Beze jména ✓

Prolog

Lidé tísnící se na sebe, vzduch, který se pomalu nedal dýchat.

Netušíc, kde jsem, rozhlížela jsem se všude okolo. Snažila jsem se vzpomenout, co se v posledních hodinách stalo.

Všechno jsem ale měla v mlze, na nic jsem si nedokázala vzpomenout.

„První den?" zahýkal stařík vedle mě a pak vypukl v smích.

„Cože?" zamrkala jsem, snažíc se zjistit, o čem vůbec mluví.

„Přeci jako mrtvá."

„Já nejsem mrtvá." Namítla jsem.

„Tak co tady jinak děláš?" zabodly se do mě jeho oči, prozkoumával mě.

„Já nevím," zamračila jsem se, „prostě jsem se tady ocitla."

„Protože jsi mrtvá." Zakýval hlavou. „A teď už běž. Jsi na řadě." Vtiskl mi dvě mince do ruky se slovy, že on jich má víc.

Otočila jsem se dopředu, kde stál převozník. Natáhl ke mně ruku, do které jsem mu mince vložila a pak přešla do člunu.

„Proč jsem tady?"

„Protože jsi mrtvá."

„Takhle jsem to nemyslela." Zamračila jsem se. Přeci nemůžu bejt mrtvá, pomyslela jsem si. Co já mám ksakru poslední dobou za sny?

Zasmál se. „Až nad tebou vynesou rozsudek, zjistíš, do kterýho patra půjdeš."

„Patra?"

„Záleží na početnosti tvých hříchů."

Nemohla jsem si vzpomenout, jestli jsem někdy udělala něco, co by se dalo počítat mezi hříchy.

„Co když jsem nic neudělala?"

„Tak půjdeš jinou cestou."

Člun se zasekl o druhou stranu břehu. Vylezla jsem na něj, netušíc, kam jít.

Odrazil se a znova se vydal pro dalšího mrtvého.

„Tak pojď." Hlas ostrý jako břitva mě donutil se otočit a čelit muži v dlouhým plášti s kápí.

Popoběhla jsem a srovnala s ním krok.

„Jak jsem zemřela?" možná by Smrt mohla znát mou odpověď.

„V záznamech tvá smrt bude."

Zmateně jsem se na něj podívala, o žádných záznamech jsem neměla tušení.

„Aikosi! Mínósi! Rhadamathysi!" zvolal, „další záznam."

„Pauline Kárková." Přečetl jeden z nich a otevřel knihu. „Docela dost hříchů," pozvedl koutek úst.

„Já nejsem Pauline."

„Jinej záznam tady teď není," namítl.

„Jmenuju se Alea McHollisová."

„Půjdu její záznam najít," zamručel jeden z tří. „Třeba se někde cestou ztratil."

Za tu krátkou dobu jsem stihla začít podupávat nohou. Slabě, přesto se ten zvuk rozléhal všude okolo.

„To nemá smysl," namítla Smrt po mým boku, „pamatuju si úmrtí všech dětí. Alea McHollisová zemřela před sedmnácti lety."

„Cože?" zalapala jsem po dechu, „musíte si mě s někým plést!"

Čtyři páry očí se po mně podívaly.

„Co ksakru jsi?" optal se další z trojice.

Byla jsem přeci člověk, ne? Nemůžu za to, že v těch svých záznamech mají problém.

„Musím vyzvednout tu holku. Někam ji schovejte, pak se tam podívám sám."

Tři páry rukou mě sunuly dopředu, schovali mě za jednu hroudu kamení.

„Ani se nehni, mrtví se před vstupem do pater nikdy nesmí vidět!" zašeptal jeden z nich a všichni si sedli ke stolu.

Položila jsem hlavu na kameny za mými zády a tiše vydechla.

Nejspíš jsem usla, cítila jsem, jak mým tělem někdo třese.

„Hej, vstávej!"

Rozlepila jsem oči a zamžourala na postavu přede mnou.

„Tak kam půjdu?" zamumlala jsem, vstávajíc ze země.

„Zpátky na Zem." Promluvila Smrt. „Půjde s tebou i Aikos a Rhadamathys. Půjdete hledat tvoje záznamy."

„Ale kde je mám hledat?" zamračila jsem se.

„Přeci půjdeme k tobě domů. Však musíš mít rodný list, ne? Třeba tam bylo trochu zmatku a jmenuješ se trošku jinak, proto tvůj záznam neexistuje." Mávl jeden z těch tří rukou.

„Tak fajn," povzdechla jsem si, „co jinýho mi zbejvá."

„Jdeme zpět na Zem," zaksychtil se další a popadl mě za ruku.

Celý svět se se mnou zatočil, náhodou jsem nestála na svým místě, koukaly se na mě zdi uličky města.

„Kde tedy bydlíš? Ať už to máme za sebou."

„Kousek odsud." Mávla jsem rukou tím směrem, „neuvidí mě někdo?"

„Jsi mrtvá. Jak by tě mohli spatřit?" Posměšně se na mě zadíval.

„A vy? Bude divný, že jdete do domu, kde jsem bydlela."

„Nás taky neuvidí," mykl druhý rameny. „A už pojďme. Fakt to chci mít za sebou."

Povzdechla jsem si a vyrazila. Oba mě následovali, byli hned za mými zády.

Vedla jsem je několika uličkami, než jsme stanuli před malým rodinným domkem.

Vyčníval, mezi těmi třípatrovými domy okolo, dokonce po nás sousedi chtěli, aby ho mamka dala přestavit. Aby konečně zapadal mezi ostatní.

Jenže ona to odmítla. Líbilo se jí, že vyčnívá. A co bychom pak samy dělaly s dvěma patry navíc?

„Pěkný." Ucedil jeden z nich. „Tak jdeme?"

Otevřela jsem branku a v kapse nahmatala klíče. Stále tam byly, se všemi přívěšky a otvíráky od energeťáků.

Stoupala jsem po třech schůdkách, vedoucích ke dveřím.

Co kdybych prostě utekla? Mohla bych časem získat zpátky svoje tělo a žít.

Zatřepala jsem hlavou a zasunula klíč do zámku. Dvakrát klíčem otočit doprava a stisknout kliku dolů.

Dveře se otevřely, poskytly mi pohled na předsíň.

Stále byla vymalovaná na světlou růžovou. Mamka a já jsme tuhle barvu nechtěly, ale když jsme se přistěhovaly, už tady byla a ani jedný se nechtělo malovat.

Takže jsme si tak nějak na ni zvykly a stěnu ozdobily obrazy.

„Rodný list nejspíš bude mít mamka."

„A tys ho nikdy neviděla?"

„Ne. Měla ho u sebe. Nepřipadalo mi to důležitý."

Znova jsem zatřepala hlavou a zamířila do jejího pokoje.

Otevřela jsem šuplík u postele, kde měla všechny věci. Hrabala jsem mezi nima, hledala můj rodný list. Musel být tady.

Abych jim dokázala, že jsem to doopravdy já, že oni mají bordel v záznamech.

Nakonec jsem onen papír našla a vrazila jim ho do rukou. „Vidíte? Jsem Alea McHollisová."

Převzal jsi ho a pár chvil se na něj díval. „Doopravdy," zamručel. „Budeme se muset vrátit."