí, netoužím se znova vrátit na Zem.” Zapřela se mi rukou o rameno a navedla mě k oknu.