Beze jména ✓

Kapitola šestnáctá - Přízrak

Srdce mi tlouklo strašně hlasitě, měla jsem pocit, jako kdyby by mi mělo utýct z hrudi.

Každej další krok se zdál těžší a těžší, jako kdyby mi někdo zatěžkával boty, s každým dalším krokem se zvyšovala jejich hmotnost.

„Jak se cítíš?” Miria vedle mě kráčela v klidu, dalo by se říct, že si užívala tuhle malou procházku.

„Ani nevím,” přiznala jsem, „mám udělat něco, co některým pomůže, ale možná už nikdy nebude všechno tak, jako dřív.”

„Dřív?” pozvedla obočí.

„Chybí mi mamka a kamarádi,” sklopila jsem pohled, „děsím se toho, co se bude dít dál.”

Dala mi ruku kolem ramen. „Nemůžu ti dát žádnou radu, protože ani žádnou nemám,” mykla rameny, „jen takovou malou podporu.”

Pousmála jsem se.

„Co vlastně bude s tebou? Pomáháš mi.”

„Kdo ví,” mykla rameny.

V tichosti jsme kráčely k soše, mohlo bejt tak maximálně jedenáct hodin večer.

Prošly jsme okolo prvních laviček.

Zdály se úplně jiný než ty, okolo kterých jsem už jednou procházela.

Jako kdybych šla úplně jinou cestou.

Park byl strašně klidnej, měl svůj vlastní vytouženej spánek.

„Aleo?” zaslechla jsem zaváhání v jejím hlase, „co máš na ruce?”

Zvedla jsem levou ruku, abych na ni viděla. „Tetování,” odhrnula jsem rukáv, „objevilo se hned, jakmile jsem vzala nůž do ruky. Jak o něm víš?”

„Mohu se na něj podívat?” natáhla ke mně ruku, „cítím z něj magii.”

„Klidně.” Ukázala jsem jí ruku s tetováním.

Lehce natočila mou ruku, přejela po tetování bříšky prstů, obkroužila jednotlivý linie černýho inkoustu.

„Zvláštní,” zamumlala, „většinou se tetování neobjevuje.” Pustila mou ruku, rychlejším krokem postupovala dopředu.

Doběhla jsem ji, snažila se s ní srovnat krok.

„Proč ho mám?” vyhrkla jsem, „vzala jsem jen nůž do ruky.”

„Určité artefakty mají svou vlastní daň na použití,” vysvětlovala, „jejich vlastnosti se ti vrátí.”

„Co to znamená pro mě?”

„Nemám tušení,” zakroutila hlavou, „tenhle nůž vidím poprvý v životě na vlastní oči. Ani ho neznám.”

Zatočily jsme, socha draka se objevila přímo před našima očima.

„Je to tady,” rozhodla jsem se ignorovat náš předchozí rozhovor, „prostě se jen dostanu nahoru a setnu rohy?”

„Přesně,” kývla.

„Nebude to zas tak jednoduché, zlatíčka,” ozval se ženský hlas kousek od nás.

Protočila jsem oči. Už jsem měla dost věčných nezvaných návštěv.

Miria zalapala po dechu.

Otočila jsem se směrem, kterým se dívala.

Tvář jsem skrze kápi nedokázala zahlídnout, ale jasně na mě křičely ty vlasy, vlající zpod látky.