Beze jména ✓

Kapitola jedenáctá - Podlehnutí

Den, kterýho jsem se obávala, přišel rychlostí blesku.

Myslela jsem si, že se budu nejvíc děsit dne, kdy zjistí mé návštěvy u Miriy. Netušila jsem, jak rychle se moje obavy změní.

Odcházela jsem z kuchyně po snídani, pomalu jsem se plahočila, abych onu situaci co nejvíc oddálila.

Věděla jsem, že si tím vůbec nepomůžu, ale nijak jsem se nesnažila zrychlit krok, natáhnout víc nohy.

Schody se zdály nekonečný, jako kdybych stoupala do samotných nebes.

Ušklíbla jsem se, při tý představě.

Rozhodně už na mě Sabon čekal, i s jeho obětním beránkem.

Nedokázala jsem té osobě tak neříkat.

Kdo by dobrovolně šel jako pokusný králík holce, která na něm měla vyzkoušet svoje schopnosti?

Dlaně se mi potily, když jsem zahlídla dveře do mého pokoje.

Co všechno mě dneska čekalo? Mohla jsem ho přeci lehce zabít. Jak by utajil něčí smrt, zvlášť v pekle?

Stiskla jsem kliku dolů, pomalu otevírala dveře.

Nerozhlížela jsem se po pokoji, jen jsem matně zahlídla dvě postavy u stolu, než jsem bleskově vlezla dovnitř a zavřela dveře.

Žádný náhodný kolemjdoucí se nesmí dozvědět, jakou mám vlastně návštěvu.

„Už jsem si myslel, že nedorazíš,” pronesl se smíchem Sabon.

„Ehm… Trochu jsem se zakecala.” Ukázala jsem dozadu, „Láere si chtěla popovídat.”

„Mně to nevadí,” mykl rameny.

Sklouzla jsem pohledem k mladíkovi po jeho boku.

Hodně hubenej, vzhledem k tomu, že oblečení na něm pomalu vlálo. Vlasy připomínaje barvu slámy, dosahující ke krku, na němž měl tetování.

Zvědavě jsem koukla po tetování, jenž vyčuhovalo, ale bohužel jsem nic pořádnýho nezahlídla.

„Tak,” tleskl Sabon, „vezmi si část svých schopností zpět. To už umíš, že?”

Zhluboka jsem se nadechla, sevřela prsten v dlani.

Soustředila jsem se na magii, proudící jím, zvolna jsem ji přivolávala k sobě, ve slabých pramíncích.

S dostatečným množstvím magie, která nečítala ani setinu prstenu, jsem proud magie zastavila a prsten vrátila na krk.

„Musíš se soustředit na osobu, do jejíž hlavy chceš proniknout. Nesmíš se nechat vyrušit čímkoliv z tvýho okolí, může to mít různý následky, kdybys pomalu zamotávala mysl a náhodou vypadla.” Sabon vstal, pomalým krokem šel ke mně. „Prvně si moc zkusíš na někom, kdo ti moc nemůže vzdorovat.” Dal ruku do kabátu, a vytáhl malou šedivou myš.

Jen jsem pozvedla obočí, když ji pokládal na stůl.

„Zkus to,” kývl jejím směrem.

Z hluboka jsem vydechla. „Jak mám vůbec začít?” zamračila jsem se.

„Ze začátku ti může pomoct zavřít oči. Soustřeď se na magii okolí, vždy ti ukáže, kde někdo stojí. Představuj si, jak pronikáš do mysli, jak dostáváš právo hrabat se jí v hlavě, donutit ji třeba jen chodit v kruhu.”

Přikývla jsem.

Zavřela jsem oči, nechala magii proudit do okolí. Slabě se naproti mně zjevila aura, mnohem silnější u Sabona. Aura myši byla téměř nevýrazná, přesto jsem ji postřehla.