Beze jména ✓

Kapitola dvanáctá - Prozrazení

Byl to napůl rozbořený dům, v němž jsem se ocitla.

Rozhlížela jsem se dokola, hledala nějaký vodítko k tomu, kde bych mohla bejt.

Tohle místo jsem neznala, určitě jsem tady nikdy nebyla.

Opatrně jsem překročila několik prken, tvořící podlahu, podívala jsem se z okna.

Měla jsem dokonalej výhled na anděla s černými křídly, zabořenými do země.

Ruce vztyčený k nebesům, v tichý prosbě, řetězy okolo celýho těla, táhnoucího dolů.

Tady jsem nikdy nemohla bejt, pomyslela jsem si.

„Ale ano, bylo jsi tu,” zaslechla jsem za sebou ženský hlas.

Otočila jsem se, abych stanula tváří v tvář ženě se zelenými vlasy.

Kaimé.

„Kaimé,” hlesla jsem.

„Ano,” usmála se, roztáhla ruce dál od těla, „tvůj starý dům. Copak si ho nepamatuješ?”

„Cože?” zmateně jsem zamrkala, „tady jsem nikdy nebydlela.”

„Ale ano,” usmála se, „tvůj úplně první život. Plný míru a touhy pomáhat. Než se všechno v pekle ztratilo a byla jsem to já, kdo se narodil. Vládla jsem chaosu až příliš dokonale. Schovaná za Emellou, nikdo netušil, že já jsem za všechno zodpovědná. Protože v ústranní se všechno ovládá nejlíp.”

„Kdo vlastně jsem?” otázala jsem se na otázku, na kterou jsem radši odpověď znát nechtěla.

„Ty jsi já a já jsem ty. A obě jsme další fáze čarodějky, která ztratila svý schopnosti.” Zachmuřila se, „měla jsem je přinést zpátky já. Jenže se všechno pokazilo!” Rozmáchla se rukou do vzduchu, „všechno! Moje ničení nebralo konce. Není jednoduchý ukončit něco, co si potají sama stvořila. Nemohla jsem ani zabít Kruh. Trvalé spojenectví a přísaha mi nedovoluje je zabít. Protože pokud bych zabila prvního, zemřeli by všichni. Ale já s nimi. Naše přísaha.” Pohrdavě pronesla poslední větu.

„Takže ve skutečnosti nejsem nikdo?” tlačily se mi slzy do očí, ze všech sil jsem se je snažila potlačit. „Jsem jen něco stvořený z magie. Jejich teorie je pravdivá.”

„Ne, to ne,” přispěchala ke mně, popadla mě za ramena, „jsi Alea. Druhá reinkarnace Colley. Já jsem první.” Přitiskla si levou dlaň na srdce. „Obě jsme nový bytosti s prastarou duší. Jen já zatoužila po chaosu. Proto tobě byla odebraná i ta poslední schopnost. Ovládání mysli. Ale teď,” hlasitě vydechla, „teď ji budeš mít zpátky.” Pohladila mě po vlasech a odstoupila ode mě.

„Alea je mrtvá,” namítla jsem, „můj záznam neexistuje. Zmizel před sedmnácti lety.”

„Ne, to vůbec,” zamítla mou námitku, „vyrvali z tebe tvou schopnost, proto tvůj záznam neexistuje. Skutečně jsi umírala, když ti sebrali magii. Abys mohla žít bez schopnosti, musela jsi zemřít,” ztišila hlas, „museli odmítnout tvou duši, abys žila. A oni ji odmítli. Vrátila jsi se nazpátek, ale tvůj záznam shořel.”

„Kdo jsi vlastně ty? Máš být já,” hlesla jsem.

„Taky, že jsem. Jsem předchozí reinkarnace, jelikož já můj úkol nezvládla. Ale ty ho už musíš splnit. Musíš vrátit klid Colley a ukončit můj Kruh.”

„Kdo je Colley?”

„Azazel ti už o ní vyprávěl,” zastrčila si pramen vlasů za ucho, „ona přeměnila v kámen mladíka, jehož srdce bylo zničený. Zamrkal na tebe. Doopravdy je v něm uvězněna Colleyna magie. Uvězněná, polapena v kámen. Musíš zničit draka, aby Colley našla svůj klid. Jinak bude bloudit navždy. A já taky,” přiznala, „zemřela jsem, ale ztráta magie mi nedovolí odejít. Musím zůstat.”